ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1226.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1226/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně J. G., proti žalovanému I. G., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 920/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. února 2005, č.j. 26 Co 138/2004-463, ve znění opravného usnesení ze dne 23. února 2005, č.j. 26 Co 138/2004-478, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 6.3.2000, č.j. 9 C 920/93-299,
ve znění opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2000, č.j. 9 C 920/93-329, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků (dále též „BSM“), neboť mezi nimi nedošlo
po rozvodu k dohodě. Soud prvního stupně rozdělil jmenovitě uvedené nemovité
a movité věci v bezpodílovém spoluvlastnictví tak, že žalobkyni se přikazují
do vlastnictví věci a práva v úhrnné hodnotě 162.453,80 Kč a žalovanému věci a práva celkové hodnoty 346.926,80 Kč (výrok I.). Žalovanému soud přikázal k vypořádání zůstatek dluhu účastníků ve výši 22.500,- Kč (výrok II.) a uložil mu, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání podílů 118.563,- Kč (výrok III.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek státu (výroky IV. až VIII.).
Soud prvního stupně rozhodl ve věci po obsáhlém dokazování podle právní úpravy platné ke dni 6.2.1993, kdy manželství účastníků zaniklo rozvodem (čl. VIII., bod 5 zák.č. 91/1998 Sb.). Při výpočtu vypořádacího podílu zohlednil, že ze společných prostředků účastníků bylo použito na oddělený majetek žalovaného 75.153,- Kč. Žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví část movitých věcí a garáž na stavební parcele č. 3207 a tuto stavební parcelu, vše zapsáno na listu vlastnictví pro obec a katastrální území T., zůstatky vkladů na vkladních knížkách s názvy účastníků
a jejich dětí a část pohledávky za J. S. ve výši 24.500,- Kč. Žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví zbylé movité věci, m.j. osobní automobil Škoda 105 L SPZ v ceně 47.500,- Kč, automobil Škoda 1203 SPZ v ceně 26.700,- Kč, automobil Škoda 1203 v hodnotě 10.000,- Kč, prodejní stánek M. a z nemovitostí zahradní chatu na stavební parcele č. 4223 v katastrálním území T. Dále žalovanému přikázal peněžní hotovost 9.500,- Kč, zůstatky na označených účtech u KB po přepočtu z DM, zůstatek na účtu u IPB v H. K. ve výši 19.882,92 Kč, výnosy z pronájmu nemovitosti v H., S. r., a další.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. září 2001, č.j. 26 Co 2/2001-370, při nezměněném výroku I., v části rozsudku soudu prvního stupně o přikázání věcí z bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyni, tento výrok v další části změnil tak, že oproti rozhodnutí soudu prvního stupně nepřikázal žalovanému vozidlo Škoda 105 L SPZ v ceně 47.500,- Kč, vozidlo Škoda 1203, plechová akumulační kamna Filakovo F 2141, plastika ze sádry Akt ženy, pár lyží, cestovní pánské kolo a hotovost 9.500,- Kč. Na vypořádání podílů uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 90.568,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek státu.
Podle odůvodnění rozsudku nebyl automobil Škoda 105 L SPZ zařazen k vypořádání, neboť podle doplňujících zjištění odvolacího soudu již ke dni zániku BSM nebyl jeho součástí. V této souvislosti odvolací soud odkázal i na výpověď svědka P. S., z níž zjistil, že na podzim 1991 koupil od žalovaného předmětný automobil, za který mu zaplatil 45.000,- Kč, žalovaný si však dal potvrdit převzetí pouze částky 5.000,- Kč. Částku 45.000,- Kč soud přiřadil k hodnotě věcí a práv, které se dostaly žalovanému. Na základě dalších doplňujících zjištění vzal odvolací soud za prokázanou výši investic ze společného majetku účastníků na oddělený majetek žalovaného jen v částce 43.363,- Kč, když žalobkyně další výdaje ve prospěch majetku žalovaného neprokázala. Podrobně odůvodnil, která zjištění jej vedla k závěru, že k vypořádání nelze zařadit automobil Škoda 1203, plechová akumulační kamna F 2141, sádrovou plastiku Akt ženy, pár lyží, hotovost 9.500,- Kč a pánské kolo v ceně 300,- Kč; tuto částku však přiřadil k hodnotě věcí a práv přidělených žalovanému, neboť nedbalostí žalovaného se kolo dostalo mimo společný majetek účastníků. Vypořádal se i s námitkami směřujícími proti závěrům soudu prvního stupně k tvrzenému daru 33.500,- Kč žalovanému, ohledně zdrojů finančních prostředků použitých na zakoupení prodejního stánku, půjčky J. S. a půjčky od Č. s. p., co do stanovení ceny garáže, tvrzené investice ve výši 5.000,- DM z odděleného majetku žalovaného do společného, ocenění dvou obrazů přikázaných žalobkyni, jakož i zdroje finančních prostředků použitých žalobkyní na koupi družstevního bytu. V uvedených souvislostech se ztotožnil s právními závěry, které soud prvního stupně učinil. Závěry o celkové hodnotě věcí a práv vypořádávaného BSM, o ceně věcí přikázaných žalobkyni a přikázaných žalovanému, o výši podílů účastníků a konečné výši částky, kterou je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit po zohlednění výše půjčky přikázané k doplacení žalovanému, odvolací soud podložil podrobnou a přehlednou početní úvahou. Co do zákonných ustanovení, jimiž se řídil, odkázal §150 obč. zák., ve znění účinném ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků.
Na základě dovolání podaného žalovaným Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 5. prosince 2003, č.j. 30 Cdo 713/2002-404, rozsudek odvolacího soudu vyjma výroku I., jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené žalovaným vůči soudci T. S., který ve věci rozhodoval v prvním stupni, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem tohoto postupu dovolacího soudu byla vada řízení spočívající v tom, že žalovanému byla nesprávným postupem soudu odňata možnost zúčastnit se výslechu svědka P. S., provedeného dne 5.3.2001 dožádaným Okresním soudem v Ústí nad Orlicí.
Po následujícím řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
3. února 2005, č.j. 26 Co 138/2004-463, ve znění opravného usnesení ze dne 23. února 2005, č.j. 26 Co 138/2004-478, opětovně změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně s tím, že jej oproti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu dále změnil v části týkající se přikázání věcí a hodnot do výlučného vlastnictví účastníků a v souvislosti s tím i v části stanovící výši vypořádacího podílu a určení toho z bývalých manželů, který je k jeho výplatě povinen. Ze seznamu věcí a ostatních majetkových hodnot přikázaných rozsudkem soudu prvního stupně do výlučného vlastnictví žalobkyně byla vyčleněna garáž na stavební parcele č. 3207 a tato stavební parcela v katastrálním území T. a namísto žalovanému byla žalobkyni přikázána zahradní chata na stavební parcele č. 4223 v katastrálním území T. Z majetku přikázaného do výlučného vlastnictví žalovaného v rozsudku soudu prvního stupně byl vedle zahradní chaty vyloučen prodejní typový stánek M. Vypořádací podíl, který odvolací soud uložil žalobkyni zaplatit žalovanému, byl stanoven ve výši 80.042,50 Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek státu.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalovaný neprokázal vnosy z výlučného majetku do uvedené garáže; z tohoto důvodu ji proto zahrnul do společného majetku účastníků. Vzhledem k tomu, že žalovaná v mezidobí od vydání do zrušení v pořadí prvního rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu garáž prodala
za kupní cenu 120.000,- Kč a ke dni rozhodování odvolacího soudu již nepatřila do BSM účastníků, byla vyloučena z majetku přikázaného do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Odvolací soud neshledal ani opodstatněný názor žalovaného, že zahradní chata měla být z vypořádání vyjmuta jako majetek v jeho výlučném vlastnictví. Žalovaný byl v odvolacím řízení vyzván, aby předložil důkazy osvědčující, že obdržel od svého otce 33.500,- Kčs a že tuto částku použil na pořízení zahradní chaty. K tomu žalovaný navrhl vyžádání zprávy o výběru z otcovy vkladní knížky od spořitelny v H. a poukázal
na časovou souvislost mezi tímto výběrem a investicemi do předmětné nemovitosti.
Ze sdělení S. s., a.s. ze dne 28.10.2004 odvolací soud zjistil, že její filiálka v H. vedla vkladní knížku s názvem G. J., s heslem „1912,“ číslo vkladového účtu 503343. Vkladní knížka byla založena dne 14.12.1973 a zrušena 26.4.1984. Podle platných předpisů je banka povinna uchovávat doklady o uskutečněných transakcích 5 let, přičemž S. s., a.s. při vypracovávání zpráv oprávněným osobám pracuje s databází, která obsahuje údaje od 1.1.1998. Vzhledem k tomu, že požadavek soudu se týká staršího údaje, nelze mu vyhovět. Odvolací soud uzavřel, že za těchto okolností žalovaný neunesl důkazní břemeno jak o daru sporné finanční částky od otce, tak – a to zejména – o investici takovéto částky jako vnosu z odděleného vlastnictví žalovaného do vlastnictví společného. Zahradní chata byla přikázána do výlučného vlastnictví žalobkyně v souladu s vyjádřením účastníků v odvolacím řízení.
Za nedůvodnou shledal odvolací soud námitku, že do vypořádání neměly být zahrnuty finanční prostředky nacházející se na účtu I., a.s. H. K., číslo, ve výši 19.822,92 Kč. Žalovaný totiž neunesl důkazní břemeno svého tvrzení, že se jednalo o prostředky určené výlučně k jeho podnikatelské činnosti či touto činností získané, tedy o jeho podnikatelský účet.
Námitkou žalovaného směřující proti žalobkyní tvrzené částce získané z prodeje osobního automobilu M., otázkou, jakým způsobem byl nabyt a jaká byla cena
při jeho nabytí se odvolací soud blíže nezabýval, neboť nebylo prokázáno,
že by prostředky získané jeho prodejem byly vynaloženy na konkrétní věc, která
je v tomto řízení vypořádávána. Jestliže došlo k jejich spotřebování v domácnosti účastníků, zákon vypořádání takovéhoto vnosu z odděleného majetku jednoho z manželů neumožňuje, neboť zohledňuje pouze investice do společných věcí a práv,
jež mohou být předmětem vlastnického práva.
Oproti tomu odvolací soud považoval za nezbytné doplnit dokazování ohledně ceny osobního automobilu Škoda 105 L, s níž by mělo být počítáno při vypořádání BSM. Provedl proto výslech svědka P. S., z něhož zjistil, že od žalovaného zakoupil někdy v létě 1992 uvedený automobil, za který nejprve zaplatil 40.000,- Kč
a za 2-3 měsíce 5.000,- Kč, přičemž žalovaný si nechal písemně potvrdit pouze převzetí 5.000,- Kč. K přepisu vozidla na dopravním inspektorátu došlo dne 15.10.1992. Tímto doplněním dokazování bylo postaveno najisto, že osobní automobil Š 105 L nebyl v době zániku BSM účastníků již jeho součástí, a nemůže být tedy jako movitá věc vypořádán. Protože však bylo prokázáno, že žalovaný jej prodal za cenu 45.000,- Kč, přičemž nenavrhl přes výzvu soudu žádné důkazy k prokázání svého tvrzení,
že do automobilu investoval před jeho prodejem 28.000,- Kč, ani neprokázal,
že získanou kupní cenu investoval zpět do majetku v BSM, odvolací soud za použití ustanovení §150 věta druhá obč. zák., ve znění platném ke dni zániku BSM účastníků, částku získanou prodejem vozidla zohlednil při výpočtu podílů účastníků v tom směru, jak se který z účastníků přičinil o udržení společných věcí. Odvolací soud neměl pochybnosti o věrohodnosti svědka P. S., neboť svědek nemůže mít pouze z důvodu příbuzenského poměru k bývalé partnerce žalovaného na výsledku řízení mezi účastníky žádný osobní zájem. Naopak nelze přehlédnout, že žalovaný svá tvrzení ohledně opravy a následného prodeje vozidla opakovaně měnil, přičemž se svými tvrzeními dostával i do logických rozporů (např. že vozidlo opravil nákladem 28.000,- Kč a poté prodal za 5.000,- Kč).
Odvolací námitky žalovaného ohledně půjčky J. S. odvolací soud neshledal důvodnými, když má za to, že soud prvního stupně provedl v tomto směru všechny dostupné důkazy a z nich vyvodil správný právní závěr, že žalovaný neprokázal, že by J. S. půjčil výlučně z prostředků ve svém vlastnictví a proto se z tohoto důvodu jedná o pohledávku BSM. Rozhodnutí o přikázání této pohledávky oběma účastníkům rovnou měrou považoval i odvolací soud za nejspravedlivější řešení s ohledem na její těžkou dobytnost.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel zejména namítá, že zahradní chata neměla být vůbec předmětem vypořádání BSM, neboť patří do jeho výlučného vlastnictví. Její pořízení financoval výlučně z prostředků získaných darem od svého otce J. G. ve výši 33.500,- Kč. Nemůže mu být kladeno k tíži, že S. s., a.s. v H. již neeviduje doklad o jím provedeného výběru peněz z otcovy vkladní knížky v roce 1984. Jako důkaz předložil dopis od otce, v němž je uvedeno heslo vkladní knížky pro případ, že by se s ním něco stalo, aby mohl peníze vybrat. Když peníze vybíral, ležel jeho otec bohužel již na LDN a nemohl tak učinit sám. Souhlasí rovněž ta skutečnost, že peníze vybral v době, kdy byla chatka postavena. Tuto časovou souvislost považuje za důkaz toho, že tyto peníze byly investovány do její výstavby. Proto je také ve výpisu z katastru nemovitostí uveden jako výlučný vlastník. Dovolatel dále namítá, že v roce 2003, tedy již dávno po rozvodu manželství účastníků, investoval na opravu verandy chatky částku 20.000,- Kč. Rovněž se stará o okolí chatky, kde postavil pařeniště v hodnotě cca 9.000,- Kč. Pokud by se domníval, že není vlastníkem chatky, nikdy by tak nečinil. Tyto skutečnosti soud nezohlednil. Uvnitř chaty se také nacházejí movité věci, které přikázal soud do jeho vlastnictví. Není tedy spravedlivé, aby byla chatka přikázána do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Rovněž i ohledně garáže je dovolatel přesvědčen, že nepatří do BSM, jakož
i částka, kterou za ni obdržela žalobkyně. Garáž koupil za částku 9.000,- Kčs, kterou poskytl ze svých výlučných prostředků. Jednalo se dar od jeho matky ve výši 3.000,- Kč a půjčku od jeho sestry ve výši 6.000,- Kč, kterou jí vrátil. Z tohoto důvodu by mu měla být kupní cena garáže vyplacena.
Dovolatel je dále přesvědčen o tom, že finanční prostředky nacházející se na účtu dřívější I., a.s. H. K., ve výši 19.822,92 Kč nejsou součástí BSM a proto neměly být ani předmětem vypořádání. Jednalo se totiž o účet sloužící výhradně jeho podnikatelské činnosti. Není mu zřejmé, jaký důkaz ohledně povahy účtu by soud považoval za dostačující.
Automobil M. vlastnil před uzavřením manželství, prodal jej za 25.000,- Kč, přičemž tuto částku ze svého osobního majetku vynaložil na majetek společný. Výtěžek z prodeje automobilu uložil na vkladní knížku a následně investoval do koupi věcí, které jsou součástí BSM a vypořádávají se v rámci tohoto řízení. Je přitom lhostejné jaká konkrétní věc byla z těchto prostředků pořízena, tento vnos by mu měl být žalobkyní vrácen. Ohledně automobilu Š 105 L, který prodal svědku S., je stále přesvědčen o nevěrohodnosti jeho svědecké výpovědi týkající se kupní ceny vozidla, neboť příbuzenský poměr k jeho bývalé partnerce je sám o sobě důvodem proto, aby měl zájem na prospěchu žalobkyně. Proč by mu jako kupující potvrzoval převzetí částky 5.000,- Kč, když by převzal 45.000,- Kč. I to je z jeho pohledu nevěrohodné.
Dovolatel nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu ve věci půjčky J. S., kterou mu poskytl výlučně ze svých prostředků, přičemž část těchto prostředků získal jako náhradu škody na zdraví od Východočeských uhelných dolů a jako pojistné plnění za úraz a jeho trvalé následky. Odvolací soud neprovedl navržený důkaz vyžádáním si zprávy od pojišťovny.
Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem s tím, že dovolání nepovažuje za důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalovaný v dovolání odkázal na ustanovení občanského soudního řádu ve znění novely provedené zák. č. 30/2000 Sb., obsahové vymezení dovolacích důvodů však odpovídá důvodům uvedeným v ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c), d) o.s.ř.
před účinností zák.č. 30/2000 Sb.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení
§241odst. 3 písm. c) o.s.ř. – rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování – vyjadřujícího nesouhlas s vypořádáním zahradní chaty, garáže, finančních prostředků nacházejících
se na účtu I., a.s. H. K., číslo, ve výši 19.822,92 Kč, pohledávky vůči J. S. a částky 45.000,- Kč jako výtěžku z prodeje osobního automobilu Š 105 L, dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich. Ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 písm. c) o.s.ř., který tedy není dán.
Dovolatel v dovolání dále uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., jehož naplnění spatřuje v tom, jak se odvolací soud vypořádal s hodnocením otázky zápočtu částky 25.000,- Kč, které podle svého tvrzení dovolatel získal prodejem osobního automobilu Moskvič v jeho odděleném vlastnictví a které byly investovány do BSM účastníků.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dle ustanovení §150 obč. zák., ve znění před novelou obč. zák., provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „obč. zák.“), při vypořádání se vychází z toho,
že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit,
co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu,
a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění
je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Podle citovaného ustanovení §150 věta druhá obč. zák. je třeba v řízení
o vypořádání BSM provést na návrh i realizaci zápočtů (ve prospěch společného majetku či ve prospěch samostatných majetků manželů). Tím se rozumí, že manželé jednak uhradí své závazky vůči společnému jmění, jednak společné jmění vyrovná závazky vůči samostatným majetkům manželů. Předpokladem pro zápočet nákladů vynaložených na společný majetek podle této zásady je, aby hodnoty, ohledně nichž
se má zápočet provést, v době zániku BSM vůbec existovaly. Uplatní se zde princip redukce, což znamená, že výše vynaložených nákladů se snižuje úměrně ke snížení hodnoty věci, na kterou byly vynaloženy. Úhradu podle ustanovení §150 věta druhá obč. zák. nebude rovněž moci uplatňovat ten z manželů, jehož plnění v zásadě mohou být považována za vynakládání prostředků z odděleného vlastnictví (majetku)
na potřeby rodiny, resp. za plnění vyživovacích povinností podle zákona o rodině.
Z uvedených zásad – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací soud v projednávané věci vycházel. Dospěl-li ke skutkovému závěru, že prostředky získané z prodeje osobního automobilu M. nebyly vynaloženy na konkrétní věc, která je v tomto řízení vypořádávána, ale že došlo k jejich spotřebování v domácnosti účastníků, pak učinil správný závěr, že vypořádání takovéhoto vnosu (investice) z odděleného majetku jednoho z manželů zákon neumožňuje.
Namítal-li dovolatel, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz vyžádáním zprávy od pojišťovny k prokázání jeho tvrzení, že půjčku J. S. poskytl výlučně ze svých prostředků, z nichž část získal jako pojistné plnění za úraz a jeho trvalé následky, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. – vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z obsahu spisu se podává, že usnesením odvolacího soudu ze dne 30. července 2004, č.j. 26 Co 138/2004-438, byl žalovaný řádně poučen formou konkrétní výzvy
o povinnosti navrhnout k prokázání svých tvrzení důkazy. Na tuto výzvu reagoval přípisem ze dne 20.8.2004, č.l. 442, ve kterém se mimo jiné zmínil o svém těžkém úrazu v roce 1978, kdy dostal od pojišťovny 28.000,- Kč, a v této souvislosti vytýkal soudu, že majetek účastníků nespravedlivě rozdělil na polovinu, ačkoli všechny peníze, které patřily výlučně jemu, byly použity na společný majetek. Z uvedeného, jakož
i z protokolu o jednání odvolacího soudu na č.l. 454 – 457, však nelze dovodit,
že by žalovaný označil uvedený důkazní návrh. Žalovaný pouze vyslovil nesouhlas s právním závěrem soudu, jak naložil při vypořádání BSM s finančními prostředky, které ze svého odděleného majetku podle svého tvrzení vynaložil na společný majetek účastníků. Za této situace ovšem nelze důvodně namítat procesní pochybení odvolacího soudu, že neprovedl důkaz, když nebyl žalovaným navržen. Lze tedy uzavřít,
že uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. není naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c), d) o.s.ř. správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§243 o.s.ř.).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaný jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobkyni, která měla v dovolacím řízení úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu