ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.630.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 630/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2008 o dovolání L. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2008, sp. zn. 39 To 77/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 133/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, sp. zn. 101 T 133/2007, ze dne 27. srpna 2007 byl obviněný L. S. uznán vinným jednak trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a jednak i trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., na tom skutkovém základě, že dne 17. 3. 2007 kolem 13.30 hodin v O.-L., v prostorách čerpací stanice pohonných hmot obchodního domu H., bez vážného důvodu řídil motorové vozidlo tovární značky SAAB 9-3 SE, a to přesto, že si byl vědom skutečnosti, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově, sp. zn. 102 T 96/2006, ze dne 30. 10. 2006, který nabyl právní moci dne 17. 1. 2007, mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, v důsledku kterého rovněž pozbyl získané povolení k řízení motorového vozidla. Podle §180d tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. a §54 odst. 1 odst. 3 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením, sp. zn. 39 To 77/2007, ze dne 11. ledna 2008 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. K témuž dni tak nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).
Proti citovanému usnesení Krajského soud v Ostravě podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok o zamítnutí opravného prostředku, a zároveň ve výrocích o vině i trestu napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že soudy nepostupovaly správně, pokud se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou a pokud nevyslechly svědka, který by mohl potvrdit jeho obhajobu, tj. že předmětné vozidlo řídil pouze v prostorách parkoviště a přilehlé čerpací stanice, když před tím předmětné vozidlo řídil jeho kolega, který si jen „odskočil“. Soudy pochybily, pokud závěry o jeho vině odvíjely z výpovědi jediné svědkyně, tj. B. Ž., která s ohledem na místní poměry viděla odjíždějící vozidlo jen zezadu a nemohla tak vidět, kdo vozidlo řídil. Ze strany soudů zůstala nedořešena také otázka subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že parkoviště obchodního centra i objekt čerpací stanice nepovažoval za veřejnou komunikaci, a proto se domníval, že se na ně zákaz řízení motorových vozidel nevztahuje. V jeho případě se tak jednalo o právní omyl, a tudíž jeho chováním nebyl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty projednávaných trestných činů, a sice zavinění.
S ohledem na výše uvedené pak navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V úvodu svého vyjádření shrnul v něm obsažené námitky a následně vysvětlil obsah dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté zdůraznil, že přesto, že popis skutku uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nelze považovat za výstižný, tento byl podrobněji rozveden v jeho odůvodnění. Následně státní zástupce uvedl, že námitky dovolatele o právním omylu vycházejí ze skutkového předpokladu, že vozidlo při příjezdu k čerpací stanici a při odjezdu z ní řídila jiná osoba a že on s vozidlem toliko popojel. Dovolatel tedy v zásadě polemizuje s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, jeho námitky jsou primárně skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Námitka dovolatele o právním omylu by mohla být relevantní toliko za situace, že by mu bylo zakázáno řízení motorových vozidel na určité kategorii pozemních komunikací. Takto však trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nebývá vymezen a ani tak nebyl vymezen v případě dovolatele. Pojem veřejná komunikace zákon č. 13/1997 Sb. při vymezení pojmu pozemní komunikace ani nepoužívá. Představy dovolatele o charakteru komunikací, na kterých vozidlo řídil, jsou z hlediska subjektivní stránky irelevantní, neboť mu byl uložen trest ve formě absolutního zákazu řízení motorových vozidel.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Souhlas s konáním neveřejného zasedání vyslovil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci.
V souvislosti s výkladem citovaného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a následující tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z tohoto důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by velmi úzké vymezení dovolacího důvodů. Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů, musí být možností jeho podání nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolací soud je vázán soudy zjištěným skutkovým stavem věci, který soudy následně rozvedly v odůvodněních napadených rozhodnutí (viz str. 2 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 a 3 usnesení odvolacího soudu). Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám interpretuje výsledky provedeného dokazování, zejména jeho neúplnost ohledně míry jeho účasti na projednávaném skutku, když uváděl, že vozidlo řídil toliko v místech, o nichž se domníval, že nejsou zahrnuta pod veřejné komunikace, když podle jeho verze obhajoby, vozidlo před tím a následně řídila jiná osoba a když v této souvislosti ani nenamítal extrémní nesoulad s právním závěrem, jak bylo naznačeno shora. Tedy na zcela jiném skutkovém základě poté dovozuje absenci zákonných znaků skutkových podstat trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. Jde tedy o námitky týkající se primárně procesní stránky věci, tedy hodnocení důkazů, směřující k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že námitky uplatněné v dovolání jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných obviněným v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se podrobněji vypořádal zejména soud druhého stupně na straně 3 svého rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně toliko námitkou obviněného vztahující se k nedostatku subjektivní stránky projednávaných trestných činů, jimiž byl uznán vinným, tj. že nevěděl, že na místech, kde vozidlo řídil, takto činit nesměl, když měl zato, že jde o soukromý majetek provozovatele předmětných objektů a nikoliv o veřejnou komunikaci a že tedy jednal v právním omylu.
V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, že trestní zákon rozlišuje zavinění formou úmyslu přímého (§4 písm. a/ tr. zák.) a formou úmyslu nepřímého (§4 písm. b/ tr. zák.). U přímého úmyslu pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Pokud tedy pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý. U nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, byl s tímto srozuměn. Se subjektivní stránkou trestného činu, především s úmyslem, úzce souvisí omyl pachatele, kterým se v trestním právu rozumí neshoda pachatelova vědění se skutečností spočívající v tom, že si buď neuvědomil nějakou skutečnost, nebo o ní měl představu nesprávnou a nebo nedostatečnou. Právní omyl poté spočívá v neznalosti nebo v mylném výkladu práva trestního, nebo mimotrestních právních norem, které jsou relevantní pro trestní odpovědnost. Pachatel se tedy mýlí nebo má nesprávnou představu, pokud jde o to, zda jeho jednání je nebo není protiprávní ve smyslu tr. zák. Podle judikatury je třeba rozlišovat omyl o normách trestních, jichž se trestní zákon dovolává ve svých banketních a odkazovacích ustanoveních a omyl v ostatních mimotrestních normách. Negativní omyl o trestních normách a normách, jichž se trestní zákon dovolává neomlouvá, neboť se uplatní zásada, že neznalost tr. zák. neomlouvá. Omyl v ostatních mimotrestních normách je třeba posuzovat podle zásad o omylu skutkovém. V této souvislosti budou ovšem významné důvody takové neznalosti a jejich povaha. Např. zda šlo o omyl pachateli vytýkatelný, zda se ho mohl vyvarovat či nikoliv.
Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, která doplnila výrokovou část rozsudku, tj. popis skutku, bylo možno zjistit, na základě jakých důkazů soudy vinu obviněného včetně formy jeho zavinění dovodily, tj. že vycházely z výpovědi svědkyně, která část jednání obviněného sledovala, dále ze situačního plánu inkriminovaného místa, jímž odvolací soud doplnil dokazování, a také z pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, sp. zn. 102 T 96/2006, které dokladovalo obviněnému uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Na základě těchto důkazů a zejména citovaného rozsudku, který obviněnému ukládal trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel bez nějaké bližší specifikace místa, kde takto nesmí činit, bylo možno dovodit formu zavinění podle §4 písm. b) tr. zák., tj. že obviněný věděl, že nesmí motorové vozidlo řídit, zejména když mu bylo odňato i řidičské oprávnění, přesto takto činil, takže musel být přinejmenším srozuměn s tím, že porušuje rozhodnutí soudu. V daném případě nebylo možno v kontextu shora uvedeného dovodit, že by obviněný jednal v právním omylu, neboť neznalost toho, co je trestným činem, neomlouvá. Tato námitka by byla relevantní toliko v případě, že by byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na určité kategorii pozemních komunikací. Obviněný věděl, že tomu tak není a že trest zákazu činnosti mu byl uložen bez jakéhokoliv omezení. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ani zákon o pozemních komunikacích č. 13/1997 Sb. pojem veřejná komunikace nepoužívá. Proto námitka obviněného, že jednal v právním omylu, byla právně irelevantní.
Pokud tedy oba soudy za výše uvedených okolností dospěly k závěru o vině obviněného, tj. že naplnil znaky skutkových podstat trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., byly jejich závěry správné. Z důvodů výše uvedených pak nebylo možno přiznat podanému dovolání jakékoliv opodstatnění, a to ani v jeho jinak relevantně uplatněné části.
Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpí vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného L. S. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným, a Nejvyšší soud je tak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková