ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1421.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1421/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – M. v. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 57/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2005, č.j. 1 Co 358/2004-58, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. července 2004, č.j. 37 C 57/2003-27, určil, že K. Kočandrle, narozený v P., byl neoprávněně veden v registru svazků spolupracovníků S. jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.725,- Kč (výrok II.) a na náhradě nákladů řízení státu 4.460,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně provedl dokazování výslechem svědků O. S. – bývalého pracovníka I. správy S., J. S., A. M., K. K. – bývalého pracovníka rozvědky, B. S. – bývalého pracovníka rozvědky, výslechem žalobce, znaleckým posudkem a výslechem znalce M. N. z oboru písmoznalectví, kopií řádku registračního protokolu, obsahem svazku I. správy F. č. 48629, zvláště pak „M.“ ze dne 14.8.1984, „Zprávou o získání ke spolupráci“ ze dne 23.8.1984, „Slibem ke spolupráci“ ze dne 21.8.1984 a zprávami ze svazku označeného stupněm utajení „V.“.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce v roce 1968 emigroval do K., kde žije a pracuje. K legalizaci jeho pobytu došlo v roce 1978 a teprve od té doby mohl občas navštívit ČSSR. Žalobce je evidován jako spolupracovník bývalé S., s krycím jménem „K.,“ typ spolupráce v kategorii „Agent“ od 28.8.1984. Na žalobce byl veden I. správou F. svazek č. 48629 pod krycím jménem „K..“ Z obsahu tohoto svazku vyplývá, a to z „M.“ ze dne 14.8.1984, že bude reagováno na ochotu žalobce poskytnout informace. Dále je ve svazku uvedeno, že styk byl navázán z iniciativy žalobce 30.3.1983 při vyřizování legalizačních záležitostí v M. S žalobcem mělo být jednáno na schůzce 15.6.1984 v T., kde se měl zavázat, že bude z ideologických důvodů všestranně pomáhat. Obsahem svazku je i „Zpráva o získání ke spolupráci“ ze dne 23.8.1984, ze které vyplývá, že získání ke spolupráci mělo být provedeno dne 21.8.1984 v K. Č. a získání měl provést řídící orgán žalobce K. K. a zástupce náčelníka odboru E. P. Byl vypracován „Slib o spolupráci“ ze dne 21.8.1984, který měl podepsat žalobce s tím, že se zavazuje ke spolupráci se zpravodajskými orgány F. Dále svazek obsahuje další dokumenty, zvláště charakteristiky zájmových osob z okruhu žalobce, které jsou pravděpodobně psané jeho rukou.
Žalobce popřel, že by „Slib o spolupráci“ dne 21.8.1984 podepsal s tím, že v té době v ČSSR vůbec nebyl. Ze závěru znaleckého posudku a výslechu znalce z oboru písmoznalectví vyplývá, že se k pravosti „Slibu o spolupráci“ nelze objektivně vyjádřit. Výpověďmi svědků bylo pouze prokázáno, že O. S., bývalý pracovník I. správy S. se s žalobcem seznámil v K. v době, kdy si žalobce upravoval svůj vztah k ČSSR. Svědek byl tehdy na konzulátě s rodinou a žalobce mu pomohl vyjednat vyšetření na špičkových pracovištích jeho zrakově postiženého syna. Svědek tvrdil, že ohledně žalobce nelze mluvit o spolupráci s bývalou S. Popřel, že by byl řídícím orgánem žalobce, pouze spolu měli hovořit. Připustil, že o žalobci někdy něco napsal, avšak uvedl, že žalobce žádný slib ke spolupráci s bývalou S. nepodepsal a ke spolupráci se ani nijak nezavázal. Svědci J. S. a A. M. žalobce vůbec neznali. To, že na žalobce byl veden svazek potvrdil svědek K. K., bývalý pracovník rozvědky. Dosvědčil, že žalobce podepsal „Slib o spolupráci“ s čs. rozvědkou. Svědek měl být tomuto aktu přítomen jako zapisovatel a měl být asi půl roku administrativním řídícím orgánem žalobce.
Za uvedené situace, kdy nebylo možno podpis žalobce objektivně posoudit, kdy žalobce sám popřel, že by v době, kdy mělo dojít k podpisu uvedeného slibu ke spolupráci v ČSSR byl, soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalované pouze výpovědí svědka K. K. nepodařilo jednoznačně prokázat, že by se žalobce ke spolupráci s bývalou S. vědomě zavázal. Žádným způsobem se nepodařilo potvrdit ani další skutečnosti uvedené ve svazku vedeného na žalobce. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobce byl v materiálech bývalé S. veden neoprávněně, čímž došlo k zásahu do jeho osobnostních práv.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že K. K., narozený v P., byl neoprávněně veden v registru svazků spolupracovníků S. jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 4.460,- Kč.
Odvolací soud po zopakování důkazů provedených soudem prvního stupně dospěl k odlišnému skutkovému i právnímu závěru než soud prvního stupně. Žalovaná, na níž spočívalo důkazní břemeno, navrhla k důkazu v řízení před soudem prvního stupně osobní svazek vedený na žalobce pod č. 48629, s krycím jménem „K.,“ jehož součástí je „Zpráva o získání ke spolupráci“ ze dne 23.8.1984, v níž se uvádí, že získání ke spolupráci bylo provedeno dne 21.8.1984 v K. Č. a že žalobce podepsal slib s čs. rozvědkou, který tvoří přílohu této zprávy (č.l. 9-16). To, že žalobce podepsal zmíněný slib, potvrdil svědek K. K., jak v řízení před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem. Při vázacím aktu, který se uskutečnil mimo Prahu, jak vyplývá z jeho výpovědi, byl přítomen jako osoba, která zapisovala, a vlastní jednání vedl P. Poměrně krátkou dobu byl řídícím orgánem žalobce a setkal se s ním maximálně dvakrát. Z výpovědi svědka O. S., který byl pracovníkem I. správy bývalé S., vyplývá, že žalobce zná z doby, kdy byl jako konzul na našem zastupitelském úřadě v M., a ze zpráv, které dostával z P., usoudil, že se měl zavázat ke spolupráci. Po formální stránce, jak uvedl, to bylo možno vzít tak, že byl řídícím orgánem žalobce. Nevyloučil, že v rámci tzv. šifrovacích zpráv odeslaných do centrály v P. zmínil i údaje týkající se žalobce, a potvrdil, že ve zprávách, které podával do ústředí, uvedl vždy pravdivé údaje a nevyloučil, že mu žalobce podával zprávy, které pak využil pro zprávy odeslané do centrály v P. Podle názoru odvolacího soudu věrohodnost osobního svazku vedeného na žalobce není tak zpochybněna. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že se žalobce ve smyslu Směrnice pro rozvědnou práci I. Správy S., č.j. A-0040/10-83-ZD, z roku 1983, zavázal ke spolupráci s čs. rozvědkou, která byla složkou bývalé Státní bezpečnosti. Přitom podle čl. 13 odst. 8 uvedené směrnice nebyl písemný slib nezbytnou podmínkou. Pokud žalobce namítal, že v roce 1984 nebyl v naší republice, v této souvislosti je třeba poukázat na písemnost označenou jako „Přijatá šifrovka,“ podepsanou jménem Š., což bylo krycí jméno O. S., v níž je mimo jiné uvedeno, že „K. požádal o to, aby jeho manželka nebyla o jeho spolupráci informována. Je ochoten v srpnu (kolem 19.8., kdy pojede přes ČSSR z konference v H.) projednat další postup s odpovědnou osobou v P.“ (č.l. 89). Přitom svědek O. S. uvedl, že zprávy, které podával, obsahovaly pravdivé údaje. Výpověď žalobce se tak podle názoru odvolacího soudu ve spojení s dalšími provedenými důkazy jeví jako nevěrohodná a účelová. Pokud žalobce poukazoval na závěr znalce z oboru písmoznalectví M. N. v posudku ze dne 26.4.2004, podle názoru odvolacího soudu nelze bez dalšího vycházet jen z tohoto znaleckého posudku, když jmenovaný znalec měl jako srovnávací materiál k dispozici pouze jeden podpis žalobce z odpovídající doby a srovnávací materiál hodnotil celkově jako málo vyhovující.
Dle odvolacího soudu sice nelze obecně vyloučit možnost fingování materiálů bývalé S., pořizování fiktivních záznamů v osobních svazcích, avšak v dané věci tomu tak není. Nelze totiž přehlédnout obsáhlost svazku vedeného na žalobce, včetně svazku označeného stupněm utajení „V.“, na který žalovaná poukazuje též v odvolání, z něhož vyplývají zcela konkrétní podrobné údaje, což nesvědčí pro to, že by osobní svazek týkající se žalobce mohl být fingován.
Odvolací soud uzavřel, že jestliže byl prokázán písemný závazek žalobce ke spolupráci s čs. rozvědkou, je jeho evidence v materiálech bývalé S. jako osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. 451/1991 Sb. oprávněná a nelze proto dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 a násl. obč. zák. Pro posouzení věci není rozhodující, zda žalobce s čs. rozvědkou fakticky spolupracoval, ale je pouze řešena otázka oprávněnosti jeho evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. 451/1991 Sb.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel zejména namítá nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem spočívajícím v porušení ustanovení §132 a §134 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká,
že se nezabýval věrohodností slyšených svědků v důsledku rozporů v jejich výpovědích, hodnocení důkazů prováděl selektivně a že nesprávně hodnotil charakter listin, kterými byly provedený důkazy, když je posuzoval jako veřejné listiny.
Svědci K. K. a O. S. nevypovídali před soudy obou stupňů shodně, proto se měl odvolací soud zabývat otázkou hodnověrnosti svědků. Svědek K. K. uvedl před soudem prvního stupně, že žalobce viděl při vázacím aktu v obci S. ve vile, kterou užívalo Ministerstvo vnitra a potom v P., v J. Dále uvedl, že nebyl příslušníkem S. a uvedl, že žalobce nepředával žádné zprávy. U odvolacího soudu pak tento svědek hovořil o tom,
že se s žalobcem setkal minimálně jednou a maximálně dvakrát. Vzpomínal si pouze,
že k setkání došlo v P., J., v jakési konspirační místnosti. Žalobce popřel, že by byl v roce 1984 v tehdejší Československé republice. Nikdy se nezdržoval na místech uváděných svědkem K. K. Žalobce svědka nikdy neviděl, k uzavření vázacího aktu mělo dojít 21.8.1984, tedy před 21 lety. Je proto pochybné, že by se se svědkem po takové době byli schopni poznat. Svědek O. S., kterého žalobce znal, hovořil před soudem prvního stupně o tom, že v případě žalobce není možno mluvit o nějaké spolupráci s bývalou S. Dále mimo jiné uváděl, že žalobce rozhodně žádný slib ke spolupráci nepodepsal a ke spolupráci s bývalou S. se nezavázal. U odvolacího soudu tento svědek připustil, že do centrály v P. zmiňoval i údaje ohledně osoby žalobce. Tvrdil, že uváděl pravdivé údaje a že s žalobcem jednal jako konzul v M.
Navíc odvolací soud provedl hodnocení výpovědí obou slyšených svědků naprosto „selektivně.“ V případě K. K. se vůbec nezabýval tím, že svědek tvrdil, že žalobce měl podepsat vázací akt v obci S., a přitom z takzvaného „osobního svazku“ vyplývá, že se tak mělo stát ve Č. Z toho, co uváděl svědek O. S., odvolací soud „selektivně“ vzal v úvahu údaj o tom, že poskytoval pravdivé údaje, pokud jde o podávání zpráv do centrály v P Přitom přešel výpověď tohoto svědka, ve které uvádí, že rozhodně s žalobcem žádný vázací akt neprováděl.
Odvolací soud se pak vůbec nezabýval tím, zda žalobce byl v roce 1984 v naší republice. Pominul, že například údaje uvedené v „osobním svazku“ týkající se například otce žalobce jsou v naprostém rozporu se skutečností a že je tak zcela vyloučené, aby takovéto údaje poskytoval žalobce. Soudy obou stupňů nevěnovaly pozornost například údajnému slibu žalobce přivézt dokumentaci k izraelskému počítači 4. generace, který měly používat izraelská vojenská letadla k identifikaci rychlých cílů, ačkoli žalobce, který celý život pracuje jako lékař, nemá o vojenské oblasti žádné znalosti a nikdy s ní nepřišel do styku.
Odvolací si pak zřejmě neuvědomil, že písemný materiál předložený Ministerstvem vnitra nelze považovat za veřejné listiny. V takovém případě bylo na žalované, aby unesla důkazní břemeno o jejich pravdivosti, protože žalobce popřel jakoukoli správnost předložených listinných materiálů. Jediným důkazem o tom, jaká je vypovídací schopnost uvedených listin, jsou právě dvě proměnlivé výpovědi jmenovaných svědků.
Za takovéto důkazní situace je evidentní, že žalované se nepodařilo prokázat, že by žalobce byl oprávněně veden v registru svazků S.
Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobce především nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podstatou jeho námitek o závěrech odvolacího soudu není kritika jeho právního názoru. Dovolatel nesouhlasí s jeho skutkovými závěry, na nichž založil své rozhodnutí, a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje odlišné skutkové závěry, než které učinil odvolací soud. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který neslouží k přezkoumání správnosti právního posouzení věci, ale k posouzení,
zda rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich.
Ve smyslu ustanovení §132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou
je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný s tím, že ze spisu se nepodávají dovolatelem tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobce jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované, která měla v dovolacím řízení úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu