ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1430.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1430/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ř. s. a d. ČR, s. p. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, IČ 65993390, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 2262/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 19 Co 444/2006 -39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 19 Co 444/2006 - 39, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha- západ ze dne 12. 4. 2006, č. j.
6 C 2262/2004 - 22, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, že „žalobce V. Š. r.č. 730830/0054 je jediným vlastníkem tří ideálních čtvrtin nemovitostí v katastru nemovitostí pro obec J., katastrální území J. na listu vlastnictví č. 604 a tam označených jako parcelní číslo 627/42 - orná půda o výměře 2107 m2“, ve výroku, jímž bylo určeno, že „žalovaný je jediným vlastníkem ideálních ¾ parcely č. 627/42 o výměře 2107 m2 zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území J., obec J. na LV č. 604 u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P.“, jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve výroku o soudním poplatku jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování listinných důkazů vyšel ze zjištění, že na základě návrhu žalované bylo dne 11. 11. 2002 u Městského úřadu v H., stavebního úřadu, zahájeno správní řízení ohledně vyvlastnění id. podílu ¾ k pozemku p. č. 627/42, orná půda, o výměře 2107 m2 v k. ú. Jeneč, odděleného od pozemku p.č. 509/3, orná půda, o výměře 8261 m2, jehož vlastníkem byl otec žalobce – J. Š., a to ve prospěch žalované pro uskutečnění stavby přeložky silnice, přičemž se jmenovaným bylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem tohoto řízení ve smyslu §14 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím stavebního úřadu v H. ze dne 22. 4. 2003, č. j. SÚ - 5309/02 - Ga, které nabylo právní moci dne 19. 5. 2003, bylo rozhodnuto o vyvlastnění předmětného id. podílu J. Š. (za náhradu, kterou posléze převzal) ve prospěch žalované; zásilka byla uložena na poště dne 29. 4. 2003 a adresát si ji převzal do vlastních rukou dne 15. 5. 2003. Odvolání jmenovaného bylo pro opožděnost zamítnuto rozhodnutím Krajského úřadu S. k. ze dne 31. 7. 2003, č. j. ÚSŘ 37698/03/SC. Dále bylo zjištěno, že darovací smlouvou ze dne 6. 5. 2003 daroval J. Š. žalobci ideální tři čtvrtiny pozemku parc. č. 509/3 o výměře 8262 m2 v obci J. s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 7. 5. 2003; v katastru nemovitostí je tak veden duplicitní zápis spoluvlastnického práva k předmětnému pozemku. Odvolací soud dovodil, že bylo-li rozhodnutí stavebního úřadu o vyvlastnění doručeno J. Š. v souladu s §24 cit. zákona uložením na poště dnem 2. 5. 2003 (a to bez ohledu na to, že si zásilku vyzvedl fakticky až dne 15. 5. 2003), je jeho vědomost o vydání tohoto správního rozhodnutí třeba vázat k tomuto datu a že tuto vědomost měl i v době uzavření darovací smlouvy dne 6. 5. 2003. Krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti, které předcházely uzavření darovací smlouvy, jde o právní úkon absolutně neplatný podle §39 obč. zák., neboť byl uzavřen in fraudem legis, tedy za účelem obcházení zákona, když k němu došlo po vydání rozhodnutí o vyvlastnění, a poukázal i na to, že dárce odvolacímu správnímu orgánu existenci darovací smlouvy neoznámil. Za nesprávný proto považoval názor soudu prvního stupně, že darovací smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.). Jestliže totiž cílem správního řízení podle §109 odst. 1 stavebního zákona je dosáhnout přechodu vlastnického práva z dosavadního vlastníka na stát, pak jednání dárce učiněné „až v samotném závěru tohoto řízení“ nelze hodnotit jinak, než jako úkon sledující svými účinky zabránit vyvlastnění. Dále odvolací soud dovodil, že i kdyby nebylo možno darovací smlouvu posoudit jako absolutně neplatnou, pak by platilo, že dárce převedl nemovitost se závadou, spočívající v povinnosti vlastníka podrobit se rozhodnutí o vyvlastění; z toho podle něj vyplývá, že ke dni 7. 5. 2003 by „dopadala“ tato povinnost na žalobce, který by tak „o vlastnické právo k nemovitosti přišel“.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též proti výroku o nákladech řízení) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že darovací smlouva ze dne 6. 5. 2003 je neplatná pro obcházení zákona, když k jejímu uzavření došlo v „samém závěru vyvlastňovacího řízení“, protože byl učiněn na základě zákonné fikce. Obdobně skutečnost, že dárce uzavření darovací smlouvy neoznámil správnímu orgánu, není důvodem pro závěr o obcházení zákona, a navíc byl učiněn jen „u dárce“ a nikoliv „u žalobce“. I kdyby totiž dárce uzavřením darovací smlouvy sledoval cíl zabránit vyvlastňovacímu řízení a zmařit tak vyvlastňovací proces, nebylo takové jednání ze strany odvolatele zjištěno ani nemohl záměr svého otce předpokládat. Šlo by tudíž jen o pohnutku, která je právně bezvýznamná a nemá na platnost právního úkonu vliv (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 736/97). Dovolatel dále opakuje argumenty, které uplatňoval již v odvolacím řízení, že darovací smlouva není v rozporu s „žádným soukromoprávním ustanovením zákona“, ani takové ustanovení neobchází (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 87/04). Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, že dárce převedl nemovitost s povinností podrobit se rozhodnutí o vyvlastnění, což nevyplývá ze žádného ustanovení zák. č. 50/1976 Sb., ani zák. č. 71/1967 Sb. Naopak má za to, že z platné právní úpravy nelze dovodit, že by na převáděných nemovitostech byla závada, což vyplývá i ze zápisu z katastru nemovitostí. Nesprávnost právního názoru odvolacího soudu je pak dána i tím, že
od 7. 5. 2003 byl vlastníkem sporné nemovitosti žalobce, neboť jemu nebyl vyvlastněn. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených výrocích zrušen a aby mu věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
§237 o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel jako důvod dovolání uplatnil, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle §128 odst. 2 obč. zák. ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li účelu dosáhnout jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.
Podle §109 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen stavební zákon), cílem vyvlastnění je dosáhnout přechodu, popřípadě omezení vlastnického práva k pozemkům a stavbám nebo zařízení, zrušení, popřípadě omezení práva věcného břemene k pozemkům a stavbám.
Ustálená judikatura soudů dovodila, že smlouva, která neodporuje výslovnému zákazu zákona, avšak svými důsledky směřuje k výsledku zákonu odporujícímu, je absolutně neplatná pro obcházení zákona (§39 obč. zák.); není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 505/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C-H-Beck, pod č. C 1772). Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C-H-Beck, pod č. C 3014).
Tyto závěry Nejvyššího soudu jsou aplikovatelné i na posuzovanou věc. Jestliže v řízení bylo prokázáno, že otec žalobce v době uzavření předmětné darovací smlouvy dne 6. 5. 2003 věděl, že u stavebního úřadu probíhá řízení o vyvlastnění jeho spoluvlastnického podílu k předmětnému pozemku, přičemž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyvlastnění mu bylo doručeno uložením na poště dne
2. 5. 2003, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, pokud dovodil, že tato smlouva je pro obcházení zákona absolutně neplatná (§39 obč. zák.). Ačkoliv zákon č. 50/1976 Sb. neobsahoval žádné ustanovení, které by vlastníkům nemovitostí, ohledně nichž se vede vyvlastňovací řízení, zakazovalo nemovitosti převádět na jiné subjekty do doby pravomocného skončení tohoto řízení, je nepochybné, že uzavřením této smlouvy došlo k záměrnému vyloučení účinků rozhodnutí o vyvlastnění použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný. I když tedy předmětná darovací smlouva neodporuje výslovnému zákazu zákona, avšak svými důsledky směřuje k výsledku zákonu odporujícímu, je vzhledem k okolnostem, za nichž byla uzavřena, absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro obcházení zákona, neboť jejím smyslem bylo zmařit účel vyvlastnění, tj. ve smyslu ustanovení §109 stavebního zákona přechod spoluvlastnického podílu otce žalobce na žalovanou. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani žalobcovy námitky, že o pohnutce svého otce darovat mu ideální podíl k nemovitostem nevěděl a že rozhodnutí stavebního úřadu o vyvlastnění bylo dárci doručeno na základě zákonné fikce doručení uložením písemnosti podle §24 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů.
Poukaz dovolatele na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
2 Cdon 736/97 a v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 87/04 je nepřípadný, neboť se jednalo o věci skutkově i právně odlišné.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, které má povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov.
§237- 239 o. s. ř.).
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu