ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.592.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 592/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. května 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Z. U., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 10 To 282/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 2 T 258/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. 2 T 258/2006, byl obviněný Z. U. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 19. 3. 2006 kolem 13:35 hod., v obci L., jako řidič motocyklu výr. zn. Yamaha RJ O2, při jízdě ve směru od M., nedbal potřebné opatrnosti, rychlost jízdy nepřizpůsobil okolnostem, že přijíždí k přechodu pro chodce a autobusové zastávce, z níž vyjíždí autobus veřejné dopravy, v důsledku čehož nebyl schopen účinně reagovat na chodce A. P., který přecházel vozovku zleva doprava, a neumožnil mu nerušeně a bezpečně přejít vozovku, a tohoto na přechodu pro chodce, u autobusové zastávky, ve svém jízdním pruhu zachytil a srazil a způsobil mu tak četná závažná poranění hlavy, jimž týž den po převozu do nemocnice chodec podlehl“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaatřiceti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let a šesti měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody, a to P. P. ve výši 240.000,- Kč, J. P. ve výši 240.000,- Kč a I. B. ve výši 255.570,50 Kč. Posledně uvedená poškozená byla podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 10 To 282/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 8. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů vytkl nesprávné právní posouzení skutku, pokud v jeho jednání bylo spatřováno naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V uvedené souvislosti dovolatel vyslovil přesvědčení, že svým jednáním neporušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení řidiče motorového vozidla a uloženou mu podle zákona, což znamená, že jeho jednání mělo být posuzováno toliko jako trestný čin podle §224 odst. 1 tr. zák. Dovolatel poukázal především na posudek znalce z oboru silniční dopravy Ing. H., podle kterého mohl chodce A. P. spatřit v oblasti středu vozovky, přičemž na něj reagoval včas, a to vyhýbáním vpravo. Protože chodec nezastavil a pokračoval v přecházení vozovky, došlo ke střetu tohoto chodce s motocyklem řízeným dovolatelem. Znalec dále konstatoval, že místo vyhýbání vpravo bylo možno reagovat brzděním, resp. přibrzděním a ke střetu se stále pohybujícím chodcem by nemuselo dojít, resp. by k němu došlo v podstatně nižší rychlosti. Dovolatel připustil, že zřejmě zvolil technicky chybný způsob, jak zamezit srážce s chodcem, avšak pro intenzivní brzdění se nerozhodl především proto, že se obával zablokování kol motocyklu a jeho následného pádu na vozovku, kdy mohl být bezprostředně ohrožen nejen chodec, ale také dovolatelova spolujezdkyně i dovolatel sám.
Podle dovolatele jak nalézací soud, tak ani odvolací soud nevzaly v potaz chování poškozeného, který se po přechodu pro chodce pohyboval nevšímavě k dané dopravní situaci a navíc ve stavu po požití alkoholu (0,85 promile). Při zachování potřebné opatrnosti měl přitom možnost zabránit střetu již tím, že by se včas rozhlédl a do koridoru jízdy motocyklu nevstupoval. Poškozený se tak stal i obětí své vlastní neopatrnosti. Tuto skutečnost – tedy spoluzavinění poškozeného – soudy ve svých rozhodnutích sice deklarovaly, avšak nijak zásadně ji nepromítly do právní kvalifikace skutku a v souvislosti s tím ani do výroku o trestu a výroku o náhradě škody. V důsledku toho je podle dovolatele třeba považovat uložený trest za nepřiměřeně přísný a výrok o náhradě škody za vadný. Soudy při stanovení výše škody totiž vůbec nepřihlédly ke spoluzavinění poškozeného (tedy neaplikovaly zejména ustanovení §441 a §450 občanského zákoníku), ačkoliv tak podle judikaturou ustálené praxe učinit měly. Podstatné podle dovolatele je, že v rozsahu, v jakém se poškozený svým protiprávním jednáním podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Na tomto místě pak dovolatel odkázal např. na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 829/2006.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání konstatoval, že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 10 To 282/2007, vychází z nesprávného právního posouzení skutku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. toto napadené usnesení zrušil, event. aby podle ustanovení §265m odst. 1 věta prvá tr. ř. sám ve věci rozsudkem rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že podstatná část dovolání se zcela shoduje s odůvodněním odvolání (řádného opravného prostředku), které obviněný podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Důvody zde uvedenými se již náležitě zabýval Krajský soud v Praze jako soud odvolací, přičemž s jeho závěry týkajícími se právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jak plynou z odůvodnění napadeného usnesení, lze podle státního zástupce plně souhlasit. Státní zástupce připomněl, že obviněný projížděl místem nehody v těsném závěsu za jiným motocyklistou (svědkem J. Č., jenž rozestup odhadl na 2–3 metry), rychlostí sice povolenou, avšak se zřetelem ke konkrétní dopravní situaci očividně nepřiměřenou. Vzhledem ke zvolenému způsobu jízdy pak nebyl schopen řádně splnit svou povinnost ve smyslu §5 odst. 1 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Odvolací soud podle státního zástupce správně zdůraznil, že řidič je povinen chodci umožnit přejití vozovky po přechodu pro chodce nejen v situaci, kdy se již chodec nalézá na tomto přechodu, ale dokonce i v případech, kdy sice ještě do vozovky nevstoupil, avšak z jeho chování je zřejmé, že tak hodlá učinit. Jinými slovy každý vyznačený přechod pro chodce od řidiče předpokládá maximální pozornost, včetně – pokud to situace vyžaduje – zpomalení rychlosti jízdy či zastavení. Jestliže obviněný viděl autobus vyjíždějící ze zastávky situované těsně u kritického přechodu (a navíc podle konstatování odvolacího soudu musel vzhledem k místním poměrům včas vidět i poškozeného přecházejícího vozovku po přechodu), mohl a měl předpokládat, že některá z osob cestujících tímto autobusem vkročí na přechod v úmyslu přejít vozovku. Takového chodce pak nesměl ohrozit a musel mu umožnit bezpečné přejití na druhou stranu. Jestliže této povinnosti obviněný nedostál a navíc se v poslední chvíli pokusil odvrátit střet z řidičského hlediska zcela nesprávným manévrem a bez brzdění (tzv. „myškou“), pak bylo jeho jednání důvodně posouzeno též jako porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení a uložené mu podle zákona. Právní posouzení skutku je proto dle názoru státního zástupce bezchybné.
Na straně druhé však státní zástupce poukázal na skutečnost, že ke vzniku nehody zřetelně přispělo i chování tehdy jednadevadesátiletého poškozeného, který vozovku přecházel zcela netečně k provozu na ní. Kdyby se byl rozhlédl, mohl pravděpodobně před projíždějícím motocyklem řízeným obviněným zastavit tak, aby nedošlo ke střetu. Skutečnost, že vedle porušení důležité povinnosti na straně dovolatele ke vzniku smrtelného následku nehody přispělo i chování samotného poškozeného, měl tuto skutečnost zohlednit již soud prvního stupně v rámci zákonem dovolené moderace rozsahu náhrady škody, jak na to dovolatel důvodně poukazuje. Podle názoru státního zástupce je pravomocné meritorní rozhodnutí tudíž zatíženo vadou spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo by žádoucí tento stav napravit. Státní zástupce proto své vyjádření k podanému dovolání uzavřel tím, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu dovolání obviněného Z. U. v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a rovněž všechna další rozhodnutí na toto zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Obviněný Z. U. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je zřejmé, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně námitkami, že soudy k dovolatelově tíži přecenily jeho chování (tj. způsob jízdy) a nevzaly současně v úvahu počínání poškozeného chodce, který v kritickou dobu byl ovlivněn alkoholem, na přijíždějící motocykl nijak nereagoval (např. přerušením chůze) a v důsledku toho dopravní nehodu - při které sám utrpěl smrtelný následek - spoluzavinil. Toto pochybení soudů obou stupňů pak mělo vést k nesprávnému závěru o dovolatelově vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv se ve skutečnosti mělo jednat o trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Tato vada pak podle dovolatele současně založila vady dalších výroků. Pokud jde o výrok o náhradě škody, dovolatel soudům vytkl, že měly především zohlednit spoluzavinění poškozeného a následně postupovat podle hledisek vyplývajících z ustanovení §441 a §450 občanského zákoníku.
Při posuzování opodstatněnosti relevantní části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, jestliže tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Pod pojem porušení důležité povinnosti uložené podle zákona pak nelze zahrnovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající ze zákona (právní normy), nýbrž jen porušení takové povinnosti, které má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví a v tomto smyslu výrazně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu. Při porušení důležité povinnosti v dopravě (zde silniční) se vyžaduje, aby účastník silničního provozu zaviněně (srov. §5 tr. zák.) porušil zákonem uloženou povinnost (srov. zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích) do té míry významnou a takovým způsobem, že toto porušení zpravidla vede k závažným dopravním nehodám, při kterých dochází k těžkým zraněním či k usmrcení osob.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak podle soudy zjištěného skutkového stavu obviněný (dovolatel) jako řidič motocyklu projížděl v místech, kde se nacházely dva přechody pro chodce, přičemž výhled před sebe vlevo měl zároveň omezen autobusem přijíždějícím na zastávku. Právě v těchto místech přecházel po přechodu pro chodce více než devadesátiletý poškozený A. P. Uvedené situaci, která - vzhledem k výhledovým podmínkám a přítomnosti vyznačených přechodů pro chodce - nepochybně vyžadovala zvýšenou opatrnost, obviněný (dovolatel) nepřizpůsobil své chování a především rychlosti jízdy. V důsledku toho nespatřil poškozeného včas, přičemž po zjištění jeho přítomnosti na přechodu se pokusil chodci alespoň vyhnout. To se mu však nepodařilo. K nárazu na chodce přitom došlo v místech, kde plynulou chůzí již absolvoval cca 2/3 délky přechodu (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu). Dovolatel tedy nedbal potřebné opatrnosti, nepřizpůsobil rychlost jízdy okolnostem, které mohl předvídat (možnému výskytu chodců na vyznačeném přechodu pro chodce) a nepřibližoval se k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl motocykl bezpečně zastavit. V důsledku toho neumožnil chodci nerušené a bezpečné přejití vozovky. Tím porušil povinnosti vyplývající zejména z §5 odst. 1 písm. h) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v tehdy účinném znění, jak správně dovodil nalézací soud. Současně jde o porušení důležité povinnosti uložené obviněnému (dovolateli) podle zákona, neboť porušení shora citovaných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. má zpravidla za následek střetnutí motorových vozidel s chodci, tzn. že vede k nebezpečným dopravním nehodám, jež mívají zpravidla velmi závažné následky, jak tomu konečně bylo i v posuzovaném případě.
K posuzovaným otázkám je zapotřebí dále poznamenat, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. R 20/1981 SbRt., R 21/1981 SbRt.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 SbRt.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Podle skutkových zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely, bylo primární příčinou předmětné dopravní nehody to, že obviněný (dovolatel) jako řidič motocyklu závažným způsobem porušil své řidičské povinnosti. Z hlediska zavinění se jednalo o vědomou nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., jež v posuzovaném případě zahrnuje jak dovolatelovo jednání, tak způsobený následek a zároveň i příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Naplnil tedy všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Z těchto důvodů lze proto považovat rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná.
Dovolatel ve svém řádném i mimořádném mimořádném opravném prostředku poukázal na to, že předmětnou dopravní nehodu spoluzavinil poškozený svým nezodpovědným chováním, protože vyznačený přechod pro chodce přecházel ve stavu po požití alkoholu (0,85 promile), blížící se motocykl zřejmě vůbec nebral na vědomí a nijak na něj nereagoval. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že tyto skutečnosti nepřehlédly (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 usnesení odvolacího soudu), avšak správně jim nepřikládaly dovolatelem přisuzovaný význam. Z provedených důkazů totiž zjistily, že se poškozený po přechodu pro chodce pohyboval zleva doprava (ve směru jízdy dovolatele) plynulou chůzí a ke střetu s motocyklem došlo teprve až poškozený přešel cca dvě třetiny délky uvedeného přechodu. Zároveň nebylo zjištěno, že by ovlivnění alkoholem mělo jakýkoliv vliv na způsob jeho chůze v tom smyslu, že by jeho chování bylo obtížně předvídatelné (zmatené apod.). Jak správně zdůraznil odvolací soud, poškozený především neporušil povinnost chodce vyplývající z ustanovení §54 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož chodec nesmí vstupovat na přechod pouze bezprostředně před blížícím se vozidlem. To se v posuzovaném případě nestalo. Protože dovolatel se měl přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl před přechodem zastavit, a pokud by to bylo nutné, byl dokonce zastavit povinen (viz §5 odst. 1 písm. h/ výše cit. zákona), je nepochybné, že primární a rozhodující příčinou dopravní nehody bylo počínání samotného dovolatele. Je-li dovolatelem zároveň namítáno, že (devadesátiletý) poškozený měl v daném případě vyhodnotit nebezpečnost vzniklé situace tím způsobem, že by nepokračoval v chůzi a umožnil mu, aby jej s motocyklem objel, nelze tuto námitku akceptovat. Dovolatel zde v podstatě naznačuje, že chodec na přechodu (poškozený) si měl počínat tak, že by mu - zastavením se - dal určitou quasi-přednost, čímž by dovolateli umožnil přechod „bezpečně“ projet. Jinými slovy bylo po něm požadováno, aby aktivně ovlivnil začínající nehodový děj (vyvolaný dovolatelem) a pokusil se odvrátit bezprostředně hrozící střetnutí s motocyklem, při kterém posléze přišel o život.
Ve skutečnosti však poškozený, jenž na přechod pro chodce podle zjištění soudů vstoupil (vzhledem ke vzdálenosti, kterou před střetem ušel) včas a nikoliv bezprostředně před přijíždějícím motocyklem, a plynule po něm přecházel na druhou stranu, ke vzniku inkriminované dopravní nehody ničím nepřispěl. Jeho chování tudíž nelze považovat za jednu z okolností mající povahu tzv. vedlejší příčiny, která by kromě chování dovolatele rovněž vedla k dopravní nehodě, nebo se alespoň podílela na vzniklém následku. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě spoluzavinění poškozeného chybí, nelze dovolateli přisvědčit, že při rozhodování o uplatněných nárocích na náhradu škody se soudy měly řídit hledisky uvedenými v ustanovení §441 a §450 občanského zákoníku. Jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 829/2006, se pak jeví jako nepřiléhavý, neboť jde o případ, kdy spoluzavinění poškozeného na vzniku škody bylo zjištěno.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na dovolatelem namítaných vadách spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto neshledal jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného Z. U. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler