ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.964.2008.3
sp. zn. 3 Tdo 964/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání R. H., L. T. a L. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 371/2007 ze dne 12. 6. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 259/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání L. T. a R. H. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání L. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 2 T 259/2005 ze dne 22. 1. 2007 byli dovolatelé pod bodem 1/ uznáni vinnými trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. a podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle §261 tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za tyto a další trestné činy byl R. H. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby ČR. Současně byl zrušen příslušný výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 2 T 90/2004 ze dne 15. 8. 2005. L. T. byl za tyto a další trestné činy odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu probačního úředníka. L. V. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu úředníka Probační a mediační služby ČR. Současně byl zrušen příslušný výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 154/2004 ze dne 17. 8. 2004. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 8.000,- Kč za současného stanovení náhradního trestu odnětí svobody pro případ jeho nesplnění. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo všem jmenovaným uloženo, aby ve zkušební době vedli řádný život, nedopustili se jakéhokoliv protiprávního jednání a podle svých sil též nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto i o uplatněných nárocích na náhradu škody a o spoluobviněném L. J.
O odvoláních všech tří obviněných, jakož i L. J. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem sp. zn. 3 To 371/2007 ze dne 12. 6. 2007 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zrušil výrok o vině pod bodem 1/, výroky o trestech a o náhradě škody a při nezměněném výroku o vině pod bodem 2/, ve vztahu k obžalovanému L. J. za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněné nově uznal vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §235 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zák. R. H. uložil nově souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků podmíněně odložený na zkušební dobu pěti roků. L. T. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků a šesti měsíců. L. V. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti roků. Dále mu uložil peněžitý trest ve výměře 8.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání sedmi týdnů pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě. Nad všemi třemi obviněnými byl současně vysloven dohled úředníka Probační a mediační služby a dle §60a odst. 3 tr. zák. jim bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem vedli řádný život, nedopustili se jakéhokoliv protiprávního jednání a dle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Ohledně R. H. a L. V. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudků Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 2 T 90/2004 ze dne 15. 8. 2005 a Okresního soudu v Opavě sp. zn. 2 T 154/2004 ze dne 17. 8. 2004. Tímto rozsudkem bylo nově rozhodnuto i o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali R. H., L. T. a L. V., jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
R. H. za dovolací důvody označil ty, které jsou obsaženy v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. Takto uvedl, že jelikož byl odvolacím soudem uznán vinným jen ze spáchání dvou trestných činů místo tří (kterými jej uznal vinným soud prvního stupně), měl být odvolacím soudem také stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. hodnocen mírněji. Také přitěžující okolnost podle §34 písm. k) tr. zák. měla být hodnocena jako méně závažná. Soud odvolací mu však za takto mírnější trestné jednání uložil stejný trest jako soud prvního stupně. S ohledem na zásady pro ukládání trestů dle §31 odst. 1 tr. zák., účel trestu dle §23 odst. 1 tr. zák., nižší stupeň nebezpečnosti a menší závažnost přitěžující okolnosti je nutno dovodit, že tímto postupem porušil soud druhého stupně zákaz reformace in peius ve smyslu §259 odst. 1 tr. ř., neboť mu za jednání mírnější uložil fakticky přísnější trest než soud nalézací. Dále namítl, že soudy neučinily žádné skutkové zjištění, že by obvinění učinili předcházející dohodu směřující ke společnému nebo samostatnému jednání spočívajícímu v násilném nucení poškozeného k určitému jednání a nemohly proto dospět k právní kvalifikaci dle §235 odst. 2 tr. zák. Dále má za to, že soudy nepřípustně hodnotily způsob vedení jeho obhajoby (kdy se v přípravném řízení k věci nevyjádřil a vyjádřil se až v hlavním líčení dne 17. 3. 2005 poté, co byl proveden výslech poškozeného A.), když změny v ní učinily podkladem pro odsuzující rozsudek. Dle něj bylo tedy tímto postupem narušeno jeho základní právo na obhajobu. Soudy dále porušily podle něho také zásadu in dubio pro reo, kdy ve zřejmých pochybnostech rozhodly v jeho neprospěch. Na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
L. T. za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V důvodech pak uvedl, že soudy obou stupňů porušily zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 2, odst. 6 tr. ř., když i přes pochybnosti o jeho vině byl vinným z uvedených trestných činů uznán, ač zjištěné skutečnosti svědčí o jeho nevině a proti němu nestojí jediný důkaz, který by ho přímo usvědčoval ze spáchání daných trestných činů. V jednotlivých výpovědích poškozeného dle něj je mnoho rozporů a nevěrohodností. Setrval na své výpovědi, kterou uváděl v průběhu celého trestního řízení, dle níž on vběhl do davu vzájemně se napadajících osob pouze proto, aby pomohl spoluobviněným H. a J., kteří byli kopy napadáni ostatními osobami. Přitom byl sám sražen k zemi skupinou neznámých osob. Situaci sledovali svědci F. a S. Po příjezdu policie na místo incidentu k nim přiběhl poškozený A., který jako škůdce označil svědka S., který se proti tomuto nařčení ohradil, a proto poškozený označil zbylé čtyři osoby, tedy všechny spoluobviněné. Jelikož se dovolatel cítil být poškozeným, odjel s policejní hlídkou, ale místo aby věc byla řešena jako útok proti němu, byl obviněn on sám. Jeho výpověď byla přitom potvrzena výpovědí svědka R. a jednotlivých slyšených policistů zasahujících na místě, kdy tyto spolehlivě vyvrací výpověď poškozeného A. Namítl dále, že soudy nebyla jednoznačně prokázána subjektivní stránka trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák., a to úmysl přímý ani nepřímý ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému. Odvolací soud nemůže v tomto vycházet pouze ze zjištěných zranění poškozeného A., přičemž soudy podle jeho názoru opřely své závěry pouze o své logické teze, aniž by však tyto byly podpořeny hodnověrnými důkazy o jeho vině. V řízení nebyla prokázána ani jakákoliv domluva mezi všemi odsouzenými o tom, že zaútočí na osobu poškozeného A., rovněž pak v rámci řízení nebyla zjištěna žádná zbraň, kterou by dovolatel proti poškozenému použil. Z hlediska dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že soudy nevzaly v potaz to, že jako jediný vypovídal bezprostředně po zahájení prvních úkonů ve věci, že vedl od spáchání stíhaného skutku do vynesení rozhodnutí řádný život, když pečuje o rodinu a je zaměstnán a že nebyl do zahájení trestního řízení soudně trestán ani projednáván pro přestupek. Má tak zato, že mu soud odvolací uložil nepřiměřeně vysoký trest, jenž neodpovídá zásadám pro ukládání trestů stanovených trestním zákonem, kdy měl též posoudit účinnost trestu ve směru výchovného působení na ostatní členy společnosti, a s ohledem na délku trestního řízení zmírnit trest v rámci použité trestní sazby, když účelu trestu lze u osoby odsouzeného dosáhnout i trestem kratšího trvání. Trest tak v jeho případě představuje pouhou represi zasahující do jeho základních práv. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
L. V. za dovolací důvod označil ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož uvedl, shodně jako L. T., že obvinění poškozeného A. nenapadli. On sám naopak poté, co uviděl, že spoluobvinění H. a J. byli napadeni, jim přišel na pomoc, byl však sražen na zem a zkopán. Po skončení útoku počkal na příjezd policie. Usvědčován je toliko výpovědí poškozeného A., který však v žádné své výpovědi neuvedl jediný markant k obviněným a nedokázal vysvětlit, jak se kdo z nich na jeho napadení měl podílet. Tvrzení tohoto svědka o označení konkrétních osob, je vyvráceno svědeckou výpovědí svědka R., který vypověděl, že A. původně konkrétní osoby neoznačil, ale pouze rukou opsal oblouk a označil skupinu osob, v níž byl i dovolatel. I z výpovědí vyslechnutých policistů plyne, že nešlo o konflikt mezi 4 - 5 osobami, jak A. uváděl, ale že na místě bylo až 100 osob. Dovolatel byl tedy odsouzen na základě výpovědi jediné osoby, o jejíž věrohodnosti jsou značné pochybnosti. Má tak zato, že soud dospěl k závěru na základě nesprávného posouzení skutku, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustil trestného činu vydírání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 3 To 371/2007 ze dne 12. 6. 2007 zrušil a sám ve věci rozhodl rozsudkem.
K podaným dovoláním se vyjádřila i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně). Ve svém vyjádření uvedla, že námitky obviněného L. V. a R. H. a z převážné části i ty, které uplatnil L. T., dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, neboť se snaží svými námitkami zpochybnit zejména proces hodnocení ve věci pořízených důkazů. Obvinění sami hodnotí, které skutečnosti byly v průběhu řízení prokázány a které nikoliv a vytyčují tak nový skutkový stav věci, který je ale diametrálně odlišný od skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů, přičemž v uvedeném smyslu se dovolávají své beztrestnosti. Obvinění tedy soudům nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku nebo hmotně právní vady, ale nesprávně zjištěný skutkový stav, a to prostřednictvím námitky o nesprávném hodnocení provedených důkazů. Za námitku právní lze podle státní zástupkyně považovat pouze námitku o tom, že nebyl prokázán úmysl obviněného L. T. způsobit poškozenému A. těžkou újmu na zdraví, a to zvláště za situace, pokud mezi obviněnými nebyla prokázána jakákoliv domluva o průběhu útoku. K uvedené námitce uvedla, že pokud by jednání obviněných nebylo spojeno s vydíráním, bylo by je třeba právně kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Bylo totiž jednoznačně prokázáno, že poškozenému D. A. hrozilo způsobení těžké újmy na zdraví a to i jakým konkrétním jednáním ze strany všech obviněných. Pokud se obviněný domnívá, že předpokladem vzniku trestní odpovědnosti spolupachatelů za vzniklý nebo hrozící následek v případě trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. je předchozí výslovná domluva, pak se mýlí, neboť postačuje, že všichni obvinění byli srozuměni s tím, že útočí společně, byli srozuměni s tím, že násilné jednání každého z nich zvyšuje intenzitu násilí, kterou působí i další účastníci, kteří s ním napadají poškozeného. Úmysl obviněných byl evidentně při napadání poškozeného prokázán, neboť vyplýval ze samotného jejich jednání, kdy tito museli být srozuměni s tím, že pokud budou uvedeným způsobem násilně působit vůči tělesné integritě poškozeného, může utrpět velmi závažná poranění. Obviněný L. T. a R. H. uplatnili rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy, že jim byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými. Námitkou o nepřiměřenosti trestu však zcela zjevně uvedený dovolací důvod nenaplnili způsobem, který by bylo možné pod tento dovolací důvod podřadit. Pouhá nepřiměřenost trestu a jiná pochybení spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. totiž nemohou být namítána prostřednictvím obviněnými uvedeného dovolacího důvodu, ani jiného důvodu dovolání, tak jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Rovněž nelze souhlasit s tím, že by trest měl nějakým způsobem odrážet délku doby trestního stíhání, neboť především nebyla konstatována žádná nepřiměřeně dlouhá doba, po kterou bylo vedeno trestní řízení. Takto navrhla, aby dovolání L. V. a R. H. bylo odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání L. T. pak dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí dovolacího soudu bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
K námitkám dovolatelů z hlediska takto označeného dovolacího důvodu nezbývá dovolacímu soudu uvést než to, že právně relevantní je pouze námitka dovolatele J. T. a R. H., spočívající v tom, že soudy nebyla na základě skutkových zjištění prokázána subjektivní stránka daného trestného činu, když tyto při úvaze o jejím naplnění nemohly vycházet z toho, jakou zbraní bylo zranění poškozeného způsobeno, jakého charakteru tato zranění byla, ani z toho, že by se dovolatelé na útoku proti poškozenému domluvili. Ostatní námitky všech dovolatelů však pod zvolený dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, a to proto, že směřují toliko vůči skutkovým zjištěním, k nimž soudy v rámci řízení dospěly, případně proti provádění dokazování a následnému hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. V tomto směru je však potřebné dodat, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným, o němž Nejvyšší soud rozhoduje již ve třetí instanci, kde nelze znovu vytvářet či zásadně měnit skutková zjištění. Právní úprava totiž předpokládá, že v tomto řízení nebude dokazování prováděno vůbec anebo jen zcela výjimečně, ve značně omezeném rozsahu a zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání. Proto dovolací soud nemůže být oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud má však v posuzované věci zato, že postupu soudů v uvedeném směru nelze nic vytknout a stejně tak nelze nic vytknout ani právní kvalifikaci při právním posouzení zjištěného skutkového stavu, když se zjevně nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Ze skutkových zjištění plyne, že jednání všech dovolatelů bylo zjevné v tom směru, že poškozeným byl svědek D. A., který byl z jejich strany za slovního doprovodu s nepochybným (nacistickým) významem napaden a byla mu způsobena zranění ve výroku o vině přesně popsaná. To, že útočníky byli všichni tři dovolatelé (a obviněný L. J.), bylo dovozeno jak z výpovědi poškozeného D. A., tak i z výpovědí dalších svědků (M. R. a na místě zasahujících policistů) a ostatních důkazů. K námitce dovolatelů, že soudy nebyla prokázána žádná jejich dohoda se trestného jednání dopustit společně ve smyslu §235 odst. 2 písm. b) tr. zák., pak jen třeba poznamenat, že ke spáchání trestného činu nejméně se dvěma osobami a citované právní kvalifikaci není trestním zákonem taková dohoda požadována, když ostatně jejich dohoda plyne ze způsobu napadení poškozeného, které bylo vedeno zjevně společně a tedy zvyšovalo jeho razanci, čehož si obvinění nepochybně byli vědomi.
K námitce týkající se neprokázání subjektivní stránky pak dále nutno pouze stručně dodat, že ze skutkových zjištění zajisté plyne, že útok (společný) dovolatelů spočíval v tom, že celkem třikrát poškozeného svalili na zem, kde do něj kopali, dávali mu údery pěstí a tzv. boxerem, jež směřovaly především do oblasti hlavy, trupu a rukou, když zranění mu způsobená si vyžádala dobu léčby v trvání několika týdnů, přičemž s ohledem na způsob útoku nedošlo pouze náhodou ke vzniku podstatně závažnějších poranění poškozeného. Závěr soudů o spáchání daného trestného činu v úmyslu přímém ze strany všech dovolatelů proto nutno hodnotit jako zcela správný a přiléhavý.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze, v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.).
V posuzovaném případě opřel L. T. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. o námitku, že odvolací soud při ukládání trestu odnětí svobody nezohlednil skutečnost, že jmenovaný vedl řádný život, že vypovídal bezprostředně po spáchání činu, i to, že od spáchání skutku uplynula dlouhá doba. V důsledku toho mu pak měl uložit trest v rozporu se zásadami stanovenými zákonem a tento je tak pouhou represí. R. H. pak své námitky v rámci tohoto dovolacího důvodu opřel o skutečnost, že jemu byl trest ukládán v rozporu s §31 odst. 1 tr. zák. a §23 odst. 1 tr. zák. a trest mu uložený proto považuje za zcela nepřiměřený společenské nebezpečnosti trestných činů. Jejich argumentům však nelze přisvědčit. V daném případě byli dovolatelé ohroženi trestem v rozmezí dvou až osmi roků odnětí svobody, takže podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců je nepochybně nutno posuzovat jako trest při dolní hranici trestní sazby. Trestní stíhání bylo přitom zahájeno v r. 2004 a skončeno druhým rozhodnutím odvolacího soudu v r. 2007, kdy ani tuto dobu nelze považovat za takovou, která by znamenala nepřiměřenou délku řízení, a to i s ohledem na složitost případu. Vycházeje i ze stávající judikatury Evropského soudu pro lidská práva je Nejvyšší soud názoru, že délka řízení v této trestní věci nemůže být považována ani za narušení ochrany práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Především ale jejich námitky nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit, neboť jimi nenapadají fakt, že jim byl uložen jiný druh trestu, než který zákon připouští, ani že jim byl trest uložen mimo trestní sazbu zákonem stanovenou.
S poukazem na uvedené pak Nejvyšší soud České republiky dovolání L. T. a R. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněná a dovolání L. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když shledal, že pro konání veřejného zasedání nebyly splněny podmínky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka