ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.609.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 609/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2008 o dovolání podaném M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně sp. zn. 6 To 391/2006 ze dne 10. 10. 2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 162/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 1 T 162/2005 ze dne 10. 1. 2006 byl dovolatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let se současným vyslovením dohledu nad jeho osobou. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal M. Z. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně rozsudkem sp. zn. 6 To 391/2006 ze dne 10. 10. 2006 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil ve výroku o trestu a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. upustil podle §37 tr. zák. od uložení souhrnného trestu dovolatele, a to ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 12. 2004, č. j. 1 T 357/2004-227, když jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal M. Z. dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že svým jednáním nenaplnil všechny znaky předmětného trestného činu, protože z popisu skutku neplyne, že byl smluvní stranou dané úvěrové smlouvy (nebyl jejím účastníkem) a také nebyl osobou jednající za dlužníka či věřitele, přičemž pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. může být pouze osoba, která je účastníkem úvěrové smlouvy nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo věřitele. Absentuje tak v posuzované věci subjekt jako znak skutkové podstaty daného trestného činu, přičemž jednání žádného z účastníků předmětné úvěrové smlouvy nedosáhlo stádia pokusu nebo dokonání trestného činu. K otázce vzniku (způsobení) škody potom uvedl, že soudy v tomto směru vzaly za škodu výši poskytnutého úvěru, bez ohledu na to, zda je úvěr splácen. Namítl, že i podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) nelze takto škodu chápat jako výši úvěru bez ohledu na okolnosti týkající se jeho splácení. Jestliže pachatel trestného činu podle §250b odst. 1 tr. zák. jedná se záměrem dodržet podmínky úvěrové smlouvy a jeho finanční možnosti to nevylučují, nelze dovodit, že jde na straně věřitele o škodu z hlediska ustanovení §250b odst. 3, 4 nebo 5 tr. zák. Takový pachatel může svým jednáním naplňovat pouze formální znaky základní skutkové podstaty předmětného trestného činu, jejímž znakem není vyvolání škody. Konstrukce skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu nečiní trestným samotné získání úvěru, ale jednání popsané v prvním jeho odstavci, které předchází získání úvěru a dále potom v kvalifikovaných (skutkových) podstatách při případném způsobení škody. Popis předmětného skutku pak neobsahuje žádnou okolnost, ze které by plynulo způsobení škody nikoliv malé. S ohledem na uvedené tak dovolatel nemohl svým jednáním naplnit všechny znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., když není a nemohl být jeho pachatelem a svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem, jímž by dovolatele (obviněného) podle ustanovení §226 písm.b) tr. ř. zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce), který v jeho rámci uvedl, že podané dovolání je právně relevantní pokud obsahuje argumentaci, jejíž podstatou je námitka, že dovolatel nemůže být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. a že v popisu skutku chybí jakkoli zachycený znak „způsobí škodu nikoli malou“. K tomu uvedl, že dovolatel byl shledán vinným předmětným trestným činem proto, že (zkráceně) k žádosti M. S. o překlenovací úvěr předložil úvěrovému věřiteli (stavební spořitelně) žádost, přičemž nahradil pravdivé potvrzení o výši příjmu jiným nepravdivým potvrzením, poté opatřil falešnou fakturu na stavební práce, kterou rovněž úvěrovému věřiteli předal a tím způsobil věřiteli škodu 70.000,- Kč, což je výše poskytnutého překlenovacího úvěru. Z uvedeného je zřejmé, že námitka ve vztahu ke spáchání uvedeného trestného činu je lichá, neboť výraz „při sjednávání…uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené“ neznamená, že uvedený trestný čin nemůže spáchat někdo jiný, rozdílný od kontrahenta. Z učiněných skutkových zjištění zjevně vyplývá, že dovolatel jednal za M. S. a to zjevně nad rámec příslušného zmocnění. V této souvislosti poukázal státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 545/2004 (ve vztahu k argumentaci dovolatele), v jehož rámci je uvedeno, že „pachatelem tohoto trestného činu může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, tedy přichází v úvahu také trestní odpovědnost osoby, která zde vystupuje na straně subjektu jednajícího s žadatelem o poskytnutí úvěrové smlouvy“, což v předmětné věci dopadá přiléhavě i na postavení dovolatele, který byl tím, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy „dodal“ stavební spořitelně nepravdivá potvrzení o výši příjmu a stavebních pracích, což bylo podmínkou pro poskytnutí překlenovacího úvěru a tedy aktivně v uvedeném smyslu jednal. K otázce vzniku a výše způsobené škody potom státní zástupce uvedl, že také Nejvyšším soudem bylo opakovaně uvedeno (vyloženo), že tvrzení o tom, že výše vyplaceného úvěru představuje škodu trestným činem způsobenou je v rozporu s pojetím škody jako reálného zmenšení majetku poškozeného, když k samotné škodě dojde nikoliv vyplacením úvěru, ale až tehdy, pokud úvěr není řádně a včas splácen (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 761/2005). Přitom z provedeného dokazování plyne, že manželé S. řádně úvěr splácejí a stavební spořitelně tak vznikla újma pouze na právech a vznesené námitce by tak bylo možné přisvědčit, ovšem za předpokladu, že by dovolatel byl úvěrovým dlužníkem. Řádné a včasné splácení předmětného úvěru ze strany dlužníka či úvaha, zda jej bude vůbec splácet, však nebylo ze strany dovolatele ovlivnitelné a mohl si v době, kdy předmětné doklady poskytoval, zcela racionálně představit i to, že úvěrový dlužník úvěr splácet nebude a reálná škoda tak vznikne. To, že nedošlo ke vzniku škody nesouviselo s dovolatelem, když ten plně dokonal popsané jednání a možná výše škody mu byla známa. Takto lze uvést, že sice k dokonání předmětného trestného činu nedošlo, ovšem jednání dovolatele nutno mít za pokus k trestnému činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. Byť k dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. postačí nedbalostní zavinění, u pokusu k němu je nezbytná přítomnost zavinění úmyslného, když jde o pokus k tzv. kvalifikovanému trestnému činu. Přitom u otázky zavinění je nepochybné, že dovolatel jako osoba běžným způsobem uvažující si byl schopen představit všechny možné další varianty dalšího průběhu popsaného skutku (činu), včetně té, že ke splácení úvěru nedojde. Přitom nebylo zjištěno, že by cokoli proti této možnosti učinil naopak věděl, že dlužník má jiný příjem než mu vystavil (simuloval), je i v tomto směru v jeho jednání namístě spatřovat nejméně úmysl nepřímý (§4 písm. b/ tr. ř.). V uvedeném směru tak oba soudy pochybily, pokud skutek mají za dokonaný, když tak byl zachycen i v příslušném výroku. Dovolatelem vznesená námitka stran nesprávné právní kvalifikace jeho jednání je tak zčásti důvodná, ovšem není způsobilá vyvážit zájem státu na zachování stability pravomocných rozhodnutí, vyjádřený v ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Přitom kasační rozhodnutí odvolacího soudu se týká pouze výroku o trestu při pravomocném potvrzení závěrů o vině, případné kasační rozhodnutí soudu dovolacího by pro dovolatele nemělo jiný význam, než ten, že by došlo k mírné úpravě skutkové věty a precizace právní kvalifikace v jeho prospěch. Přitom otázka, kterou by dovolací soud měl případně řešit, není zásadního právního významu, když některé z uvedených závěrů již byly přijaty a publikovány a případný závěr o existenci pokus k předmětnému trestnému činu může být ustálen i v odmítavém verdiktu. S ohledem na uvedené proto státní zástupce navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. V posuzované věci dovolatel naplnil zvolený dovolací důvod relevantním poukazem na to, že nemůže být pachatelem trestného činu úvěrového podvodu a že v popisu příslušného skutku chybí jakkoli znak „způsobí škodu nikoli malou“. V uvedeném směru je nejdříve na místě poukázat na vyjádření, které v posuzované věci učinil státní zástupce, když toto vyjádření obsáhle a přiléhavě reaguje na námitky vznesené dovolatelem a Nejvyšší soud se s argumentací uvedenou v tomto vyjádření plně shoduje a na kterou lze i odkázat. Ve stručnosti i podle přesvědčení dovolacího soudu je nemístná námitka dovolatele, že trestný čin úvěrového podvodu může spáchat pouze přímý účastník úvěrové smlouvy a nikdo jiný, když v tomto směru lze poukázat na argumentaci vedenou státním zástupcem a obsaženou v příslušném vyjádření k podanému dovolání, když se jeví redundantní ji znovu opakovat. Stejně tak lze souhlasit se závěry státního zástupce stran vzniku reálné škody s tím, že tato skutečnost nebyla vázána na osobu dovolatele, přičemž on sám nepochybně věděl, že ke vzniku škody může dojít nesplácením předmětného úvěru, když také věděl, že dlužník nemá příjem pro úvěr dostačující, a proto simuloval příjem jiný. Tyto skutečnosti také svědčí o naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu dovolatelem i co se týče její subjektivní stránky. Je skutečností, že k dokonání označeného trestného činu nedošlo s ohledem na počínání samotného dlužníka (jím spláceného úvěru), za uvedených okolností je však namístě jednání dovolatele právně kvalifikovat jako pokus k trestnému činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., včetně již uvedeného zavinění vyjádřeného nejméně formou nepřímého úmyslu. S ohledem na uvedené potom oba soudy pochybily, pokud jednání dovolatele v uvedeném směru právně kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. Výše uvedená vada v právním posouzení skutku, kterou dovolatel učinil předmětem svých hmotně právních námitek pouze okrajově, však v posuzovaném případě nemá na jeho postavení takový dopad, aby bylo možné dospět k závěru, že na jejím základě (v jejím důsledku) nemůže napadené rozhodnutí obstát a že by bylo nespravedlivé na jeho právní moci trvat. Nejvyšší soud si je vědom toho, že došlo k posunu právního hodnocení jednání dovolatele, když dospěl k závěru, že v posuzované věci šlo pouze o pokus k předmětnému trestnému činu a nikoli o jeho dokonání. Přitom vycházel samozřejmě z (ve věci) učiněných skutkových zjištění, která byla učiněna nepochybně úplně vedeným dokazováním, kdy zcela jistě nepřichází v úvahu jeho případné doplnění a to ani z pohledu ve věci nakonec přijatých právních závěrů a v širším smyslu na způsob vedení obhajoby dovolatelem. Je skutečností, že případné kasační rozhodnutí dovolacího soudu by mělo (reálně) pouze ten význam, že by došlo k mírné úpravě skutkové věty a upřesnění právní kvalifikace v jeho prospěch, bez jakéhokoliv dopadu na to, že v posuzované věci bylo upuštěno podle §37 tr. zák. od uložení souhrnného trestu s tím, že by trestní řízení vedené proti dovolateli bylo dále prodlužováno s tím, že by se tak stalo výslovně na základě postupu vykazujícím výrazně znaky ryzího formalismu. Lze takto mít za to, že s ohledem na již uvedené skutečnosti v tomto konkrétním případě je namístě aplikovat ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. bez toho, že by byla jakkoli zasažena práva dovolatele ve smyslu zhoršení jeho postavení a to ani v rovině ústavní, zejména s přihlédnutím k jeho právu na spravedlivý proces. Současně přitom otázka zásadního právního významu, kterou by měl dovolací soud případně řešit, takto zmíněný zásadní právní význam postrádá vzhledem k již ustálené a četné (publikované) judikatuře vztahující se k posuzované věci.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítnout, protože je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka