ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.858.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 858/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2008 o dovolání P. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 66/2007 ze dne 4. 4. 2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 3/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 3/2007 ze dne 25. 10. 2007 byl dovolatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.) ukončeným ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání padesáti pěti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve lhůtě vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 8. 20058, sp. zn. 6 T 166/2003, jenž nabyl právní moci dne 30. 9. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k rozsahu, jímž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
O odvoláních příslušné státní zástupkyně a P. Š. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 3 To 66/2007 dne 4. 4. 2008, a to tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal P. Š., jako osoba oprávněná, dovolání, a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že v jeho případě lze pouze spekulovat ohledně výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, neboť oba soudy dospěly k rozdílným závěrům. Soud odvolací dospěl k vyšší částce než soud prvního stupně, argumentoval však tím, že tyto částky jsou si velmi podobné a že ke své částce dospěl soud prvního stupně zřejmě v důsledku překlepů. Dle názoru dovolatele nemůže tento způsob obstát, neboť pokud soud odvolací konstatoval, že v popisu skutku soudu prvního stupně jsou ohledně výše škody nepřesnosti, a přesto odvolání odmítnul či výrok svým rozhodnutím nezměnil, je jeho rozhodnutí v rozporu se zásadami trestního práva. Dovolatel se totiž může domnívat, že je vlastně jedno, jaká škoda byla jeho údajným jednáním způsobena, soudu stačí jen skutečnost, že škodu odhadne bez zjevných důkazů potvrzujících její výši a pak ani nepovažuje za důležité uvést do souladu popis skutku s jeho odhadem. Škoda v trestním řízení musí být ale zjištěna přesně, aby mohlo být případně jednání pachatele přiřazeno k příslušné skutkové podstatě. Namítl také, že soudy nezjišťovaly hodnotu přístrojů jako starožitností. Má za to, že jeho jednání nenaplnilo vůbec skutkovou podstatu trestného činu, neboť daň mu byla řádně doměřena a mohlo být zahájeno jednání směřující k uspokojení správce daně. Celé trestní řízení tak spíše suplovalo daňové řízení. Skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně dle §148 tr. zák. nemohl naplnit ani proto, že ke zkrácení daně může dojít jen do doby, než byla daň poplatníkem zaplacena. Byla-li však doměřena a zaplacena, nelze daný trestný čin spáchat. Jeho jednání mohlo proto být kvalifikováno nanejvýše dle §147 tr. zák. Má rovněž za to, že neobstojí závěry ohledně naplnění materiální stránky trestného činu, neboť je třeba posuzovat výhodu, jaké se mu dostalo. Je proto třeba posoudit, že on se nemohl obohatit, resp. získat na dani výhodu ohledně skutku týkajícího se daně z přidané hodnoty (dále jen DPH), neboť to nebyl on, kdo žádal o tzv. vratku DPH. Trestní řízení by pak muselo být zahajováno pokaždé, kdy společnost, s níž někdo obchoduje, se mohla dopustit trestné činnosti. Sám soud však v této souvislosti konstatoval, že nebyla prokázána spojitost, resp. domluva na rozdělení peněz ohledně tzv. vratky DPH mezi pachatelem a společností P. V. P. C., která o vratku zažádala. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil, aby zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující a aby dle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu Městského soudu v Praze podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o rozdíl ve výši škody v obou soudních rozhodnutích, z procesního hlediska může být postup odvolacího soudu považován za poněkud problematický, neboť závěry nalézacího soudu o celkové výši zamýšleného daňového úniku byly napadány odvoláním státní zástupkyně a trestní řád neupravuje možnost „nezrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů neúčelnosti“. Z hlediska právní kvalifikace skutku, která jedině může být v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadána, je však výše uvedená diference naprosto irelevantní, a to jak z hlediska aplikace základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §148 tr. zák. Navíc se dovolatel těmito námitkami v konečném důsledku domáhá změny soudních rozhodnutí ve svůj neprospěch, neboť podle závěrů obsažených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu byl zamýšlený daňový únik poněkud vyšší, než jak bylo konstatováno ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně. Námitka týkající se oceňování přístrojů je již námitkou vyloženě skutkovou a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Nepřiléhavý je i odkaz dovolatele na závěry rozhodnutí R 5/73. Na předmětnou trestní věc totiž toto rozhodnutí nedopadá, neboť skutkové okolnosti trestné činnosti dovolatele jsou zcela odlišné. Dovolatel se jednání směřujícího ke zkrácení své daňové povinnosti dopouštěl ve stadiu podávání daňového přiznání, tj. před vyměřením daně a samozřejmě i před jejím zaplacením. Šlo tedy z jeho strany o typické jednání, kterým předstíral nižší rozsah své daňové povinnosti, a takovéto jednání vykazovalo znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. Skutečnost, že šetřením správce daně bylo jednání dovolatele zjištěno a daň doměřena, má na právní kvalifikaci skutku dopad pouze v tom směru, že skutek mohl být posouzen toliko jako pokus daného trestného činu. Kvalifikace jeho jednání podle §147 tr. zák. byla podle státního zástupce zcela vyloučena již z toho důvodu, že poplatníkem předmětných daní byl sám dovolatel jako podnikající fyzická osoba, nikoli jeho zaměstnanci. Stejně nepřiléhavý je odkaz dovolatele na rozhodnutí zveřejněné pod Rt 3/2004. Toto rozhodnutí řeší problematiku výše vylákané daňové výhody ve vztahu k existenci formálních a materiálních znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 tr. zák. Dovolatel byl ovšem uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., jehož znakem není vylákání výhody na dani, ale zkrácení daňové povinnosti, přičemž ze skutkových zjištění vyplývá, že k tomuto zkrácení mělo podle záměru dovolatele dojít v částce celkem 4.894.274,- Kč. Úmysl vylákat vrácení daně z přidané hodnoty byl obviněnému přičítán obžalobou, toto tvrzení obžaloby však soudy neakceptovaly.
Navrhl proto, aby dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, přičemž souhlasil, aby takto Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Z hlediska popisu skutku obsaženého v příslušných výrocích rozsudku soudu prvního stupně dovolatel v dané věci právně relevantně namítl, že výše škody vzniklé jeho trestným jednáním byla soudy stanovena nepřesně, což je důležité i z hlediska posouzení materiální stránky trestného činu a určení správné právní kvalifikace také proto, aby mohlo být rozhodnuto, zda je vůbec trestné či není. Podle jeho názoru není ani možné zjistit, jakým způsobem k určení konečné výše škody soudy dospěly. Daň mu byla navíc finančním úřadem dodatečně vyměřena, a proto nemohlo být jeho jednání trestné, nanejvýše mohlo být kvalifikováno dle §147 tr. zák. Jeho argumentaci je ovšem nutné odmítnout jako nedůvodnou.
Z popisu skutků v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jednání dovolatele v bodě I. spočívalo v tom, že v rámci podání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty ze svého podnikání u příslušného finančního úřadu zahrnul do části výdajové neuskutečněná zdanitelná plnění (nákup zboží), na která mu měly být různými subjekty vystaveny fiktivní faktury, čímž měl zvýšit tuto daň zaplacenou na výstupu, ačkoliv dovolatel věděl, že ve skutečnosti žádné obchody neproběhly a z jeho strany nebylo tedy ani poskytnuto žádné finanční plnění. Pokud jde o skutek pod bodem II. rozsudku týkající se daně z příjmu fyzických osob, spočívalo jeho jednání v tom, že v peněžním deníku vykázal příjmy a výdaje pocházející opět z neuskutečněných zdanitelných plnění (obchodů), v důsledku čehož snížil základ této daně. Obou jednání se přitom dopustil v úmyslu zkrátit příslušné daňové povinnosti, avšak šetřením finančního úřadu bylo jeho jednání odhaleno a daň mu byla v obou případech doměřena. Zkrácení daně z příjmů nebo daně z přidané hodnoty lze takto dosáhnout např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu a zatajuje se ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá reálnému stavu a tedy i zákonu. Pachatel takto sice splnil svou oznamovací, resp. registrační povinnost, podal daňové přiznání, ale uvedl v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ (nepravdivým zvýšením nákladů a jiných položek snižujících daňový základ) a tím zaplatil nižší daň. Daň z přidané hodnoty lze přitom zkrátit různými manipulacemi s daní na vstupu a na výstupu, např. zastíráním či předstíráním zdanitelného plnění (viz Šámal, P. a kol., Trestní zákon, Komentář, II. díl. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, s. 910 an.). Vzhledem k tomu, že jeho jednání bylo soudy posouzeno podle §148 odst. 1 tr. zák., je proto v tomto případě irelevantní i to, kdo měl žádat o tzv. vratku DPH, zda to měl být dovolatel sám či společnost P. V. P. C., s. r. o., když přitom tento její úmysl nebyl v řízení před soudem nijak zjištěn.
Pokud jde o jeho argument, že ke zkrácení daně nedošlo a on se tedy nijak neobohatil, neboť bylo jeho jednání odhaleno a daň dodatečně finančním úřadem správně vyměřena, je třeba poukázat na to, že jeho jednání od počátku nepochybně ke zkrácení daně směřovalo a skutečnost, že k tomuto následku (pro obezřetné počínání finančního úřadu) nedošlo, se odrazila v právní kvalifikaci jeho jednání, které soudy správně právně kvalifikovaly jako pokus daného trestného činu. Podání, jako např. přiznání k dani z příjmů, obsahující nesprávné údaje, na jejichž podkladě by mělo dojít k vyměření nižší daně, než jaká by odpovídala skutečnému zdanitelnému příjmu je dáno takto i tehdy, jestliže pachatel zamýšlel zkrátit daň ve větším rozsahu, pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. a §148 odst. 1 tr. zák., jestliže k vyměření nižší daně nedošlo (viz R 28/1979).
Ke způsobu vyčíslení konečné výše škody dovolací soud poznamenává, že se jedná zčásti o argumentaci brojící proti soudy provedenému dokazování. V daném případě je sice pravda, že výše škody se v obou rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně liší, je však rozhodné, že ani v jednom případě nedosahuje výše škody velkého rozsahu. Jestliže je přitom znakem trestného činu způsobení škody, je třeba vždy uvést její přesnou výši nebo alespoň minimální výši (srov. Šámal, P.a kol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. vydání, Praha: C. H. Beck 2005, s. 949). Rozdíl mezi jejím vyčíslením v obou citovaných rozhodnutích činí cca 15.000,- Kč, v obou případech se však vždy jedná o takovou částku, která odůvodňuje kvalifikaci jednání dovolatele dle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., tedy způsobení škody značné. Je nutno poukázat na to, že při vyčíslení škody ve svém rozsudku soud prvního stupně vycházel z vlastního výpočtu, soud odvolací pak vycházel z přesných výpočtů provedených znaleckým ústavem. Dovolací soud se proto přiklání k výši škody, kterou zjistil soud odvolací, když v té souvislosti opětovně považuje za důležité zdůraznit, že takto zjištěná konečná výše škody (i když minimálně rozdílná oproti rozhodnutí soudu prvního stupně) nemění konečnou právní kvalifikaci jednání dovolatele a nebyla proto logicky ani důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení. Dovolací soud připouští, že daný postup soudu prvního stupně nebyl jistě zcela bez vad, nicméně pokud soud odvolací dospěl k její výši na základě přesného postupu znalců a ani tak nebyla odůvodněna změna přijaté právní kvalifikace, k níž také nedošlo, neshledal důvod pro zrušení napadaného rozhodnutí a vrácení věci soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nutno poznamenat, že uvedenou výtkou se dovolatel navíc domáhá toho, aby byl uznán spácháním škody vyšší, než jaká je obsažena v popisu skutku, tedy změny ve svůj neprospěch.
Konečně je namístě dodat, že jednání dovolatele nelze kvalifikovat jako trestný čin dle §147 tr. zák., neboť tento postihuje trestné jednání plátců daně - zaměstnavatelů, kteří daně neodvádějí za své zaměstnance. Dané ustanovení proto na jednání dovolatele nedopadá.
Na základě všech shora popsaných úvah se Nejvyšší soud shoduje se závěry soudu druhého stupně, neboť při nepochybně shledaných skutkových zjištěních byla vina včetně výše způsobené škody jednoznačně prokázána a skutek, pro který byl dovolatel odsouzen, byl správně právně kvalifikován.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Jelikož předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl Nejvyššímu soudu rozhodnutí o přerušení výkonu trestu odnětí svobody dle §265h odst. 3 tr. ř., nebyla tato otázka předmětem jeho rozhodování.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka