ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.983.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 983/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2008 o dovolání obviněných M. S. a I. I., proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 493/2007 ze dne 13. 11. 2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 30/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání podané I. I. i M. S. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 30/2007 ze dne 11. 7. 2007 byli dovolatelé uznáni vinnými trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl M. S. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku a I. I. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byli oba zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl oběma uložen trest vyhoštění, a to M. S. na dobu pěti roků, I. I. pak bez stanovené doby. Podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání obou dovolatelů rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 61 To 493/2007 dne 13. 11. 2007, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ohledně I. I. ve výroku o uloženém trestu vyhoštění a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu při nezměněném výroku o vině a uloženém trestu odnětí svobody uložil dle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání M. S. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podali oba obvinění, jako osoby oprávněné, dovolání, a to včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označili oba ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku I. I. uvedl, že v daném případě lze dospět k závěru, že skutková zjištění tak, jak byla provedena před soudem prvního stupně a posléze převzata soudem odvolacím, nejsou způsobilá být podkladem pro závěr, že se dopustil trestného činu znásilnění. Dokazování provedené v řízení, které předcházelo napadenému rozsudku nebylo podle jeho názoru úplné, neboť ani soud prvního, ani druhého stupně nevzaly v úvahu jeho námitky, které opakovaně v rámci své obhajoby uváděl. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 podle §265l odst. 1 tr. ř. věc k novému projednání a rozhodnutí.
M. S. v důvodech svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že v jeho případě nebylo prokázáno, že by použil pohrůžku bezprostředního násilí ani že by si na poškozené jakýmkoliv způsobem násilím vynucoval soulož. Ze skutkových zjištění navíc vyplývá, že to nebyl on, kdo by někomu pomáhal (spoluobžalovanému I.). Nemohl se dopustit ani jiného trestného činu, tedy omezování osobní svobody a nebránil poškozené v tom, aby předmětný byt opustila. Má za to, že jeho úloha byla posouzena pouze v souvislosti s chováním druhého obžalovaného, ačkoliv k tomu nebyly zákonné předpoklady. Navrhl, aby „napadené usnesení bylo zrušeno a přikázal (Nejvyšší soud) Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.“
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Z uvedeného je tak zcela zřejmé, že pod zvolený dovolací důvod, ale ani pod žádný z jiných zákonem stanovených dovolacích důvodů nelze podřadit námitky obsažené v dovoláních podaných oběma dovolateli, kteří shodně v jejich rámci namítají výlučně nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudy a průběh dokazování před soudy obou stupňů.
Ze skutkových zjištění, k nimž soudy obou stupňů po provedeném dokazování totiž dospěly, je zjevné, že oba dovolatelé se na poškozené soulože či jiného obdobného pohlavního styku dopustili poté, co proti ní oba dovolatelé použili násilí a pohrůžek bezprostředního násilí, a takto překonali slovní i fyzický odpor poškozené. Toto jednání ze skutkových zjištění vyplývá nejen, pokud jde o spoluobviněného I., ale i pokud jde o dovolatele S. Je pravda, že dovolatel S. spíše využil situace, kdy na poškozené vykonal soulož a jiný obdobný pohlavní styk spoluobviněný I., nicméně takto jednal i dovolatel S., při vědomí použití výhrůžek násilím a s plným vědomím toho, že poškozená byla předtím dlouhodobě a opakovaně fyzicky napadána, týrána a omezována na svobodě obviněným I., jak také z výpovědí poškozené jednoznačně plyne, když o její věrohodnosti (testované psycholožkou) není pochyb. Jako obiter dictum je přitom potřeba zdůraznit, že dle konstantní judikatury je trestný čin znásilnění charakterizován po objektivní stránce dvojím jednáním (násilím a vykonáním soulože či jiného obdobného pohlavního styku), přičemž ke spolupachatelství na tomto trestném činu postačuje, jestliže se spolupachatel podílí alespoň na jednom z uvedených jednání (srov. R 17/1982). V projednávaném případě soudy sice nedospěly k závěru, že by dovolatelé předmětný trestný čin spáchali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., nicméně (s ohledem právě na citovanou judikaturu) správně dospěly k závěru o vině daným trestným činem i pokud jde o dovolatele M. S. Lze přitom uzavřít, že v posuzované věci mají učiněná skutková zjištění v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, přičemž obsah i rozsah vedeného dokazování umožnil soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou přiléhavé, když současně nelze ani dovodit nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním hodnocením předmětné věci soudy.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než dovolání podaná I. I. i M. S. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka