ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1501.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1501/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M., s. r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované L. K., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 54.950,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 96/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. listopadu 2006, č. j. 21 Co 364/2006 - 224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.310,40 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 54.950,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2005 do zaplacení, která představuje peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé žalované za období od 1. 4. 2003 do 31. 3. 2005 tím, že na jeho pozemcích v obci a k.ú. L. stály (a dosud stojí) stavby v jejím vlastnictví.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č. j. 20 C 96/2005 - 188, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
je vlastníkem pozemků parc. č. 2598/4, parc. č. 2598/5 a parc. č. 2598/7 a do 17. 7. 2003 též pozemku parc. č. 2598/6 v k. ú. L., které nabyl vkladem do jmění společnosti E. N. ze dne 15. 10. 1996 s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dne 21. 10. 1996, a že žalovaná je na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu L. ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 72-584/98-8301, vlastnicí staveb - skleníku postaveného na parc. č. 2598/4, skleníku na parc. č. 2598/5, skleníku na parc. č. 2598/6 a zemědělské hospodářské budovy na parc. č. 2598/7. Dále bylo zjištěno, že předmětem podnikání žalobce je podle zápisu v obchodním rejstříku mimo jiné poskytování služeb pro zemědělství a zahradnictví, že jednatelkou společnosti je E. N. a společníky jsou R. N. a B. N. a že v rozhodném období stavby na označených pozemcích užívala E. N. a její manžel. Okresní soud věc po stránce právní posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., které žalované vzniklo bez právního důvodu tím, že její stavby stojí na pozemcích žalobce. Po zhodnocení okolností věci ovšem dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět proto, že uplatněný nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.), spočívajícím v tom, že žalovaná a její matka nemovitosti nabyly v restituci a současně jednaly s manželi Novotnými o jejich odkoupení, k němuž nakonec nedošlo z důvodu, a že E. N. nezaplatila část kupní ceny za pozemky podle kupní smlouvy uzavřené s matkou žalované dne 13. 9. 1995. Po žalované proto nelze spravedlivě požadovat, aby platila žalobci náhradu za užívání pozemků. Okolnost, zda žalovaná měla na pozemky přístup, nepovažoval za právně významnou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 11. 2006, č. j. 21 Co 364/2006 - 224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, v němž byl mimo jiné vysloven názor, že povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje, přičemž není podstatné ani to, zda užívání stavby přináší zisk, případně komu, a v němž je dále řešena otázka aplikace §3 obč. zák., shodně s ním dovodil, že žalobce má sice právo na vydání bezdůvodného obohacení ve formě peněžité náhrady, které žalované na jeho úkor vzniklo tím, že na pozemcích v jeho vlastnictví stály (stojí) stavby žalované bez právního důvodu a žalovaná mu za to žádnou náhradu neposkytla (§451 odst. 1 a 2,
§456 a §458 odst. 1 věta druhá obč. zák.), ochranu výkonu tohoto práva mu však odepřel, protože s ohledem na okolnosti věci jde o výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Tyto okolnosti spatřuje krajský soud na rozdíl od soudu prvního stupně v tom, že v rozhodném období stavby fakticky užívala E. N., resp. ona se svým manželem, že se tak dělo s vědomím a souhlasem žalované, neboť mezi nimi probíhala jednání o převodu staveb, a že se žalovaná nedomáhala
po nich ani náhrady za jejich užívání; příčilo by se tak obecnému pojetí spravedlnosti, aby za tohoto stavu byla žalovaná nucena platit žalobci náhradu za to, že stavby stojí
na jeho pozemcích.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v dané věci nelze jeho nárok z bezdůvodného obohacení přiznat z důvodu rozporu s dobrými mravy, a to zejména proto, že žalovaná předmětné stavby vůbec nemusela nabýt a jejich vlastníkem by se stal žalobce, že se v soudním řízení bránila jejich odstranění
a že nesplnila jí uloženou povinnost jednu ze staveb demolovat. Kromě toho v řízení nebylo prokázáno, že by v rozhodné době stavby užíval žalobce nebo E. N., event. její manžel, a to již jen pro jejich žalostný stav, a pokud k tomuto skutkovému závěru krajský soud dospěl, jedná se o porušení práva žalobce na spravedlivý proces, neboť nerespektoval ustanovení o hodnocení důkazů a porušil rovnost účastníků řízení. Poukazuje na výpověď svědka P. S. dne 21. 3. 2005 před Okresním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 73/98, který uvedl, že o stavby žalované se již 10 let nikdo nestará a že skleníky jsou v dezolátním stavu. Ani další svědci P. R. a B. N. ve svých svědeckých výpovědích před Okresním soudem v Litoměřicích ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 319/2004 dne 10. 10. 2005 neuvedli, že by stavby žalované užívala E. N. či její manžel, a rovněž ve znaleckém posudku Ch. není zmínka o tom, že by někdo užíval stavbu kotelny. Existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak spatřuje v tom, že listinné důkazy (protokoly o výsleších svědků) byly soudu předloženy jen v kopiích, že nebyla ověřena jejich pravost, v rozporu s §129 o. s. ř. nebyly soudem prvního stupně čteny, ani sdělen jejich obsah a že soudy neprovedly navržený důkaz výslechem svědka N. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém velmi podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř.
a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci sice žalobce v dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní právní význam, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že především zpochybňuje skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel, s nimiž žalobce nesouhlasí, a to,
že v rozhodném období stavby fakticky užívala E. N., resp. ona se svým manželem. Podstatou jeho námitek je tak nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího
v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů se týká postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících
z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv
a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Aplikace §3 odst. 1 obč. zák. je postupem výjimečným, neboť soud v takovém případě nepřiznává právo, které je jinak dáno právním předpisem, a tím podstatným způsobem zasahuje do principu právní jistoty. Proto musí být pro takovéto právní posouzení věci dány zcela mimořádné důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, na nějž poukázal již odvolací soud).
Odvolací soud shledal důvody k tomu, aby za použití citovaného ustanovení bylo žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení formou peněžité náhrady odepřeno,
a v tomto ohledu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Jestliže je jeho zamítavé rozhodnutí založeno na skutkovém závěru, který v dané věci není předmětem dovolacího přezkumu, že v rozhodném období stavby fakticky užívala E. N., resp. ona se svým manželem, že se tak dělo s vědomím a souhlasem žalované, neboť mezi nimi probíhala jednání o převodu staveb, a že se žalovaná nedomáhala po nich ani náhrady za jejich užívání, je namístě výkonu práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení soudní ochranu odepřít a žalobu zamítnout, neboť by se příčilo obecnému pojetí spravedlnosti, aby za tohoto stavu byla žalovaná nucena platit žalobci náhradu za to, že stavby stojí na jeho pozemcích.
Z uvedeného vyplývá, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícími podle dovolatele v tom, že soud neprovedl navržený důkaz výslechem svědka N., že nebyla ověřena pravost listinných důkazů, že nebyly čteny ani sdělen jejich obsah, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná
má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 4.162,50 Kč [odměna z částky určené podle §3 odst. 1 bodu 4, §10 odst. 3, §16 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky],
a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny
za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 847,90 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 5.310,40 Kč je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu