ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.739.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 739/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2008 o dovolání podaném Z. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 80/2007 ze dne 17. 10. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 8/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 80/2007 ze dne 17. 10. 2007 zrušuje v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 8/2005 ze dne 4. 6. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu ukončeného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 a §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen tr. zák.), za který mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň dle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 2 T 629/2001, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
V předmětné věci podal Z. H. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 9 To 80/2007 ze dne 17. 10. 2007 tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudů, že dne 11. 3. 2002 v P., M., v notářské kanceláři JUDr. O. K., soudní komisařky, určené v dědickém řízení po O. L. a zemřelého, přihlásil do pasiv dědictví svou pohledávku na částku 10 miliónů Kč s tím, že tuto částku předal dne 20. 12. 2000, na základě smlouvy o půjčce zemřelému, když tuto skutečnost doložil exekutorským zápisem, datovaným dnem 22. 10. 2001, sepsaným exekutorem JUDr. I. E. a opatřeným padělaným podpisem zůstavitele O. L., přičemž k půjčce peněz ve skutečnosti nedošlo a uvedenou částku se snažil takto získat z dědictví, ke škodě zákonného dědice, O. L. ml., zastoupeného v tomto dědickém řízení J. B., kterého nepravdivou smlouvou o půjčce chtěl uvést v omyl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal Z. H. dovolání, a to včas a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy založily své právní závěry o jeho vině především na jednoznačném zjištění, že pohledávka obviněného ve výši 10 miliónů Kč uplatněná v dědickém řízení, byla neoprávněná, neboť k půjčce peněz O. L. st. nedošlo, a které bylo navíc podpořeno jednoznačným konstatováním, že protiprávním prostředkem k vylákání této finanční částky měl být ve výroku citovaný exekutorský zápis, opatřený padělaným podpisem zůstavitele O. L. st. Jako stěžejní důkaz byl označen doplněk znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v P. ze dne 12. 4. 2007, který ovšem vykazuje závažné nedostatky, na něž obhajoba v průběhu řízení důrazně upozorňovala, stejně jako na podstatné nedostatky další. Soud prvního stupně pak podle dovolatele nezřídka nahrazoval chybějící důkazy svými dojmy a spekulativními úvahami. Namítl dále, že v daném případě nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty žalovaného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť dovolatel neměl úmysl se ke škodě kohokoliv protiprávně obohatit a také se tak ve skutečnosti nestalo, neboť toliko uplatnil svůj oprávněný nárok. Nedošlo ale ani k naplnění stránky objektivní, a to nejen proto, že nebyl způsoben trestním zákonem předpokládaný škodlivý následek, ale nedošlo ani k jednání, kterým by mohlo k podobnému následku v podobě škody na cizím majetku dojít. Z toho dovolatel dovodil, že se nemohlo jednat ani o pokus uvedeného trestného činu, neboť ten by předpokládal právě úmysl pachatele tento trestný čin spáchat, což v jeho případě zcela absentovalo. Zdůraznil, že se tedy ke škodě cizího majetku neobohatil on sám ani nikdo jiný, když se nedopustil ani žádného vědomého jednání, které by k podobnému protiprávnímu jednání směřovalo. Specifický charakter činnosti dovolatele, která měla navíc zůstat ve fázi pokusu trestného činu spolu s vadně určenou výší škody, jakož i vzhledem k dosavadní délce řízení, již on žádným způsobem nezavinil, vedou tedy k závěru, že soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly ani s hmotně právní problematikou materiální stránky žalovaného trestného činu zakotvenou v §88 odst. 1 tr. zák. Podle názoru dovolatele tak soudy skutek nesprávně právně posoudily, a to v rozporu s §250 odst. 1, 4, §8 odst. 1, §89 odst. 11 a §88 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, aby současně zrušil i všechna další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o tomto mimořádném opravném prostředku odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
Podáním ze dne 26. 5. 2008 adresovaným Městskému soudu v Praze pak dovolatel reagoval na vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství ve své věci a doplnil, že se ztotožňuje s jeho názorem, podle něhož jsou závěry nalézacího i odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 890/2006 a rozhodnutím č. 24/2006 publikovaném ve Sbírce rozhodnutí trestních. Proto požádal Městský soud v Praze, aby využil §265h odst. 3 tr. ř. a navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu rozhodnutí, resp. trestu, jež mu byl uložen, a současně požádal, aby jmenovaný soud vyčkal s výzvami k nástupu trestu do rozhodnutí Nejvyššího soudu.
K takto podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že soudy zcela pominuly skutečnost, že obviněný se inkriminovaného jednání dopustil v rámci dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 1403/2001, a že nepravdivé údaje o existenci pohledávky uplatňoval nikoli pouze vůči O. L. ml., resp. jeho zástupci J. B., ale především vůči soudní komisařce, resp. vůči Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který notářku JUDr. O. K. ve smyslu ust. §38 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) pověřil, aby jako soudní komisařka za odměnu provedla úkony v řízení o dědictví. V tomto směru pak odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 890/2006, ve kterém po obsáhlé analýze charakteru dědického řízení bylo konstatováno, že judikatorní závěr vymezený rozhodnutím publikovaným pod č. 24/2006 Sbírky rozhodnutí trestních, podle kterého v civilním řízení sporném není soud subjektem, který by bylo možno uvést v omyl, platí i pro řízení o dědictví jako řízení nesporné. Podle tohoto rozhodnutí se tedy dovolatel uváděním nepravdivých údajů v rámci dědického řízení nemohl dopustit trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu. V předmětné věci navíc výsledek dědického řízení zřejmě závisel též na výsledku sporného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 207/2002, ve kterém bylo rozsudkem ze dne 1. 6. 2003, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2004, vysloveno, že smlouva o půjčce uzavřená mezi Z. H. a O. L. dne 20. 12. 2000, je neplatná (v odůvodnění tohoto rozsudku civilní soud uvedl, že podpis O. L. na této listině není jeho pravým podpisem). Podle státního zástupce však dovolatel ve výše naznačeném směru žádné námitky nevznesl, když ty, které vznesl, směřují primárně do skutkové oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Za částečně důvodnou označil potom poukaz dovolatele na specifický charakter trestné činnosti, s tím, že dle státního zástupce mělo být alespoň v rámci posuzování nebezpečnosti činu pro společnost přihlédnuto k okolnosti, že k úspěšnému dokonání trestného činu mohlo dojít pouze v případě, že by Obvodní soud pro Prahu 5 vadně rozhodl v dědickém, popř. i ve sporném řízení. Tyto okolnosti nepochybně měly vliv na posouzení, do jaké míry se jednání pachatele pokusu přiblížilo dokonání trestného činu, a tím i na posouzení otázky, zda výše zamýšlené škody i z materiálního hlediska opravňuje k aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 4 tr. zák. Dále státní zástupce konstatoval, že podatel nespecifikoval, o kterou z okolností v ust. §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. alternativně uvedených hodlal dovolání opřít, a uvedený dovolací důvod rozvedl pouze tak, že odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti. V takovéto podobě uplatněné námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obsahově neodpovídají a nelze k nim při rozhodování o dovolání přihlížet. Vzhledem k částečné důvodnosti námitek uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 9 To 80/2007, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst.1 písm. g) tr.ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Jedná se zde o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v daném případě předcházející řízení bylo zatíženo hmotně právními vadami, jež svou povahou odpovídají obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které dovolací soud reaguje v další části tohoto svého rozhodnutí (uvedeno níže).
V dané věci dovolatel namítl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako pokus trestného činu podvodu dle §8 odst. 1 a §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., když však dle jeho názoru nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka tohoto trestného činu, tedy to, že by se přihlášením své pohledávky v částce 10 mil. Kč do pasiv dědictví úmyslně snažil uvést jiného v omyl, obohatit se a způsobit jinému škodu. Za právně relevantní takto vedené námitky označit nelze, když z valné části je argumentace vedená dovolatelem skutkového charakteru (výtky vůči opatřování a hodnocení důkazů soudy) a nelze ani akceptovat argumentaci dovolatele v podobě odkazu na označená rozhodnutí Nejvyššího soudu (uváděná státním zástupcem v jeho vyjádření), když dovolací soud se v tomto směru vznesenými námitkami nemůže zabývat, když tyto byly dovolatelem uplatněny dne 26. 5. 2008 právě až na základě vyjádření státního zástupce a to až po uplynutí lhůty pro podání dovolání, která (včetně uvedení důvodů dovolání) uplynula dnem 30. 1. 2008 (§265f odst. 2 tr. ř.), v řízení o odvolání pak nebyly vzneseny vůbec. Namítl dále, že soudy se náležitě nevypořádaly ani s hmotně právní problematikou materiální stránky žalovaného trestného činu ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Zde Nejvyšší soud shledal, že tato námitka odpovídá z formální i věcné stránky uplatněným dovolacím důvodům a že se jedná o námitku v uvedeném směru důvodnou. Důvodnými pak neshledal (jak již bylo uvedeno) jeho výtky vůči opatřování a hodnocení důkazů, jak je soudy provedly, neboť tyto nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V projednávané věci vyšlo ze skutkových zjištění soudů nepochybně najevo, že dovolatel v rámci dědictví po zemřelém O. L. st. uplatnil svou pohledávku znějící na částku 10 mil. Kč, s tím, že ji měl půjčit jmenovanému zůstaviteli před jeho smrtí a tuto skutečnost doložil exekutorským zápisem ze dne 22. 10. 2001, který však byl opatřen nepravým podpisem zůstavitele. Na základě toho soudy dovodily, že tímto jednáním chtěl dovolatel uvést dědice O. L. ml. v omyl a takto se ke škodě jmenovaného obohatit, a jeho jednání kvalifikovaly jako pokus trestného činu podvodu dle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zák. S tímto závěrem se lze ztotožnit však jen částečně. Předně je nutno konstatovat, že ihned při jednání v notářské kanceláři u soudní komisařky JUDr. K. dne 11. 3. 2002, kdy dovolatel předložil kopii předmětného exekutorského zápisu ze dne 22. 10. 2001 (kterým mělo být stvrzeno, že zůstaviteli půjčil uvedených 10.000.000,- Kč), bývalá manželka zůstavitele prohlásila, že podpisy na této listině nejsou pravými podpisy zůstavitele. Dovolatel následující den doložil soudní komisařce rovněž originál exekutorského zápisu. Na toto jeho jednání pak bývalá manželka zůstavitele, jako zákonný zástupce dědice O. L. ml., reagovala tím, že podala žalobu na neplatnost předmětné smlouvy o půjčce (viz vyjádření dovolatele jako žalovaného k podané žalobě ze dne 19. 8. 2002, č. l. 151), kterou projednával Obvodní soud pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 207/2002. V tomto řízení byl jako důkaz opatřen znalecký posudek z oboru písmoznalectví – ruční písmo, kterým bylo jednoznačně vysloveno, že podpisy O. L. st. skutečně nejsou jeho pravými podpisy. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v daném občanskoprávním řízení rozsudkem dne 1. 6. 2003, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2004 tak, že předmětná smlouva o půjčce sjednaná mezi O. L. st. a dovolatelem je neplatná. Znalecký posudek ohledně stejné problematiky pak byl opatřen rovněž v nyní vedeném řízení trestním s tím, že i tento dospěl ke stejným závěrům. Z uvedeného je tedy zcela zřejmé, že dovolatel již v době, kdy svou pohledávku v dědickém řízení uplatnil, musel vědět, že tuto uplatňuje na základě neplatné smlouvy a je tak třeba souhlasit se závěry soudů obou stupňů, že takto jednal v úmyslu přímém pokusit se uvést v omyl oprávněného dědice O. L. ml. a tomuto způsobit škodu ve výši 10.000.000,- Kč. K tomuto následku však nedošlo, a to právě vzhledem k rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, jakož i ke znaleckému posudku provedenému v rámci řízení trestního, kterými bylo stvrzeno, že smlouva o půjčce nikdy uzavřena nebyla. Jeho jednání tedy soudy správně posoudily jako pokus k trestnému činu podvodu.
V předmětné věci je však nutné se blíže zabývat tím, zda byla vzhledem k uvedeným okolnostem naplněna i materiální stránka pokusu k danému trestnému činu, jež by odůvodňovala použití právní kvalifikace v podobě naplnění všech znaků skutkové podstaty pokusu k trestnému činu podvodu dle §8 odst. 1 k §250 odst. 4 tr. zák. Jak již bylo řečeno, dovolatel nepochybně již v okamžiku uplatnění své pohledávky věděl, že tato se zakládá na smlouvě o půjčce obsahující padělaný podpis zůstavitele jako dlužníka. Takto mohl, resp. musel i předpokládat, že oprávněný dědic (prostřednictvím svého zákonného zástupce) se bude této jeho pohledávce (a to především s ohledem na její značnou výši, která by významně snížila hodnotu dědictví) bránit v civilním řízení a že se pravost smlouvy o půjčce, zejména podpis zůstavitele O. L. st. na ní, stane předmětem soudního přezkumu, ať už v řízení před soudní komisařkou či v následném řízení o dědictví vedeném před soudem (§175a an. občanského soudního řádu). Takto zřejmě mohl již v okamžiku uplatnění své pohledávky důvodně předpokládat, že tato uznána nebude a že jeho záměr obohatit se z dědictví na úkor oprávněného dědice nepovede k úspěchu.
Soudy při svém rozhodování měly proto posoudit, zda bylo vůbec reálné, aby pohledávka dovolatele byla soudem v dědickém řízení uznána jako oprávněná a zda toto dovolatel reálně mohl předpokládat a na tuto skutečnost spoléhat. Jestliže se jednalo o osobu, ohledně které již v minulosti bylo prokázáno, že padělala cizí podpis na smlouvě (viz prohlášení o nástupnictví z 12. 12. 2001, kde bylo prokázáno, že dovolatel v něm padělal podpis Mgr. P. – str. 20 rozsudku soudu prvního stupně), jestliže dovolatel nadto byl i osobou opakovaně trestanou, jakož i s přihlédnutím ke značné výši uplatněné pohledávky, má dovolací soud zato, že nelze v daném případě dospět jednoznačně k závěru o tom, že mohl být přesvědčen i o tom, že jeho kroky tak dospějí k jím zamýšlenému následku. Po zvážení těchto skutečností měly soudy posuzovat i vlastní naplnění materiální stránky daného trestného činu (pokusu k němu) a takto zkoumat i reálnou možnost jeho případného dokonání. Z tohoto hlediska bylo namístě, aby soudy důsledně zvážily, zda jednání dovolatele způsobem popsaným ve skutkové větě, mohlo vůbec úspěšně vést k zamýšlenému následku a zda dovolatel již v době kdy popsaným způsobem jednal, mohl vznik (samotné uskutečnění jím chtěného následku) reálně předpokládat. Je proto v uvedených souvislostech namístě uvést, že soudy se měly důsledně a detailně zabývat posouzením všech naznačených skutečností také z hlediska posouzení nebezpečnosti předmětného činu pro společnost a v tomto směru se zabývat i jeho právní kvalifikací (§88 tr. zák.) a přiměřit uvedenému také úvahy při rozhodování o trestu s ohledem na ustanovení §31 odst. 2 písm. c) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je třeba při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i okolnosti a důvody, pro které k jeho dokonání nedošlo. S ohledem na uvedené se potom závěr soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (pokusu k němu) v jeho kvalifikované podobě podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. s poukazem na již zmíněné úvahy o materiální stránce pokusu k danému trestnému a tedy stupni jeho konkrétní společenské nebezpečnosti, jeví nepřesvědčivý, nepřiléhavý a tím i předčasný. Jak již bylo uvedeno, právně relevantní námitkou je ta, podle které se soudy nevypořádaly dostatečně s hmotně právní problematikou spočívající v materiální stránce trestného činu (pokusu k němu) z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., podle kterého k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. K tomu je namístě opakovaně připomenout, že v posuzované věci se jednalo o pokus daného trestného činu a k jeho úspěšnému dokonání mohlo dojít pouze v případě vadně vedených řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 v řízení dědickém a nakonec i sporném, když právě i tyto okolnosti zjevně mohly mít vliv na posouzení, do jaké míry se jednání dovolatele přiblížilo k dokonání trestného činu a mohlo být nakonec i úspěšné. To zejména i z hlediska reálné možnosti skutečně způsobit zamýšlenou škodu co do její výše a to právě i z pohledu namítané materiální stránky označeného pokusu k trestnému činu a v této souvislosti soudy aplikovanou kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 tr. zák.
Pokud jde o argumentaci, kterou dovolatel uplatnil až v doplnění svého dovolání, a to zjevně pouze na popud názoru, který do svého vyjádření (redundantně) zahrnul státní zástupce, nemohl k ní dovolací soud přihlédnout z důvodů, které již v rámci tohoto svého rozhodnutí (shora) uvedl a na které (pro stručnost) nezbývá než odkázat.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l) tr. ř. byl dovolatelem právně relevantně uplatněn v části, ve které tento zpochybnil právní posouzení skutku (jeho právní kvalifikace) s ohledem na závěry týkající se rozsahu ve kterém došlo k naplnění jeho materiální stránky, a že je i důvodný. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného Z. H. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, coby odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když při novém rozhodování bude tento soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného Z. H., takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Vrchní soud v Praze se bude muset takto zabývat z hledisek naznačených shora zevrubně především samotným naplněním všech znaků skutkové podstaty shledaného trestného činu z hlediska jeho materiální stránky (společenské nebezpečnosti) právě i s ohledem na označenou kvalifikovanou skutkovou podstatu předmětného trestného činu a s tím související použití příslušné trestní sazby, což by mělo odpovídat jednoznačnému přesvědčení, že popsaný trestný čin je již nepochybně takového charakteru a závažnosti, že zvyšuje stupeň jeho společenské nebezpečnosti i z hledisek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. To i v souvislosti s námitkou v tomto směru uplatněnou dovolatelem i stanoviskem státního zástupce, jakož i z hlediska konstantní judikatury. Bude tak na místě se znovu pečlivě a podrobně zabývat všemi okolnostmi posuzované věci a následně také přesvědčivě odůvodnit a vysvětlit, zda pokus dovolatele k předmětnému trestnému činu mohl reálně vést až k jeho naplnění (v podobě jeho kvalifikované skutkové podstaty) či jej lze pouze vztáhnout k základní skutkové podstatě trestného činu podvodu dle §250 tr. zák.
Konečně podle §265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání zruší výrok o tomto trestu, rozhodne zároveň o vazbě. Podle zjištění Nejvyššího soudu Z. H. do současné doby k výkonu trestu nenastoupil. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud o jeho vzetí do vazby nerozhodoval, stejně jako (s poukazem na své rozhodnutí) o žádosti dovolatele o odklad výkonu předmětného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka