ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1454.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1454/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně České republiky – Ú. p. z. s. v. v. m., za účasti J. F., a Z. F., o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 120/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2006, č. j. 1 Co 176/2006 - 50, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2006, č. j. 1 Co 176/2006 - 50, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2006, č. j. 23 C 120/2005 - 27, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 23. 8. 2005, domáhala, aby soud rozhodl, že „vklad vlastnického práva dle darovací smlouvy uzavřené dne 24. 2. 2005 mezi Českou republikou – Ú. p. z. s. v. v. m., jako dárcem, a manžely J. F., a Z. F., jako obdarovanými ke spoluvlastnickému podílu ve výši 555/26909 na pozemku parc. č. 3748 v katastrálním území P., obec O., okres O. do katastru nemovitostí se povoluje“, a že tento rozsudek nahrazuje v celém rozsahu rozhodnutí Katastrálního úřadu pro M. k. se sídlem v O., Katastrálního pracoviště O. ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. V-1736/2005-807/5, jímž katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva podle shora citované darovací smlouvy. Žalobu podle §244 a násl. o. s. ř. odůvodnila zejména tím, že se neztotožňuje s názorem katastrálního úřadu, že nálezem Ústavního soudu publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb. (dále také jen „nález“) došlo k „oživení“ ustanovení §879c, 879d a 879e obč. zák. (zrušených zák. č. 229/2001 Sb.) a že mu tedy nesvědčí spoluvlastnické právo k bezúplatně převáděnému podílu výše uvedeného pozemku. Dále uvedla, že Ústavní soud v odůvodnění citovaného nálezu svoji roli pozitivního zákonodárce vyloučil a potvrdil, že k faktickému konstituování nové úpravy formou „ožívání“ předpisu již dříve zrušeného nemůže dojít. I kdyby žalobkyně akceptovala závěr o „oživení“ uvedených ustanovení občanského zákoníku, pak by se tato stala součástí právního řádu až dnem 1. 1. 2005, když nálezy Ústavního soudu obecně mohou působit pouze do budoucnosti. K tomuto datu by však právní účinky „oživených“ ustanovení občanského zákoníku byly nulové, neboť ke dni 1. 1. 2005 již neexistovaly právní vztahy, které aplikaci §879c obč. zák. podmiňovaly. Vztahy trvalého užívání definitivně zanikly dnem 30. 6. 2001. Úpravu právního režimu těchto zaniklých vztahů zajistil zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Pokud jde o výpůjčky podle §879c odst. 2 a §879e obč. zák., pak následná právní úprava obsažená v §60 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. tyto výpůjčky uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti citovaného zákona, tj. dnem 1. 1. 2002, jednotně ukončila, pokud se účastníci užívacího vztahu za podmínek stanovených zákonem nedohodli jinak. Ke změně užívacích vztahů na vlastnické právo mělo dojít ke dni 1. 7. 2001, tento den však nenávratně minul, takže „oživené“ ustanovení se nemůže bez dalšího naplnit (tzv. pravá retroaktivita se nepřipouští).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 5. 2006, č. j. 23 C 120/2005 - 27, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 24. 2. 2005 byla mezi žalobkyní jako dárkyní a dalšími účastníky řízení jako obdarovanými uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem bylo id. 555/26909 pozemku p.č. 3748 v k.ú. P. Smlouva byla uzavřena podle §60a zák. č. 219/2000 Sb. a nebyla podmíněna schválením Ministerstva financí; návrh na vklad podle ní byl podán dne 1. 3. 2005 a katastrálním úřadem byl zamítnut dne 17. 6. 2005 s poukazem na nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 278/2004 Sb., v jehož důsledku manželům F. vzniklo vlastnické právo k podílu na pozemku, k němuž jim do té doby svědčilo právo výpůjčky, přímo ze zákona. Soud prvního stupně zjistil, že manželé F. jsou spoluvlastníky bytové jednotky č. 1871/41 a podílu id. 555/26909 na společných částech domu č.p. 1871 stojícího na p.č. 3748, zapsaných na LV č. 4108 pro k.ú. P., a že dne 31. 5. 2000 platně uzavřeli se žalobcem smlouvu o výpůjčce, kterou jim bylo do bezplatného užívání přenecháno id. 555/26909 pozemku p.č. 3748 v k.ú. P. Krajský soud se ztotožnil s názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil katastrální úřad, že zrušením části druhé, článku II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnovil stav založený ustanoveními §879c až 879e obč. zák., a to v tom směru, že pokud subjektu oprávněnému podle §879e obč. zák. svědčilo právo výpůjčky ke dni 30. 6. 2001, pak uplynutím lhůty ke dni 1. 7. 2001 se tento subjekt stal ze zákona vlastníkem části pozemku, k němuž měl platně sjednáno právo výpůjčky. Pokud tedy dne 31. 5. 2000 uzavřeli manželé F. se státem smlouvu o výpůjčce, jejímž předmětem byl podíl na uvedeném pozemku a toto právo jim svědčilo ke dni 30. 6. 2001, pak k datu 1. 7. 2001 jim ze zákona vzniklo právo vlastnické. Za této situace tedy žalobkyně nemohla s předmětem uvedené darovací smlouvy nakládat, neboť nebyla jeho vlastníkem. Námitky žalobkyně vztahující se k platnosti hospodářské smlouvy uzavřené mezi státem a S. H., jíž byl předmětný pozemek odevzdán S. H. do trvalého užívání za účelem bytové zástavby, krajský soud považoval za bezpředmětné, když ze smlouvy vyplývá, že zaniká bez výpovědi, a to nebudou-li pozemky sloužit k účelu, ke kterému byly odevzdány do trvalého užívání. Hospodářská smlouva tedy podle názoru krajského soudu zanikla již v souvislosti se změnou vlastnictví domu s byty. Uzavřel, že v případě neúčinnosti hospodářské smlouvy by nic nebránilo uzavření smlouvy o výpůjčce s manžely F.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 10. 2006, č. j. 1 Co 176/2006 - 50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění krajského soudu a ztotožnil se s jeho právním názorem, že po zrušení části druhé zákona č. 229/2001 Sb. ústavním nálezem a po uplynutí lhůty k přijetí nové právní úpravy (tedy po datu 31. 12. 2004) došlo k obnovení stavu, který zde existoval do zmíněného zrušení právní úpravy, jakoby ustanovení §879c až 879e vůbec nebyla zrušena. Za správný rovněž označil i názor soudu prvního stupně, že právo výpůjčky ke spornému pozemku se podle ustanovení §879c odst. 1 a 2 a §879e obč. zák. změnilo ke dni 1. 7. 2001 na právo vlastnické ve prospěch manželů F. a že tudíž žalobkyně nebyla ke dni uzavření předmětné darovací smlouvy vlastníkem sporného pozemku. Rovněž konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že hospodářská smlouva nemá pro výsledek sporu relevantní význam. Přisvědčil žalobkyni, že hospodářská smlouva neobsahuje přesné označení odevzdávaných parcel, ani datum, a proto nesplňuje podmínky stanovené v §10 odst. 3 vyhl. č. 156/1975 Sb. a je tedy neplatná. Právo trvalého užívání sporného pozemku ve prospěch S. H. tudíž platně nevzniklo, a proto smlouva o výpůjčce ze dne 31. 5. 2000 byla za půjčitele uzavřena s řádným vlastníkem sporného pozemku - Českou republikou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v řešení otázky, zda jednou z obligatorních podmínek přeměny práva výpůjčky pozemku na právo vlastnické ve smyslu §879c odst. 2 obč. zák. je též dřívější existence práva trvalého užívání k tomuto pozemku tak, aby bylo možno naplnit zákonný předpoklad, že právem výpůjčky bylo právo trvalého užívání nahrazeno. Otázku účinků nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 278/2004 Sb. dovolatelka nezpochybňuje. Pokud však jde o naplnění předpokladů pro možnost použití §879c odst. 2 obč. zák., a to nejen na daný případ, žalobkyně pokládá za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že vznik vlastnického práva podle zmíněného zákonného ustanovení je podmíněn toliko existencí práva výpůjčky svědčícího manželům F., a nikoliv též skutečností, že právem výpůjčky bylo nahrazeno právo trvalého užívání. Takovýto výklad je podle názoru žalobkyně v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud sice shodně s názorem žalobkyně dospěl k závěru, že hospodářská smlouva o odevzdání národního majetku do trvalého užívání uzavřená mezi Československým státem - Obvodním národním výborem v O. jako předávajícím a S. H. jako přejímajícím, je neplatná, jelikož neobsahuje všechny podstatné náležitosti vymezené v §10 odst. 5 vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, takže k dotčenému pozemku p.č. 3748 v k.ú. P. nebylo právo trvalého užívání platně zřízeno, avšak podle názoru odvolacího soudu tento právní závěr nemá pro výsledek sporu relevantní význam. Žalobkyně se naopak domnívá, že popsaný závěr je pro posouzení vlastnického práva právně významný, neboť má za to, že z §879c odst. 2 obč. zák. přímo vyplývá, že v právo vlastnické se nezmění každé právo výpůjčky sjednané ve lhůtě do 1. 7. 2000 ve prospěch osob tam uvedených, nýbrž pouze takové, kterým bylo zároveň nahrazeno právo trvalého užívání. Jestliže právo trvalého užívání k určitému pozemku neexistovalo, např. proto, že nebylo sjednáno platně, pak jej právo výpůjčky týkající se téhož pozemku nemohlo nahradit a není tak splněna jedna ze zákonných podmínek přechodu vlastnického práva ve smyslu §879c odst. 2 obč. zák. Jelikož v posuzovaném případě právo trvalého užívání k pozemku p.č. 3748 v k.ú. P. platně nevzniklo, nemohlo jej právo výpůjčky založené smlouvou o výpůjčce ze dne 31. 5. 2000 nahradit. Proto je podle názoru dovolatelky aplikace §879c odst. 2 obč. zák. na daný případ vyloučena a žalobkyně byla oprávněna se spoluvlastnickým podílem k předmětnému pozemku nakládat. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (dovolací soud se touto právní otázkou při svém dosavadním rozhodování nezabýval) nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolací soud dospěl v dané věci k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu představuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a že dovolání proti němu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §879c odst. 1 obč. zák. právo trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb. hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, které trvá ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, se mění uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (z. č. 103/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. července 2000) na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno.
Podle §879c odst. 2 obč. zák. ustanovení odstavce 1 se vztahuje obdobně i na právo výpůjčky nebo nájmu, kterými bylo nahrazeno právo trvalého užívání pozemku, pokud bylo zřízeno ve prospěch bytového družstva nebo ve prospěch toho, komu byl převeden byt nebo nebytový prostor do vlastnictví podle §23 zákona o vlastnictví bytů.
Podle §879e obč. zák. ustanovení §879c odst. 1 se vztahuje obdobně i na právo výpůjčky nebo nájmu podle §879c odst. 2 zřízené nejpozději do 31. prosince 2000 ve prospěch toho, komu byl převeden byt nebo nebytový prostor do vlastnictví podle §23 zákona o vlastnictví bytů; změna takového práva výpůjčky nebo nájmu na vlastnictví nastává dnem 1. července 2001.
V posuzované věci dospěl odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, k závěru, že po zrušení části druhé zákona č. 229/2001 Sb. výše citovaným ústavním nálezem došlo k obnovení původního stavu, který zde existoval do zmíněného zrušení právní úpravy, jakoby ustanovení §879c až 879e nebyla zrušena. Hospodářskou smlouvu bez data uzavřenou mezi bývalým Čsl. státem – O. O. a S. b. d. H., na jejímž základě mělo S. H. vzniknout k předmětnému pozemku právo trvalého užívání, posoudil odvolací soud jako absolutně neplatnou a uzavřel, že právo trvalého užívání sporného pozemku ve prospěch S. H. platně nevzniklo; přesto shodně se soudem prvního stupně dovodil, že tato hospodářská smlouva nemá pro výsledek sporu relevantní význam a že právo výpůjčky manželů F. ke spornému pozemku se podle §879c odst. 1 a 2 a §879e obč. zák. změnilo ke dni 1. 7. 2001 na jejich právo vlastnické, a žalobkyně tak nebyla oprávněna s pozemkem nakládat. Z tohoto důvodu považoval citované rozhodnutí katastrálního úřadu, jímž byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva účastníků řízení podle uzavřené darovací smlouvy ze dne 24. 2. 2005, za věcně správné. S tímto závěrem odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
K tomu, aby došlo k přeměně práva trvalého užívání, resp. v posuzovaném případě práva výpůjčky na právo vlastnické podle ustanovení §879c odst. 1 a 2 a §879e obč. zák., bylo zapotřebí splnění několika zákonných podmínek. V první řadě se muselo jednat o právo výpůjčky zřízené ve prospěch bytového družstva nebo ve prospěch toho, komu byl převeden byt nebo nebytový prostor do vlastnictví podle §23 zákona o vlastnictví bytů. Současně se muselo jednat o právo výpůjčky, kterým bylo nahrazeno právo trvalého užívání pozemku. Dalšími podmínkami pak bylo uplynutí lhůty jednoho roku ode dne účinnosti zákona č. 103/2000 Sb. a podání žádosti o změnu práva na vlastnické právo k příslušnému státnímu orgánu. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že zmíněná hospodářská smlouva o zřízení práva trvalého užívání k předmětnému pozemku je neplatná (který není předmětem dovolacího přezkumu), je nepochybné, že v případě manželů F. podmínka, že právo výpůjčky, jež jim svědčilo, nahradilo dříve zřízené právo trvalého užívání pozemku, splněna nebyla. Nezbývá tedy než přisvědčit dovolacím námitkám žalobkyně, že v posuzovaném případě se nejedná o právo výpůjčky spadající do režimu ustanovení §879c odst. 2 a §879e obč. zák., neboť toto právo výpůjčky nenahradilo (a ani nemohlo nahradit nikdy neexistující) právo trvalého užívání k pozemku. Další účastníci řízení se tak ze zákona nestali vlastníky podílu předmětného pozemku, naopak vlastnické právo k němu stále svědčí žalobkyni.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, není správný. Nejvyšší soud ČR proto rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v.r.
předsedkyně senátu