ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1451.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1451/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně A. V., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) O. T., zastoupenému advokátem, a 2) J. N., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 497/2003, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2006, č j. 28 Co 41/2006 - 63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 28 Co 41/2006 - 63, potvrdil ve vztahu k prvnímu žalovanému rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 10 C 497/2003 - 30, ve znění opravného usnesení ze dne
3. 10. 2005, č. j. 10 C 497/2003 - 43, jímž bylo určeno, že „vlastnicí pozemku parc. č. 1047/1 - zahrada o výměře 114 m2, zapsaného na LV č. 4308 pro Katastrální území H. u K. ú. pro hl. m. P., je žalobkyně A. V., r.č. 475504/135“, ve vztahu k druhému žalovanému jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobkyně byla vlastnicí označeného pozemku, že dne 30. 9. 2002 udělila druhému žalovanému (svému manželovi) plnou moc k zastupování „ve všech právních úkonech, zvláště pak v otázce výměny bytů a prodeje všech nemovitostí v jejím vlastnictví“, a že dopisem ze dne 3. 6. 2003 sdělil druhý žalovaný žalobkyni, že vypovídá a vrací plnou moc „na bytové záležitosti“, který si žalobkyně následující den vyzvedla ze schránky. Dále bylo zjištěno, že dopisem ze dne 28. 5. 2003 žalobkyně plnou moc udělenou druhému žalovanému v celém rozsahu odvolala, přičemž druhý žalovaný si zásilku převzal na poště „pravděpodobně“ dne 11. 6. 2003, a že dne 8. 7. 2003 uzavřel druhý žalovaný za žalobkyni s odkazem na plnou moc ze dne 30. 9. 2002 s prvním žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu o převodu předmětného pozemku za kupní cenu ve výši 91.200,- Kč, kterou druhý žalovaný převzal, přičemž žalobkyně tento právní úkon neschválila a dne 24. 10. 2003 podala určovací žalobu k soudu. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy nastaly ke dni 9. 7. 2003 a první žalovaný je tak zapsán jako vlastník předmětného pozemku v katastru nemovitostí. Odvolací soud poté, co stejně jako soud prvního stupně, shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k prvnímu žalovanému, shodně s ním dovodil (byť poznamenal, že odůvodnění rozsudku obvodního soudu je na samé hranici srozumitelnosti, když opakovaně zaměnil účastníky na straně žalované), že zastoupení žalobkyně druhým žalovaným zaniklo podle §33a písm. c) obč. zák. vypovězením plné moci zmocněncem ještě před sepsáním kupní smlouvy a že plná moc ze dne 30. 9. 2002, která je nedílnou součástí kupní smlouvy ze dne 8. 7. 2003 a je založena ve sbírce listin u katastrálního úřadu, byla tudíž k datu uzavření kupní smlouvy neúčinná. Námitku prvního žalovaného v odvolání, že zmocnitel se vůči jiné osobě může dovolávat odvolání plné moci, jen oznámil-li jí toto odvolání před jednáním zmocněnce, považoval odvolací soud za nesprávnou, a okolnost, že se o odvolání plné moci dozvěděl až 3. 1. 2004, za nerozhodnou. Z tohoto důvodu měl za nadbytečný výslech navrženého svědka P. M., který zprostředkovával sepsání kupní smlouvy. S ohledem na to, že druhý žalovaný není zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník sporného pozemku, ani nijak neohrožuje vlastnické právo žalobkyně, dovodil odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, že žalobkyně nemůže mít naléhavý právní zájem na určení vlastnictví vůči němu, a že ani není dána její aktivní legitimace ve sporu; ve vztahu ke druhému žalovanému proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává jej z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b). o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, „zda se zmocnitel může vůči jiné osobě dovolávat odvolání plné moci, neoznámil-li jí toto odvolání před jednáním zmocněnce“, kterou odvolací soud podle jeho názoru vyřešil v rozporu s hmotným právem, jmenovitě s §33b odst. 5 obč. zák. Soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly výslech jím navržených svědků, kteří by mohli potvrdit jeho tvrzení, že v době podpisu kupní smlouvy měl druhý žalovaný originál plné moci u sebe a nemohl jej proto vrátit žalobkyni a že mu nebylo známo, že by druhý žalovaný již neměl za žalobkyni ve věci uzavření kupní smlouvy jednat. Podle něj též nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že mu oznámení o odvolání plné moci nebylo před uzavřením kupní smlouvy doručeno, resp. že jeho kopii mu předala žalobkyně až dne 5. 1. 2004. Dále poukazuje na to, že soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil na závěru, že žalobkyně plnou moc udělenou druhému žalovanému odvolala, nýbrž na tom, že druhý žalovaný plnou moc vypověděl, přičemž se spokojil s tvrzením žalobkyně, že druhému žalovanému udělila pouze jednu plnou moc, z čehož dovodil, že vypovězení plné moci „na bytové záležitosti“ se týkalo i odvolání plné moci k uzavření kupní smlouvy. Tento jeho závěr však odporuje textu výpovědi, která se týká jen „bytových záležitostí“, nikoliv pozemku, jenž byl předmětem kupní smlouvy, přičemž dovolatel má též informaci o tom, že druhý žalovaný plnou moc „na bytové záležitosti“ vypověděl až po uzavření kupní smlouvy. Dále namítá, že teprve odvolací soud odůvodnil zánik plné moci jejím odvoláním ze strany žalobkyně, přičemž vycházel z předpokladu, že druhému žalovanému byl tento právní úkon doručen před podpisem smlouvy, což však není podloženo provedenými důkazy, a že druhý žalovaný se k této otázce nevyjádřil. Rozhodnutí odvolacího soudu proto podle něj není správné a je i v rozporu se „zásadou dvojinstančnosti řízení“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
První žalovaný napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel nepovažuje
za správný skutkový závěr odvolacího soudu, že odvolání plné moci ze strany žalobkyně bylo druhému žalovanému doručeno, přičemž má i informaci o tom, že plnou moc „na bytové záležitosti“ vypověděl až po uzavření kupní smlouvy, je zřejmé, že v případě druhé námitky nesouhlasí se skutkovým zjištěním, z něhož rozsudek odvolacího soudu vychází (na závěru, že k zániku plné moci došlo odvoláním zmocnitele, není rozsudek odvolacího soudu založen). Podstatou jeho námitky je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatel jako důvod dovolání uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §31 odst. 1 obč. zák. při právním úkonu je možné se dát zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou; zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Podle §33 odst. 1 obč. zák. překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající
z plné moci, je zmocnitel vázán jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil. Podmínky, za kterých je zavázán z jednání zmocněnec nebo nezmocněný jednatel sám, upravuje §33 odst. 2 obč. zák., podle kterého překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním. Zánik plné moci je upraven v §33b obč. zák., podle kterého plná moc zanikne též, je-li vypovězena zmocněncem [§33b odst. 1 písm. c) obč. zák.].
V případě, že zmocněnec, jehož plná moc k zastupování zanikla (s výjimkami uvedenými v §33b odst. 6 obč. zák.), činí právní úkony jménem osoby, která mu zaniklou plnou moc udělila, jde o nezmocněné jednatelství a tyto úkony jsou
pro zmocnitele závazné jen v případě, že je dodatečně schválí. Tento závěr vyplývá
z textu §33 odst. 1 obč. zák., který upravuje případy vázanosti zmocněnce v případě, že zmocnitel překročil své oprávnění vyplývající z plné moci. Pokud však plná moc zanikla, nelze již uvažovat o zmocniteli ani o zmocněnci (postavení účastníků jako uvedených osob již zaniklo), ani o překročení plné moci, neboť nelze překročit něco, co již neexistuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1134/2000, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 3/2001, str. 131).
V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobkyně dne 30. 9. 2002 udělila druhému žalovanému písemnou plnou moc, jíž jej zmocnila k tomu, aby „jí zastupoval ve všech právních věcech“. Z obsahu této plné moci vyplývá, že zmocnění se týká mimo jiné též „práv a povinností nutných pro výměnu a správu bytu …, včetně podpisu nájemní smlouvy a smluv pro dodavatele všech služeb souvisejících s užíváním bytu,“ a dále „všech právních úkonů spojených s prodejem všech nemovitostí a pozemků, které jsou v jejím výlučném vlastnictví včetně jednání na katastrálních úřadech, podpisu kupních smluv a inkasa finančních prostředků souvisejících s těmito prodeji“. Dopisem ze dne 3. 6. 2003 sdělil druhý žalovaný žalobkyni : „A., vypovídám a vracím Ti plnou moc na bytové záležitosti, vše si tedy vyřizuj sama, ….tak si můžeš také zařídit, co je k tomu potřeba“. Dne 8. 7. 2003 pak druhý žalovaný uzavřel za žalobkyni s odkazem na plnou moc ze dne 30. 9. 2002 s prvním žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu o převodu předmětného pozemku, přičemž žalobkyně tento právní úkon neschválila a dne 24. 10. 2003 podala určovací žalobu k soudu.
Jestliže odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že zastoupení žalobkyně druhým žalovaným zaniklo podle §33b odst. 1 písm. c) obč. zák. vypovězením plné moci zmocněncem (na základě jeho dopisu ze dne
3. 6. 2003, který žalobkyně převzala dne 4. 6. 2003) ještě před sepsáním kupní smlouvy ze dne 8. 7. 2003, jejíž nedílnou součástí je plná moc ze dne 30. 9. 2002, a která je založena ve sbírce listin u katastrálního úřadu, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Je tak nepochybné, že druhý žalovaný při uzavření kupní smlouvy dne 8. 7. 2003 jednal již po zániku této plné moci, tedy jako tzv. nezmocněný jednatel (§33 odst. 2 obč. zák.), přičemž žalobkyně tento jeho právní úkon neschválila a není tudíž pro ni závazný. Námitce dovolatele, že závěr odvolacího soudu odporuje textu výpovědi, která „se týká jen bytových záležitostí, nikoliv pozemku, jenž byl předmětem kupní smlouvy“, přisvědčit nelze. Bylo-li v řízení prokázáno, že žalobkyně udělila druhému žalovanému jen jednu plnou moc, kterou druhý žalovaný vypověděl a „vrátil“, pak výpověď plné moci je třeba vztáhnout ke všem zmocněním v ní uvedeným (§35 odst. 2 obč. zák).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že předmětná plná moc zanikla podle §33b odst. 1 písm. c) obč. zák. výpovědí zmocněnce a nikoliv podle §33b odst. 1 písm. b) obč. zák. odvoláním zmocnitele, nemá pro rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku zásadní právní význam řešení otázky, „zda se zmocnitel může vůči jiné osobě dovolávat odvolání plné moci, neoznámil-li jí toto odvolání
před jednáním zmocněnce“ (§33b odst. 5 obč. zák.). Důvodná tak logicky nemůže být ani námitka dovolatele, že odvolací soud porušil zásadu „dvojinstančnosti řízení“[která je navíc dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a nikoliv dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci], stejně jako námitka, že oznámení o odvolání plné moci mu nebylo před uzavřením kupní smlouvy doručeno, resp. že jeho kopii mu žalobkyně předala až dne 5. 1. 2004.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, z hlediska námitek uplatněných v dovolání
po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání prvního žalovaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívajícími podle dovolatele též v tom, že nebyl proveden výslech jím navržených svědků, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1,
§151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000, -Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50 % podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.300,- Kč je první žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu