ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1129.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1129/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podoly v právní věci žalobkyně N. s p. Č. B., zastoupené advokátkou, proti žalované V. z. p. ČR, o 45.421,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 76/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2005, č.j. 29 Co 156/2005-46, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č.j.
10 C 76/2004-25, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 41.206,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % z žalované částky ode dne 1. 12. 2003 do zaplacení
a zastavil řízení co do částky 4.214,42 Kč s příslušenstvím. Rozhodl současně o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. července 2001 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, včetně dodatků z 20. ledna 2003
a 25. února 2003 podle §17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon“). V souladu se smlouvou a s vyhláškou Ministerstva zdravotnictví
č. 532/2002 Sb. (dále jen „vyhláška“) byl sjednán dodatek stanovící výši a způsob úhrady v l. pololetí roku 2003. Bylo prokázáno, že žalovaná uhradila žalobkyni
za předmětné období (l. pololetí roku 2003) za akutní péči a za péči v léčebně dlouhodobě nemocných celkem 646.891,63 Kč, ale nenavýšila úhradu podle §8 odst. 1 vyhlášky a dodatku ke smlouvě v celkové výši 41.206.99,- Kč, vypočítané žalobkyní. Dopisem ze dne 2. září 2003 žalovaná požádala podle §8 odst. 1 vyhlášky ve spojení s její přílohou č. 21 ministryni zdravotnictví o změnu koeficientu „K“ v zájmu zajištění bilanční rovnováhy. Ministryně zdravotnictví této žádosti vyhověla dopisem z 9. října 2003 a určila koeficient „K“ v nulové výši pro 1. pololetí roku 2003 z důvodu stabilizace systému zdravotnictví a nevyrovnané bilance zdravotních pojišťoven. Tuto skutečnost pak žalovaná oznámila žalobkyni při vyúčtování ze dne 27. listopadu 2003
a zdůvodnila tím nenavýšení úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Soud uzavřel,
že žalovaná postupovala správně, když podle ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky požádala
o změnu tohoto koeficientu, a to z odkazem na regulační omezení v důsledku výdajů
a příjmů. Neshledal však správným postup ministryně zdravotnictví, která podle názoru soudu prvního stupně nerespektovala §17 odst. 1 a 2 věta prvá a druhá zákona. Podle citovaného ustanovení uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna a ostatní zdravotní pojišťovny smlouvy se zdravotnickými zařízením o poskytování zdravotní péče
za účelem zajištění věcného plnění při poskytování zdravotní péče pojištěncům. Smlouvu o poskytování zdravotní péče lze uzavřít jen na ty druhy péče, které
je zdravotnické zřízení oprávněno poskytnout. Smlouva podle odst. 1 uzavřená mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickými zařízeními se řídí rámcovou smlouvou, která
je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci Svazu zdravotních pojišťoven
a zástupci příslušných skupinových smluvních zdravotnických zařízení zastupovaných svými zájmovými sdruženími. Jednotlivé rámcové smlouvy jsou předkládány Ministerstvu zdravotnictví, které je posoudí z hlediska souladu s právními předpisy
a veřejným zájmem, a poté je vydá jako vyhlášku. Dopis ministryně zdravotnictví
tak nemohl nahradit vyhlášku ve smyslu citovaných ustanovení. Žalobě proto vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. listopadu 2005, č.j. 29 Co 156/2005-46, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav, ale věc nesprávně posoudil po právní stránce, když vycházel z úvahy, že ministryně zdravotnictví, pokud určila žalované podle vyhlášky koeficient „K“ pro 1. pololetí roku 2003 ve výši 0, učinila tak v rozporu s §17 odst. 1 a 2 zákona a že její rozhodnutí obsažené v dopise z 9. října 2003 nemůže nahradit vyhlášku vydanou podle citovaného zákonného ustanovení. Odvolací soud uzavřel, že ministerstvo zdravotnictví zcela v souladu s §17 odst. 11 (správně odst. 5) zákona za situace, kdy nedošlo k dohodě ve smyslu §17 odst. 1 a 2 zákona, stanovilo vyhláškou výši úhrad hrazené péče včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí, jejíž nedílnou součástí je podle §8 odst.1 i příloha č. 21, v jejímž bodě 3 je zakotveno zmocnění ministerstva k žádosti zdravotní pojišťovny změnit koeficient „K“. Dodatky ke smlouvě ze dne 1. července 2001 sjednané účastníky pak výslovně odkazují na §8 vyhlášky. Jestliže se smluvní strany takto dohodly na uzavření smlouvy a dodatků,
je zřejmé, že ministryně zdravotnictví byla oprávněna stanovit koeficient „K“ k žádosti žalované individuálním právním aktem. Z těchto důvodů není žalovaná povinna žalobkyni zaplatit zvýšenou úhradu, i kdyby byly další podmínky podle §8 odst. 1 vyhlášky splněny.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne
16. ledna 2006 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 13. března 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a fakticky odkazuje na dovolací důvod uvedený
v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle jejího názoru odvolací soud nesprávně zhodnotil právní povahu „rozhodnutí“ ministerstva zdravotnictví, když pominul, že ustanovení
§17 odst. 5 a násl. zákona č. 48/1997 Sb. umožňují stanovit (a tudíž i měnit) výši úhrad pouze dohodou v dohodovacím řízení nebo vyhláškou ministerstva zdravotnictví. Dopis, který byl zaslán pouze jedné straně sporu (žalované), posoudil odvolací soud jako rozhodnutí, které mění oprávnění a závazky žalobce a žalovaného. Žalobkyně se s tím neztotožňuje, neboť dopis nemá náležitosti správního rozhodnutí a nebyl vydán postupem stanoveným zákonem o správním řádu. Odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2000, č.j. 30 Ca 50/99-26, judikáty Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001, č.j. 7 A 84/99-38, a ze dne 27. června 1995, č.j. 6A 197/94-32,
a nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 6. 2000 sp. zn. I ÚS 331/98. Uvedla,
že rozhodnutí (dopis) státní moci nebylo uplatněno v souladu s Čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR v mezích a způsoby, které stanoví zákon, a proto je považuje za rozhodnutí jsoucí v rozporu s Ústavou ČR a v nesouladu se zákonem o cenách (zákon č. 526/1990 Sb.). Dovolatelka má rovněž za to, že dodatečné stanovení koeficientu „K“ je i v rozporu s právním principem obecného zákazu retroaktivity. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., když přípustnost dovolání je založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR pak dospěl k závěru,
že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 9. 2003, hodnoty bodu a výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění se dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky
a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních zdravotnických zařízení. Nedojde-li dohodovací řízení k výsledku do 60 dnů před skončením období, pro které byly sjednány ceny bodu a sjednány nebo stanoveny výše úhrad hrazené zdravotní péče včetně regulačních omezení, zůstávají
v platnosti a) ceny bodu sjednané v rámci platné regulace cen i po skončení období,
na které byly sjednány, b) výše úhrad včetně regulačních omezení i po skončení období, na které byly sjednány nebo stanoveny, do doby, než dohodovací řízení sjedná nové výše úhrad včetně regulačních omezení, nebo do doby, než Ministerstvo zdravotnictví stanoví nové výše úhrad včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí vyhláškou (odst. 7 tohoto ustanovení). Je-li výsledkem dohodovacího řízení podle odstavce 5 dohoda o cenách bodu v rámci platné regulace cen a o výši úhrad včetně regulačních omezení pro příslušné období, posoudí Ministerstvo zdravotnictví tento výsledek
z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem (odst. 8 tohoto ustanovení).
Podle §17 odst. 11 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb. není-li dohoda uzavřená
v rámci dohodovacího řízení předložena ve lhůtě stanovené v odstavci 10 nebo odporuje-li právním předpisům nebo veřejnému zájmu, a) zůstávají ceny bodu sjednané v rámci platné regulace cen v platnosti i po skončení období, na které byly sjednány,
b) Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou výši úhrad hrazené péče včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí.
Podle §1 vyhlášky č. 532/2000 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003, tato vyhláška stanoví v případech, kdy není výsledkem dohodovacího řízení dohoda podle §17 odst. 8 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění zákona č. 459/2000 Sb.,
a) výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení za zdravotní péči ve zdravotnických zařízeních ústavní péče, včetně odborných léčebných ústavů, léčeben dlouhodobě nemocných a zdravotnických zařízení vykazujících ošetřovací den č. 00005 podle vyhlášky, kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami (dále jen „seznam výkonů“), b) výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení
za zdravotní péči poskytnutou v rámci zdravotnické záchranné služby, dopravy raněných, nemocných a rodiček a lékařské služby první pomoci, c) výši úhrad
při poskytování neodkladné zdravotní péče v nesmluvních zdravotnických zařízeních.
Podle §8 odst. 1 vyhlášky pokud v 1. pololetí 2003 budou skutečné příjmy pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2002, zvýší zdravotní pojišťovna zdravotnickým zařízením uvedeným v §1 písm. a) a b) celkovou výši úhrady vypočtenou podle této vyhlášky postupem stanoveným v příloze č. 21 k této vyhlášce.
Podle přílohy č. 21 k vyhlášce nazvané jako postup výpočtu navýšení úhrady podle §8 odst. 1 se vychází ze vzorce NUZZ rovná se (P02/P01 - 1) x K x UZZ01, kde:
NUZZ rovná se navýšení úhrady pro konkrétní zdravotnické zařízení za 1. pololetí 2003
P01 rovná se skutečné příjmy z výběru pojistného za jednotlivé zdravotní pojišťovny celkem po přerozdělení za 1. pololetí 2002 (to je z 1. až 6. přerozdělení včetně)
P02 rovná se skutečné příjmy z výběru pojistného za jednotlivé zdravotní pojišťovny celkem po přerozdělení za 1. pololetí 2003 (to je z 1. až 6. přerozdělení včetně)
K rovná se 0,7
UZZ01 rovná se úhrady konkrétního zdravotnického zařízení za 1. pololetí 2003 vykázané zdravotnickým zařízením a uznané a vyúčtované zdravotní pojišťovnou
do 30. listopadu 2003, snížené o úhrady za položky v rozsahu §2 odst. 7 uhrazené
v příslušném období.
Podmínky výpočtu a úhrady:
1. V případě, že P02/P01 se rovná nebo je menší 1, pak se navýšení neprovádí.
2. V případě, že by v 1. pololetí 2003 došlo ke smluvnímu zvýšení kapacity zdravotnického zařízení oproti 1. pololetí 2002, objem této péče
se nezahrnuje do položky UZZ01 při výpočtu dle §8, příloha č. 21.
3. V zájmu zajištění bilanční rovnováhy zdravotních pojišťoven může Ministerstvo zdravotnictví koeficient K individuálně zdravotní pojišťovně změnit. Při předložení výsledků hospodaření zdravotní pojišťovny za 1. pololetí 2003 může jednotlivá zdravotní pojišťovna požádat Ministerstvo zdravotnictví o změnu koeficientu K v zájmu zachování bilanční rovnováhy zdravotní pojišťovny.
Z této úpravy vyplývá, že zákon č. 48/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
v ustanovení §17 odst. 11 zmocnil Ministerstvo zdravotnictví za podmínek v tomto ustanovení uvedených stanovit vyhláškou výši úhrad hrazené péče včetně regulačních omezení pro kalendářní pololetí a že vyhláška č. 532/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění včetně regulačních omezení pro 1. pololetí 2003, byla včetně jejích příloh vydána v rámci tohoto zákonného zmocnění. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 53/03, byť zákonem č. 117/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti veřejného zdravotního pojištění, bylo s účinností od 1. 4. 2006 novelizováno ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb. a byla zrušena též zmocňovací ustanovení použitá Ministerstvem zdravotnictví při vydání této vyhlášky a nahrazena zmocňovacími ustanoveními novými, „zůstává tato vyhláška platnou součástí českého právního řádu“, i když „se stala předpisem, který není ani účinným ani aplikovatelným, tedy takovým, který by byl způsobilý vyvolávat v realitě právní účinky pro futuro“. Z obsahu i z názvu citované vyhlášky vyplývá, že obsahuje též regulační omezení pro 1. pololetí roku 2003, mezi něž náleží i bod 3. přílohy č. 21 k vyhlášce, která stanoví postup výpočtu navýšení úhrady ze strany zdravotní pojišťovny zdravotnickým zařízením podle §8 odst. 1 vyhlášky, tedy budou-li v 1. pololetí 2003 skutečné příjmy pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení vyšší než skutečná výše výběru pojistného po přerozdělení
v 1. pololetí 2002 a jsou-li splněny podmínky uvedené v odst. 6 nebo 7 tohoto ustanovení. Jestliže však jednotlivá zdravotní pojišťovna v zájmu zajištění její bilanční rovnováhy požádá při předložení výsledků hospodaření za 1. pololetí 2003 o změnu koeficientu „K“, který je jednou z veličin vzorce pro výpočet navýšení úhrady podle §8 odst. 1 vyhlášky (a který je vyhláškou stanoven „K“ rovná se 0,7), může Ministerstvo zdravotnictví individuálně zdravotní pojišťovně koeficient „K“ změnit, a to i tak,
že se rovná nule.
Z citovaného bodu 3. přílohy č. 21 k vyhlášce ovšem nevyplývá, že by k žádosti jednotlivé zdravotní pojišťovny o změnu koeficientu „K“ v zájmu zachování bilanční rovnováhy zdravotní pojišťovny vydávalo Ministerstvo zdravotnictví rozhodnutí
o změně koeficientu „K“, natož že by mělo mít písemnou formu a náležitosti rozhodnutí podle tehdy platného zákona č. 71/1976 Sb., o správním řízení (správní řád), nýbrž takovouto změnu koeficientu „K“ může Ministerstvo zdravotnictví jako ústřední orgán státní správy na úseku zdravotnictví, v jehož čele stojí ministr rozhodující o všech věcech resortu, které mu podle právních předpisů příslušejí rozhodovat nebo které
si k rozhodnutí vyhradí, provést již tím, že žádosti jednotlivé zdravotní pojišťovny buď vyhoví nebo nevyhoví, což jí může sdělit jakoukoliv formou (tedy i dopisem), když vyhláška v tomto směru žádnou formu pro vyřízení žádosti zdravotní pojišťovny nestanoví.
V posuzované věci bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli dne 1. července 2001 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče v souladu se zákonem č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění, přičemž dodatkem bylo sjednáno stanovení výše
a způsobu úhrady v l. pololetí roku 2003. Bylo pak prokázáno, že dopisem ze dne 2. 9. 2003, adresovaným ministryni zdravotnictví ČR, žalovaná požádala o změnu koeficientu „K“, přičemž této žádosti bylo vyhověno dopisem ministryně zdravotnictví ze dne 9. 10. 2003, když určila koeficient „K“ v nulové výši pro 1. pololetí roku 2003 z důvodu stabilizace systému zdravotnictví a nevyrovnané bilance zdravotních pojišťoven. Tuto skutečnost žalovaná sdělila žalobkyni při vyúčtování ze dne 27. 11. 2003.
Dovolací soud se z uvedených důvodů neztotožňuje s námitkou dovolatelky,
že o žádosti žalované o snížení koeficientu „K“ mělo být Ministerstvem zdravotnictví vydáno postupem stanoveným správním řádem. Je tedy zřejmé, že požádala-li žalovaná o snížení koeficientu „K“ Ministerstvo zdravotnictví podle bodu 3. přílohy č. 21 vyhlášky 532/2002 Sb. a bylo-li této žádosti dopisem ministryně zdravotnictví ze dne
9. 10. 2003 vyhověno s tím, že koeficient „K“ je v rámci zájmu zachování fungování zdravotnictví snížen na „0“, je takový postup zcela v souladu s vyhláškou i s tím,
co si účastníci ujednali.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatelky, že nezměnilo-li Ministerstvo zdravotnictví koeficient „K“ právním předpisem, je to v rozporu se zákonem
č. 526/1990 Sb., o cenách, neboť změna koeficientu „K“ ve smyslu bodu 3. přílohy č. 21 vyhlášky 532/2002 Sb. není stanovením výše úhrad, nýbrž regulačním opatřením Ministerstva zdravotnictví, na základě kterého při splnění podmínek uvedených v tomto bodě 3. nedojde k navýšení úhrady podle §8 odst. 1 vyhlášky.
Lze proto uzavřít, že je správný závěr odvolacího soudu, že ujednali-li účastníci pro první pololetí roku 2003 dodatkem ke smlouvě možnost navýšení úhrady
za poskytnutou zdravotní péči v případě splnění smluvených podmínek, přičemž toto navýšení mělo být vypočteno způsobem předpokládaným v §8 vyhlášky č. 532/2002 Sb., a byl-li k žádosti žalované koeficient „K“ Ministerstvem zdravotnictví snížen
na hodnotu „0“, nárok na navýšení úhrady podle §8 odst. 1 vyhlášky žalobkyni nevznikl. O rozpor s principem zákazu retroaktivity, jak dovolatelka dále namítá,
se v daném případě nejedná, protože cit. vyhláška nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2003,
a dále proto, že pro navýšení úhrady podle §8 odst. 1 vyhlášky se vychází z porovnání skutečné výše výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2002 a skutečných příjmů pojišťovny z výběru pojistného po přerozdělení v 1. pololetí 2003, z čehož logicky vyplývá, že o změnu koeficientu „K“ může jednotlivá zdravotní pojišťovna požádat Ministerstvo zdravotnictví v zájmu zachování bilanční rovnováhy pojišťovny
až při předložení výsledků hospodaření za 1. pololetí 2003, a teprve poté může Ministerstvo zdravotnictví koeficient „K“ změnit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2007, sp.zn. 30 Cdo 1878/2006, rozsudek tohoto soudu ze dne 6.12.2006, sp.zn. 30 Cdo 782/2006).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. věcně správný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. §142 odst. 1, neboť žalobkyně s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu