ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.699.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 699/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2008 o dovolání podaném obviněným D. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 12 To 424/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 24/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soud v Mladé Boleslavi ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 3 T 24/2006, byl obviněný D. P. uznán vinným v bodě 1/ výroku rozsudku trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a v bodě 2/ trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V bodě 1/ výroku rozsudku trestný čin spáchal po skutkové stránce tím, že „jako jednatel společnosti P. G., s. r. o., se sídlem P. čp., K. okr. M.B., jako prodejce na základě smlouvy o zabezpečení distribuce a prodeje dvoudílných dálničních kupónů pro rok 2005, prokazujících zaplacení poplatků za užívání dálnic a rychlostních silnic podle §21 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění, uzavřené dne 22. 11. 2004, inkasoval peněžní prostředky za prodané dálniční kupóny, které prodal v souladu s uvedenou smlouvou pro společnost M. T., s. r. o., jako komisionáře pověřeného distribucí a prodejem dvoudílných dálničních kuponů na základě komisionářské smlouvy s Č. p., s. p., ale takto utržené finanční prostředky v období nejméně od 17. 2. 2005 do 24. 3. 2005 již neodvedl komisionáři a v rozporu s ustanovením článku II. odst. 3 výše uvedené smlouvy je použil k jinému účelu, jím neprodané kupóny poškozené společnosti rovněž neodvedl, čímž s. r. o., M. T., J.čp., P., způsobil škodu ve výši nejméně 767.575,50 Kč. V bodě 2 výroku rozsudku se jednání dopustil tím, že „dne 30. 7. 2004 a v dalším přesně nezjištěném dni v M., okr. P., jako jednatel společnosti A. A. Z. p., spol. s. r. o., M., okr. P., nechal vyčerpat z nádrží čerpací stanice W. P., kterou pronajal F. B., 2.245,98 litrů BA 95 Natural v hodnotě 53.454,32 Kč, 6.545,91 litrů BA 91 Speciál v hodnotě 156.104,24 Kč a 4.838,53 litrů motorové nafty v hodnotě 104.677,73 Kč, ač věděl, že pohonné hmoty nejsou jeho majetkem, kdy pohonné hmoty byly až do úplného zaplacení F. B. výhradním majetkem společnosti S. O., s. r. o., S. n. čp., P. – M., čímž této společnosti způsobil škodu v celkové výši 314.236,- Kč. Podle §248 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 30 (třiceti) měsíců. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. soud povolil podmíněný odklad výkonu uloženého trestu na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1. tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat funkci statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodní společnosti nebo družstvu a vykonávat podnikatelskou činnost na základě živnostenského zákona v trvání 5 (pěti) roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozené M. T., s. r. o., J. čp. , P., způsobenou škodu částkou 122.346,- Kč spolu s úrokem z prodlení 0,1% denně od 16. 2. 2005 do zaplacení, částkou 149.543,- Kč spolu s úrokem z prodlení 0,1% denně od 16. 3. 2005 do zaplacení, a částkou 495.695,50 Kč spolu s úrokem z prodlení 0,1% denně od 17. 3. 2006 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla shora uvedená poškozená společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 12 To 424/2007, jímž podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 2. 2008 (§139 odst. 1 písm. b)/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl výroky o vině, trestu a náhradě škody. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1/ výroku rozsudku namítl, že se cítí být nevinen, neboť se v jeho případě jednalo o obchodně právní vztah. Poté s odkazem na závěry znaleckého posudku z odvětví grafologie zpochybnil písemnou smlouvu mezi společnostmi P. G., s. r. o., a M. T., s. r. o., z níž soudy mylně vycházely s odkazem na skutečnost, že již v minulosti jako podnikatel - fyzická osoba odebíral dálniční známky od poškozené společnosti, a to na základě písemné smlouvy, čímž porušily zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“. Přestože soud dospěl k závěru, že taková smlouva nemusí být písemná (grafologem byla navíc zpochybněna), uložil obviněnému povinnost nejen platit závazky společnosti P. G., s. r. o., s odkazem na ustanovení §135 odst. 2 a §194 odst. 5, 6 obchodního zákoníku, ale i platit smluvní úrok z prodlení, byť si splatnost na fakturách určil poškozený a tato splatnost mezi nimi nebyla dohodnuta. Následně znovu dovolatel uvedl, že pro závěr o tom, že měl převzít originály faktur v únoru či v březnu 2005 (specifikované ve výroku rozsudku pod bodem 1/) neměl soud podklady. Bylo prokázáno toliko to, že faktury reklamoval dne 21. 3. 2005 s tím, že tyto byly vystaveny na soukromou osobu a nikoliv na společnost P. G., s. r. o. Přes pochybnosti ohledně doby vystavení faktur od nich soud dovozoval trestní odpovědnost a dokonce učinil závěr o tom, že finanční prostředky z prodeje dálničních zámek a zbylé dálniční kupóny předal další osobě přesto, že tyto hodnoty zůstaly v obchodním majetku společnosti P. G., s. r..o., novému majiteli. V této souvislosti soud dle názoru dovolatele nesprávně zamítl důkazní návrh na provedení znaleckého posudku z odvětví ekonomiky, který by prokázal, že tyto závazky měla společnost P. G., s. r. o., vloženy do účetnictví. Soud také dovodil nesprávný závěr o tom, že i po 24.3.2005 řídil společnost P. G., s. r. o., i když po 24. 3. 2005 již za uvedenou společnost nevystupoval, neboť společnost byla převedena na jednatele P. H., což bylo možno dokumentovat tím, že P. H. jako jednatel společnosti P. G., s. r. o. dne 12. 5. 2005 koupil na základě kupní smlouvy od R. p. B., a. s., pivo a další předměty. Dále dovolatel namítl, že soud činil kroky ke zjištění pobytu svědka Ř., avšak tohoto se nepodařilo zajistit a vyslechnout. Jeho výpověď je přitom důležitá, neboť právě on měl zbylé dálniční kupóny za společnost P. G., s. r. o., po 24. 3. 2005 převzít. Soudy tedy zcela jednostranně vycházely ze svědectví zaměstnanců společnosti M. T., s. r. o., přestože tito byli nepřímo osobně motivováni výsledkem trestního řízení. Naopak nevěřil svědectví svědků Ing. J. K. a K. H.
Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2/ výroku rozsudku obviněný namítl, že ani v tomto případě nejsou závěry soudu podloženy výsledky dokazování, neboť nemohl odcizit pohonné hmoty ze své vlastní čerpací stanice, které objednal a také zálohoval. Soud učinil nesprávný závěr o tom, že čerpací stanice byla v kritické době v nájmu F. B., byť tento byl toliko jeho zaměstnancem, a to do 18. 7. 2004. Znovu trval na tom, že s F. B. žádnou smlouvu o nájmu čerpací stanice po dobu jeho nepřítomnosti nesepsal, jakkoli se F. B. kopií takové smlouvy prokazoval. Soud také nezjistil, kolik pohonných hmot bylo F. B. prodáno v době od 30. 6. 2004 do 18. 7. 2004 a jaký stav pohonných hmot byl v čerpací stanici k datu 29. 6. 2004. Má zato, že jde opět toliko o obchodní vztah mezi ním a společností S. O.. K dovolání poté doložil kupní smlouvu ze dne 12. 5. 2005 o koupi pivovaru B., a. s., společností P. G., s. r. o., zastoupenou P. H.
S ohledem na výše rekapitulovanou argumentaci obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudky Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 3 T 24/2006, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 12 To 424/2007, a věc vrátil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu Okresního soudu v Mladé Boleslavi za podmínek ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 7. 5. 2008 Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky. Dovolací soud ke dni konání neveřejného zasedání neobdržel písemné podání, zda nejvyšší státní zástupkyně využívá práva se k dovolání obviněného vyjádřit či práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný D. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále shledal, že v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav věci.
V projednávaném případě dovolatel opřel dovolací důvod o polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, jež nepovažoval za úplné. Zejména soudům vytkl, že nerespektovaly závěry znaleckého posudku z odvětví grafologie a vycházely toliko z výpovědí zaměstnanců společnosti M. T., s. r. o. (bod 1/ výroku rozsudku), z výpovědi svědka B. (bod 2/ výroku rozsudku) a z listinných důkazů založených ve spise, zejména z připojených faktur, korespondence obviněného se společností M. T., s. r. o., a z připojených smluv. Dále vyslovil nesouhlas s postupem soudů v tom, že k finanční situaci společnosti P. G., s. r. o., nedoplnily dokazování o vypracování znaleckého posudku z odvětví ekonomiky a nevyslechly svědka S. Ř. Dovolatel má zato, že za stávající situace, kdy se podle jeho názoru jedná o obchodní vztah a o jeho vině existovaly pochybnosti (zejména vzhledem k závěrům znaleckého posudku z odvětví grafologie vypracovaného ke zjištění pravosti jeho podpisů na smlouvách a dalších listinách), měla být respektována zásada trestního řízení „in dubio pro reo“, podle které je třeba v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného a nikoliv k jeho tíži. To znamená, že dovolatel s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno v bodě 1/ jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a v bodě 2/ jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V této souvislosti je možno uvést, že dovolací námitky obviněného jsou v podstatě opakováním jeho odvolacích námitek s výjimkou výhrad k výroku o náhradě škody, s nimiž se odvolací soud vypořádal, jak bude uvedeno níže.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 4 až 6) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 5 až 13) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci obviněného D. P. (po zrušení rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 3 T 24/2006, Krajským soudem v Brně jako soudem odvolacím rozhodnutím ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 12 To 372/2006, a to podle §258 odst. 1 písm. b)/, c/ tr. ř. a vrácení věci podle §259 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi) vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o právním posouzení skutků. Na str. 9 poté také soud prvního stupně velmi pečlivě vysvětlil důvody, které jej vedly k tomu, že nedoplňoval dokazování o vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, a také z jakého důvodu nedošlo k výslechu svědka S. Ř. Odvolací soud v této souvislosti na str. 6 svého rozhodnutí poté také správně konstatoval, že i za situace, kdy by obviněný tržbu za neprodané kupóny a neprodané dálniční známky převedl na společnost P., s. r. o., naplnil by znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., neboť s věcmi, které mu byly svěřeny, by naložil bez vědomí a v rozporu s dispozicí vlastníka. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanoveních §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. vyložily a odůvodnily. Odvolací soud také v napadeném usnesení uvedl důvody, které jej vedly k názoru, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, a to s odkazem na podrobné odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal výlučně přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho shora uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K této části dovolání obviněného je nutno poznamenat, že dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, uvedených zejména v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudem prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry muže doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. ÚS 73/03). Proto jsou také dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť jak bylo uvedeno výše, soudy učinily své závěry po analýze provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a dovolatel se domáhal toliko jejich přehodnocení.
Nejvyšší soud poté nepřiznal opodstatnění hmotně právní námitce dovolatele vztahující se k otázce přiznání nároku na náhradu škody a úroků z prodlení podle obchodního zákoníku, byť se jednalo o námitku, kterou lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel namítal porušení hmotného práva, jímž může být ve vztahu k výroku o náhradě škody, zejména porušení toho hmotně právního předpisu, kterým se řídí režim náhrady škody, např. ustanovení o rozsahu náhrady škody (např. TR NS 6/2004-T 703 ). Odvolacímu soudu lze vytknout, že se pečlivě s touto námitkou obviněného v rámci odvolacího řízení nevypořádal a že toliko velmi kuse odkázal na odůvodnění výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. soudem prvního stupně přesto, že i soud prvního stupně tento výrok odůvodnil velmi kuse.
Především je třeba připomenout, že soud rozhoduje v trestním řízení o náhradě škody, tedy v adhezním řízení, podle hmotného práva povahy jiné než trestní, nejčastěji podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších novel, a to v §420 až 450, nebo obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. v ustanoveních §373 až 386 a 756.
Obecně lze uvést, že obviněnému lze uložit povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem za splnění kumulativně stanovených předpokladů, tj., že soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, škoda, která byla trestným činem způsobena, má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze v adhezním řízení rozhodovat, uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotně právních předpisech a odpovědnost obviněného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána a nebyla shledána jiná zákonná překážka, která by bránila uplatnění nároku na náhradu škody. Pokud jsou splněny shora uvedené podmínky pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody, je soud povinen s výrokem o vině rozhodnout též o uplatněném nároku na náhradu škody, pokud byl učiněn řádně a včas, tak jak má na mysli ustanovení §43 odst 3 tr. ř., a nesmí zbytečně poškozeného odkazovat na občanskoprávní nebo jiné řízení (R 34/1963 B 3/1982-22-II.). Z uvedeného vyplývá, že pokud je v popisu skutku odsuzujícího rozsudku obviněnému kladeno za vinu spáchání majetkové škody, o jejíž náhradě lze rozhodnout v adhezním řízení podle §228 odst. 1 tr. ř., a výše této škody je zde stanovena alespoň dolní hranicí, soud nesmí poškozeného odkázat na řízení občanskoprávní anebo před jiný příslušný orgán, pokud tomu ovšem nebrání zákonná překážka, jako je např. promlčení, nebo to, že škoda je uhrazena. Takovým postupem by se výrok o vině dostával do rozporu s výrokem o náhradě škody, přestože pro rozhodnutí o vině musela být existence škody způsobené trestným činem i její výše spolehlivě prokázána ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a §89 odst. 1 písm. e) tr. ř. Má-li být škoda uhrazena v penězích, může poškozený také požadovat přiznání úroků z prodlení (§517 odst. 2 občanského zákoníku, §369 odst. 1 obchodního zákoníku).
Pokud jsou výše uvedené obecné zásady aplikovány na projednávanou trestní věc dovolatele, je třeba uvést, že uplatněný nárok společností M. T., s. r. o., ze dne 28. 2. 2006 (č. l. 373 spisu) má podklad v ustanovení obchodního zákoníku, a to v §373. Z tohoto ustanovení vyplývá, že „kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost“. Dále je také povinen podle §369 odst. 2 obchodního zákoníku při prodlení z nezaplacené částky uhradit i úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak podle předpisů určených právem občanským. Není-li podle obchodního zákoníku určena doba plnění ve smlouvě (§340 odst. 1 obchodního zákoníku), je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, kdy věřitel o plnění požádal (§340 odst. 2 obchodního zákoníku). V této souvislosti je třeba uvést, že úrok z prodlení byl v trestní věci dovolatele stanoven smlouvou ze dne 22. 11. 2004 (č. l. 5 spisu), a to v čl. III, kde je uvedeno, že „komisionář (tj. M. T., s. r. o.) je oprávněn požadovat penále ve výši 0,1 % denně z hodnoty neoprávněně zadržených prostředků a prodejce (tj. P. G., s. r. o., zastoupená D. P.) toto penále nejpozději do 5 dnů od jeho vyúčtování uhradit“. Bylo také prokázáno, že škoda poškozené společnosti uvedená v rozsahu ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1/ odsuzujícího rozsudku vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného a byla pokryta zaviněním formou úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., neboť bylo prokázáno, že obviněný věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem trestním zákonem chráněný, a pro případ, že jej poruší, byl s tímto srozuměn. Závěr o úmyslném zavinění odpovídá soudy zjištěnému skutkovému stavu věci. Na závěr je třeba uvést, že nic nebránilo poškozené společnosti, aby uplatnila nárok na náhradu škody vůči obviněnému, přestože vykonával funkci statutárního orgánu, neboť se v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími mu z ustanovení §373 obchodního zákoníku dopustil protiprávního jednání spočívajícího v porušení povinnosti ze závazkového vztahu.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným shora Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí je založeno na jím vytýkaných vadách, tj. na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podané dovolání neshledal jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného D. P. odmítnuto za podmínek §265r. odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková