ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.892.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 892/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2008 o dovolání obviněného Ing. R. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 7 To 244/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 785/2004, takto:
I. Podle §265k odst. l tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 7 To 244/2007 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 3 T 785/2004, zrušují.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hodoníně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 3 T 785/2004, byl obviněný Ing. R. H. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. l tr. zák. Jednání se měl po skutkové stránce dopustit tím, že v průběhu prosince 2002 a ledna 2003 v H. a jinde, jako generální ředitel a prokurista s. r. o. L. H. H., B., neplnil řádně zákonnou povinnost zaměstnavatele, odvádět za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení, pojistné na zdravotní pojištění a daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, ač jim byly z mezd za období listopadu a prosince 2002 sraženy a takto nezajistil řádný odvod za zaměstnance,
- pojistného na sociální zabezpečení ve výši nejméně 81.354,- Kč, Okresní správě sociálního zabezpečení H.,
- záloh daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 194.388,- Kč, F. ú. H., zastupujícímu český stát,
- pojistného na zdravotní pojištění ve výši nejméně 41.899,- Kč, V. z. p. ČR, O. p. H. ve výši nejméně 2.937,- Kč, Z. p., R, b. p., S. O. ve výši nejméně 7.032,- Kč, H. z. p., O. – V. ve výši nejméně 3.349,- Kč Z. p. M. v. ČR. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen a podle §147 odst. l tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. l tr. zák. a §59 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 7 To 244/2007, jímž toto odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 7. 2007.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně, podal obviněný dovolání, jímž vyslovil nesouhlas s rozhodnutím soudu odvolacího a také s rozhodnutím soudu prvního stupně, když uvedl, že na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, vyvodily oba soudy nesprávné právní závěry. Uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku uvedl, že trestného činu podle §147 odst. l tr. zák. se dopustí plátce daně, jímž je v jeho trestní věci právnická osoba. Trestnost pachatele, za shora uvedený trestný čin, je podmíněna existencí oprávnění, a odpovídajících zákonných povinností, tak, jak vyplývá z ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. Z tohoto ustanovení vyplývá, že jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Dále odkázal na ustanovení §l33 odst. l obchodního zákoníku, z něhož se podává, že statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů. Provedeným dokazováním však nebylo prokázáno, že by obviněný tuto funkci jednatele vykonával. Má tedy zato, že nebyl nositelem zvláštních vlastností, jak předpokládá ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. Touto osobou byl Ing. D. (odkaz na usnesení NS sp. zn. 5 Tdo 1474/2004). Jak dále uvedl, je si vědom toho, že dle konstantní judikatury, nelze vyloučit trestní odpovědnost i jiné fyzické osoby, odlišné od statutárního orgánu právnické osoby. Nicméně toto by mohlo přicházet v úvahu za situace, kdy v dosud existující právnické osobě, žádný statutární orgán ve skutečnosti není. Toto se však v konkrétním případě nestalo, když bylo prokázáno, že účtem a peněžními prostředky společnosti disponovali pracovníci ekonomického úseku (odkaz na usnesení NS sp. zn. 11 Tdo 972/2003). Pokud je v rozsudku argumentováno tím, že obviněný vykonával v kritickém období funkci prokuristy, není toto pravdou, neboť prokuristou byl zapsán do obchodního rejstříku až od 23. 1. 2003. Teprve tímto zápisem je udělení prokury účinné (§l4 odst. 6 obchodního zákoníku). Dále také nebylo prokázáno, že by měl obviněný možnost disponovat s finančními prostředky. Oba soudy také podle názoru dovolatele vůbec nezkoumaly, zda mohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §147 tr. zák., neboť vůbec nezkoumaly, zda společnost měla k disposici finanční prostředky, zda je např. nepoužila jinak, než na úhradu odvodů, nebo zda měl zaměstnavatel k disposici jen peníze postačující k vyplácení čistých mezd zaměstnanců, takže po jejich vyplacení již na úhradu zákonných plateb peníze nebyly. V této souvislosti poté odkázal na rozhodnutí NS sp. zn. 5 Tdo 828/2005. Poté zdůraznil, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by společnost v předmětné době finanční prostředky, z nichž by bylo možno hradit zákonné platby měla. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 7 To 244/2007 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 3 T 785/2004 a podle §265l odst. l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že obviněný zpochybnil naplnění znaku subjektu daného trestného činu tím, že obchodní společnost, jímž byl generálním ředitelem a podle rozhodnutí obou soudů i prokuristou, měla jednatele, který za ni jednal a dále tím, že nebyla objasněna ekonomická situace společnosti, neboť byly k disposici toliko peníze postačující na vyplacení čistých mezd. Státní zástupkyně uvedla, že z obsahového hlediska uvedené námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil.
Nicméně za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupkyně tu část námitek obviněného, vztahující se k jeho tvrzení, že jako generální ředitel nebyl subjektem ve smyslu ustanovení §90 odst. 2 tr. zák., když tato měla svého jednatele. O odvádění povinných odvodů za zaměstnance, podle závěrů státní zástupkyně odpovídal management společnosti a to především její generální ředitel, což nakonec z dokazování vyplynulo. To, že udělení prokury bylo účinné až od zápisu do obchodního rejstříku, t. j. dne 23. l. 2003, na shora uvedeném nemůže ničeho změnit, zejména za situace, když ze zákonného postavení prokuristy obchodní společnosti ještě nevyplývá jeho zákonná povinnost, aby zajistil i řádné odvedení daní apod. státu, neboť tato povinnost může pro něj vyplývat z jiného jeho postavení, v daném případě z postavení generálního ředitele. Jak vyplynulo z dokazování, trestní odpovědnost byla dovozována nikoliv v důsledku prokury, ale z funkce generálního ředitele uvedené s. r. o., neboť obviněný se v této funkci podílel na řízení obchodní společnosti a z titulu tohoto vedoucího postavení také spolurozhodoval o plnění jejich odvodových povinností vůči státu a jiným subjektům. Vzhledem k tomu, že soudy jsou vázány zásadou obžalovací, nelze jim vytýkat, že byla obžaloba podána toliko na obviněného a nikoliv event. i na další osoby.
Oproti shora uvedenému lze podle státní zástupkyně souhlasit s námitkou obviněného v tom, že nebyla dostatečně objasněna ekonomická situace společnosti. Nicméně i z dokazování vyplynulo, že v měsíci prosinci 2002 si musela společnost vypůjčit peníze na mzdy zaměstnanců, což již signalizuje, že finanční prostředky společnost neměla, což zpochybňuje dovození trestní odpovědnosti obviněného. I pokud by z dokazování vyplynulo, že nebyly uhrazeny odvody za jeden měsíc, bylo by třeba podle státní zástupkyně velmi pečlivě zkoumat materiální znak daného trestného činu. Výrok o vině byl tedy učiněn předčasně, když žádný ze soudů se zejména hospodářskou situací společnosti nezabýval.
Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. poté nebyl v námitkách dovolatele konkretizován.
Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně citované shora i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně a aby Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, tj. v souladu s ustanovením §265r odst. l písm. b) tr. ř.
Obviněný Ing. R. H. je podle §265d odst. l písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. l tr. ř.) prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti uvedené v ustanovení §265f odst. l tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále posuzoval, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. l, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. l písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek, či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny t. j., zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. je především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.
S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolací soud je vázán soudy zjištěným skutkovým stavem věci.
Důvod dovolání podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. je dán tehdy (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), jestliže byl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu, či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l tr. ř. (R 22/2003 Sb. Rt.).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., tak jak již zdůraznila ve svém písemném vyjádření státní zástupkyně, neopřel jej dovolatel o žádné skutečnosti. Vzhledem k tomu, že trest byl obviněnému uložen podle zákonného ustanovení, jímž byl uznán vinným a to v rámci stanovené zákonné trestní sazby, nelze tento důvod považovat za uplatněný právně relevantně.
Poněvadž Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícímu závěru.
Za právně relevantně uplatněný důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. bylo třeba považovat námitku dovolatele, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tento závěr dovolatel opřel o skutečnost, že v předmětné věci byla plátcem právnická osoba, takže trestnost jeho jednání ve smyslu ustanovení §147 odst. l tr. zák., bylo třeba prokazovat a odvíjet od ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. a v kontextu ustanovení §133 odst. 1 obchodního zákoníku. Trestnost jeho jednání poté nemohla být soudy dovozena z toho, že za právnickou osobu, tj. plátce daní apod., ve smyslu ustanovení §147 odst. l tr. zák., jednal jako prokurista, neboť udělení prokury bylo účinné až od zápisu do obchodního rejstříku, což se stalo dne 23. 1. 2003. Uvedenými skutečnostmi se soudy, jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, vůbec nezabývaly. Rovněž soudy nehodnotily, že společnost neměla v předmětné době finanční prostředky na zákonné odvody, což by vylučovalo jeho trestní odpovědnost.
Nejvyšší soud v obecné rovině považuje za potřebné uvést, že trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. l tr. zák. naplní ten, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka, odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo přípěvek na státní politiku zaměstnanosti. Nesplnění zákonné povinnosti se rozumí neodvedení těchto uvedených plateb, resp. jejich částí, které je povinen platit zaměstnanec (poplatník) z příjmů ze závislé činnosti a z funkčních požitků zaměstnavatelem (plátcem), jemuž je srazil ze mzdy. Zaměstnavatel je povinen tyto sražené platby odvést správci daně, tj. finančnímu úřadu, zdravotní pojišťovně, popřípadě správě sociálního zabezpečení. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž, pachatelem trestného činu podle §147 tr. zák. může být jen plátce (zaměstnavatel), tedy konkrétní subjekt, se zvláštní vlastností ve smyslu ustanovení §90 odst. l tr. zák. Trestní odpovědnost za trestný čin podle §147 odst. l tr. zák. lze vyvozovat proti příslušné odpovědné osobě toliko v případě, že zaměstnavatel svým zaměstnancům skutečně srazil příslušné částky z jejich hrubé mzdy a neodvedl je, tj. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům, použil pro jiné účely, nebo je ponechal na účtu, apod. Kdyby tomu tak nebylo, a zaměstnavatel měl k disposici toliko peníze postačující na vyplacení čistých mezd, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmu, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, trestného činu podle §147 odst. l tr. zák. by se nedopustil. K tomu je však ještě třeba dodat, že nemá-li zaměstnavatel dostatek peněžních prostředků k odvedení povinných částek v plné výši a je-li pak insolventní nebo předlužen, měl by své závazky uspokojit poměrně a rovnoměrně a to včetně výplaty mezd zaměstnanců a úhrady plateb svým partnerům. Tzn., že by měl přiměřeně snížit i vyplacené mzdy a odvést za své zaměstnance alespoň část uvedených plateb. Shora uvedené skutečnosti je třeba v odsuzujícím rozsudku nejen tvrdit, ale v předcházejícím řízení i prokázat a ve vyhlášeném rozsudku i řádně odůvodnit (č. 30/2001 Sb. rozh. tr.).
Pokud budou uvedené skutečnosti aplikovány na posuzovanou trestní věc, Nejvyšší soud uvádí následující:
Předně je třeba uvést, že již po přezkoumání skutkové věty napadeného rozsudku, bylo možno zjistit nepřesnost a to v nesprávném tvrzení soudu, že obviněný, jako generální ředitel a prokurista spol. L. H. s. r. o. H., neplnil řádně zákonnou povinnost zaměstnavatele odvádět za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení, nebo zdravotní pojištění nebo daň z příjmu fyzických osob, neboť zaměstnavatelem a tedy plátcem ve smyslu ustanovení §147 tr. zák. byla společnost L. H. s. r. o., tedy právnická osoba a nikoli obviněný. Protože v dané věci byla plátcem právnická osoba, musí se uplatnit ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. Z tohoto ustanovení lze dovodit, že trestně odpovědnou může být i fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby a byla tedy nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, které jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Trestně odpovědnou může být tedy jak fyzická osoba vystupující jako statutární orgán, tak také i jiná fyzická osoba, jestliže důsledkem jejího rozhodnutí bude neodvedení sražených plateb. Vedle statutárních orgánů mohou činit za právnickou osobu právní úkony i jiní její členové nebo pracovníci a to za podmínky, že je tak stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby, nebo pokud to v nich stanoveno není, za podmínky, že je to vzhledem k jejich právnímu zařazení obvyklé. Takovou osobou může být i obviněný, který byl v inkriminovaném období, tj. od 3. 12. 2002 do odvolání, dnem 1. 2. 2003 na základě manažerské smlouvy, jmenován a poté odvolán, generálním ředitelem společnosti, a to jednatelem společnosti Ing. Z. D., v rozsahu jeho oprávnění, které mu jako jednateli vyplývalo ze společenské smlouvy a to čl. VIII. a to za předpokladu, že bude možno tento závěr opřít o provedené důkazy. Nicméně právě zvláštní postavení plátce, odvíjející se od ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. v kontextu ustanovení §l33 odst. l obchodního zákoníku dovolatel svými námitkami zpochybnil, přičemž soud se touto obhajobou obviněného nijak nezabýval.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku ze dne 2. 3. 2004, č. l. 168 spisu vyplývá, že v inkriminované době měla společnost jednatele, kterým byl Ing. Z. D. Z jeho výpovědi u hlavního líčení vyplynulo (č. l. 293 verte ), že se „domnívá“, že obviněný, jako generální ředitel, byl odpovědný za zákonné odvody. Nicméně krátce poté, v rámci téhož svědectví před soudem (str. 294) uvedl, že jako jednatel společnosti, tj. on, jako statutární orgán, k této činnosti pověřil a to ústně obviněného, během osobního jednání a také to, že v době předcházející, funkci jednatele a ředitele vykonávala jedna a táž osoba, tj. Ing. S. Tento svědek u soudu uvedl, že tomu tak skutečně do 3. 12. 2002 bylo, nicméně činnosti ředitele a jednatele společnosti byly odlišeny stanovami a vnitřním řádem společnosti, přičemž rozhodovací pravomoc zákonných odvodů spadala do činnosti jednatele. Neví nic o tom, že by se tyto pravomoci po jeho odchodu změnily (č. l. 317 verte). V této souvislosti je proto třeba uvést, že objasnění těchto pravomocí jednatele a generálního ředitele, bude muset soud prokazovat na základě interních předpisů společnosti, neboť jsou podstatné pro vyhodnocení ustanovení §90 odst. 2 tr. zák., zejména když ze svědectví, na něž soud odkazuje v odůvodnění svého rozsudku a to na straně 6 odůvodnění, 4 odstavec shora, nelze tuto základní skutečnost, bez důvodných pochybností prokázat. Nikdo ze svědků, na něž soud v rámci hodnocení důkazů odkázal ( viz již shora uvedené výpovědi svědků Ing. D. a Ing. S.) a od nichž závěry o trestní odpovědnosti obviněného odvíjel, zcela jednoznačně neuvedl, že by to byl obviněný, kdo byl odpovědný za zákonné odvody, když i výpověď Ing. D., jednatele společnosti, jak bylo uvedeno shora, byla rozporná, neurčitá, neopřená o žádný interní předpis, jak se o něm zmiňoval Ing. S., bývalý ředitel a jednatel společnosti. Z výpovědi sv. Z. (č. l. 304 verte) vyplynulo, že odvody provedeny nebyly, a že podle ní za zákonné odvody odpovídal, obviněný Ing. H. generální ředitel, Ing. D. jednatel společnosti a finanční ředitel Ing. P., kteří měli podpisové právo, spolu s Ing. V. Ze svědectví S. L. (č. l. 318) soud toliko zjistil, že nevěděla, kdo za zákonné odvody v kritické době ve společnosti odpovídal, ze svědectví Ing. V. to, že „předpokládal“, že za zákonné odvody odpovídal obviněný, nicméně vzápětí uvedl, že neví kdo byl odpovědný za nezaplacení zákonných odvodů (č. l. 318 verte). Stejně vypovídal, pokud jde o zjišťování odpovědnosti za zákonné odvody i svědek Z. C., který působil jako výrobní ředitel. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že skutková věta rozsudku neobsahovala přesný popis postavení obviněného ve vztahu k zaměstnavateli, jako plátci daně, přičemž vysvětlení tohoto vztahu s odkazem na ustanovení §90 odst. 2 tr. ř. postrádá i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Bez povšimnutí tyto skutečnosti, presentované obviněným již v rámci řádného opravného prostředku ponechal i soud odvolací, který toliko na straně 2 svého odůvodnění, které postrádá náležitosti §134 odst. 2 tr. ř. uvedl, „vedle trestní odpovědnosti obviněného, za předmětné jednání není dotčena trestní odpovědnost případně další osoby“. Chybně byla poté trestní odpovědnost obviněného oběma soudy dovozována, jak správně dovolatel namítal, z prokury, neboť tato byla účinná až ode dne zapsání do obchodního rejstříku, tj. ode dne 23. 1. 2003.
Dále je třeba přisvědčit tomu, že se soudy v podstatě vůbec nezabývaly finanční situací společnosti v inkriminovaném období, přesto, že k tomuto měly dostatek listinných důkazů a byť zjištění v tomto směru je podstatné pro trestní odpovědnost obviněného, pokud bude zjištěno, že je právě tou fyzickou osobou, která je odpovědná za zákonné odvody a to v kontextu výše uvedeného. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku toliko vyjmenoval důkazy, které provedl, nicméně jeho odůvodnění již postrádá náležitosti uvedené v ustanovení §125 tr. ř. Zejména z něj nelze zjistit, jaká právní úvaha jej k závěru o vině obviněného, v kontextu skutečností, které jsou pro prokázání skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. l tr. zák. nutné, vedla. Ponechal např. zcela bez povšimnutí výpověď svědka Ing. J. P., který uvedl, že po nástupu obviněného do funkce generálního ředitele, tedy v prosinci 2002, společnost neměla finanční prostředky ani na mzdy, a proto si v podstatě tyto vypůjčila od svého obchodního partnera, takže došlo toliko k výplatě záloh na mzdy. Již toto svědectví v podstatě signalizovalo nedostatek finančních prostředků v době, kdy byl obviněný jejím generálním ředitelem. O nedobré hospodářské situaci společnosti svědčí i dopisy založené na č. l. l50 a 151 spisu. Z dopisu, který adresoval svědek Ing. P. obviněnému, jako generálnímu řediteli dne 9. 1. 2003 vyplývá, že se k výplatnímu termínu 31. 12. 2002 nepodařilo zajistit dostatečný objem finančních prostředků k výplatě mezd za měsíc listopad 2002 a že v důsledku této finanční indisposice společnosti je stav, kdy nejsou a ani nemohou být odvedeny zákonné odvody. S obdobným obsahem byl zaslán dne 21. 1. 2003 dopis Ing. D., jednatelem společnosti, F. ú. v U. H., v němž mimo jiné úřad informoval o insolventnosti společnosti. Ani odvolací soud se skutečnostmi uvedenými shora nezabýval, byť byly součástí odvolacích námitek obviněného. Jeho rozhodnutí je nutno považovat za zcela nepřezkoumatelné. Ke skutečnostem shora Nejvyšší soud odkazuje na svá předcházející rozhodnutí, např. pod sp. zn. 5 Tdo 1474/2004, nebo pod sp. zn. 5 Tdo 828/2005.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutkový stav věci, ze kterého soudy obou stupňů vycházely, tak jak je vyjádřen ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ani ve spojení s odůvodněním, nedovolovaly učinit hmotně právní závěr o tom, že dovolatel svým jednáním naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. l tr. zák.
Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 7 To 244/2007 a rozsudek soudu prvního stupně, tj. Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 3 T 785/2004, nemohou pro zjištěné vady obstát. Proto Nejvyšší soud podle §265k odst. l tr. ř. obě rozhodnutí zrušil a podle §265k odst. 2 věta druhá zrušil také rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. l tr. ř. pak Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když vady nelze odstranit v rámci řízení před odvolacím soudem. Za podmínek ustanovení §265r odst. l písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání konaném dovolacím soudem.
Věc se tedy vrací až do stadia řízení před soudem prvního stupně, kdy v novém řízení bude muset soud postupovat v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, když tímto je ve smyslu ustanovení §265s odst. l tr. ř. vázán.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. července 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková