ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1648.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1648/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. L., 2) J. L., 3) M. S. a 4) H. V., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 12 C 201/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2006, č. j. 27 Co 321/2006 - 214, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2006, č. j. 27 Co 321/2006 - 214, ve výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) a 4)
a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi těmito účastníky se zrušuje a věc
se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně žalobou, došlou soudu prvního stupně dne 30. 12. 1998, domáhal, aby „žalovaní jako právní nástupci J. L., zemřelého, byli povinni uznat převod vlastnického práva k pozemkům parc. č. 650/3 o výměře 694 m2 a parc. č. 651 o výměře 920 m2 v kat. území Č. se všemi součástmi a příslušenstvím, právy a povinnostmi, na žalobce, na základě kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1996, uzavřené mezi J. L., jako prodávajícím, a žalobcem jako kupujícím o koupi těchto pozemků za kupní cenu 170.000,- Kč, která byla žalobcem zaplacena“. V průběhu řízení podáním ze dne 24. 2. 2003, doručeným soudu prvního stupně dne 27. 3. 2003, navrhl, aby soud připustil změnu žaloby tak, že se určuje, že žalobce je výlučným vlastníkem označených nemovitostí, a pro případ, že soud dospěje k závěru, že žalobce kupní smlouvu neuzavřel, aby vydal rozsudek, jímž žalovaným uloží povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, jejíž přesné znění v tomto podání uvedl. Dalším podáním ze dne 22. 1. 2004, doručeným soudu prvního stupně dne 5. 2. 2004, vzal žalobce žalobu proti třetí žalované zpět v souvislosti s jejím prohlášením učiněným formou notářského zápisu ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. NZ 488/2001.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 3. 2004, č. j. 12 C 201/98 - 120, připustil změnu žalobního návrhu, „na základě kterého se žalobce domáhá určení,
že je výlučným vlastníkem pozemku - zahrady parc. č. 650/3 a pozemku - zastavěná plocha a nádvoří parc. č. 651 v obci a katastrálním území Č., zapsaných na LV 4114 u Katastrálního úřadu P.“. Dalším usnesením ze dne 8. 11. 2005, č. j. 12 C 201/98 - 186, „nepřipustil změnu žalobního návrhu, pokud se jím žalobce domáhá petitu, jímž by byla uložena povinnost žalovaných uzavřít se žalobcem kupní smlouvu na základě dohody o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí“.
Poté Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č. j.
12 C 201/98 - 191, řízení ve vztahu k třetí žalované zastavil, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku p. č. 650/3 (zahrada) a pozemku p. č. 651 (zastavěná plocha a nádvoří) v obci a k.ú. Č., zapsaných na LV 3114 Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P., a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaných zemřelým J. L. byla dne 28. 2. 1992 uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem byl převod označených nemovitostí za částku 170.000,- Kč, a že dne 13. 2. 1996 byla sepsána listina nazvaná kupní smlouva, která neobsahovala úředně ověřené podpisy, přičemž ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce z oboru písmoznalectví vyplývá, že podpis na této kupní smlouvě není pravým podpisem J. L., zemřelého dne 1. 6. 1996, ale podpisem napodobeným, vyhotoveným jiným pisatelem; přesto žalobce a právní předchůdce žalovaných sepsali potvrzení o převzetí uvedené částky „kupní ceny“, které obsahuje pravý podpis zemřelého J. L. Dále vzal soud prvního stupně za nesporné, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky označených nemovitostí každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, jimiž se stali na základě rozhodnutí o projednání dědictví po zemřelém J. L. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce sice má naléhavý právní zájem
na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., žaloba však není důvodná, neboť vzal-li žalobce žalobu vůči třetí žalované podáním ze dne 22. 1. 2004, došlým soudu dne 5. 2. 2004, zpět s tím, že „jeho vlastnický nárok uznává“, došlo k tomu,
že žaloba nesměřuje proti všem podílovým spoluvlastníkům zapsaným v katastru nemovitostí, a na straně žalovaných je tak dán nedostatek pasivní legitimace.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2006, č. j.
27 Co 321/2006 - 214, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a shodně s ním shledal naléhavý právní zájem žalobce
na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., protože vyhovující soudní rozhodnutí může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí.
Za neopodstatněnou považoval odvolací námitku žalobce, že soud prvního stupně nerozhodl o žalobě na nahrazení projevu vůle, neboť z obsahu spisu vyplývá,
že „požadoval místo žaloby na nahrazení projevu vůle vydání výroku o určení vlastnického práva a jiného plnění, respektive nahrazení projevu vůle jiné kvality
a jiného rozsahu“, a že okresní soud o uplatněné změně žaloby (§95 o. s. ř.) rozhodl usneseními při jednání dne 3. 3. 2004 a 8. 11. 2005, proti nimž není odvolání přípustné [§202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]; poté bylo předmětem řízení určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Pokud žalobce odvoláním napadl výrok rozsudku okresního soudu o zastavení řízení ve vztahu k třetí žalované, poukázal krajský soud
na žalobcovo podání ze dne 22 1. 2004, došlé soudu prvního stupně dne 5. 2. 2004, jímž vzal částečně žalobu proti této žalované zpět; vzhledem k tomu, že žalovaní s tímto procesním úkonem žalobce souhlasili, byl postup okresního soudu podle §96 odst. 2
o. s. ř. správný. Dále odvolací dovodil, že je-li předpokladem úspěšnosti určovací žaloby též věcná legitimace účastníků řízení, musí žaloba o určení vlastnictví směřovat proti všem, kteří jsou zapsáni jako vlastníci nemovitosti v katastru nemovitostí. Jestliže tudíž vzal žalobce v dané věci žalobu ve vztahu k třetí žalované zpět a řízení bylo proti ní zastaveno, nesměřuje určovací žaloba proti všem spoluvlastníkům sporných nemovitost zapsaným v katastru nemovitostí; na straně žalovaných je tak dán nedostatek pasivní věcné legitimace a „není proto splněn jeden z předpokladů určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř.“
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé ve vztahu mezi žalobcem
a žalovanými 1), 2) a 4) - §41 odst. 2 o. s. ř. - podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na straně žalovaných je dán nedostatek pasivní legitimace, a poukazuje na to, že třetí žalovaná jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům uznala notářským zápisem, jenž by
ve spojení s rozsudkem, jehož vydání se domáhá, mohl být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí. Dále uvedl, že právním důvodem pro podání žaloby bylo v daném případě vydání soudního rozhodnutí pro účely řízení před katastrálním úřadem a že tímto rozhodnutím neměla být práva zakládána, nýbrž mělo mít jen deklaratorní povahu. „Nic tedy soudu nebránilo, aby se vyslovil jen k obsahu práv a povinností
jen některých osob; je pak věcí dovolatele, zda by byl schopen na základě takového rozsudku a prohlášení třetí žalované docílit konstitutivní úpravy vlastnických práv,
a to vkladem svého vlastnického práva do katastru nemovitostí“. Dovolatel rovněž namítá, že rozhodl-li soud prvního stupně o zastavení řízení ve vztahu k třetí žalované samostatným výrokem „přímo v rozsudku“, jímž zároveň žalobu ve zbytku zamítl, nebylo pravomocně rozhodnuto o zastavení řízení a žaloba tudíž v daný okamžik směřovala i proti třetí žalované. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak dovolatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně porušil §118a odst. 2 o. s. ř., neboť jej neupozornil na to, že po právní stránce lze věc posoudit odlišně od jeho právního názoru, a dále v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil postup okresního soudu při aplikaci §95 o. s. ř. na jeho podání ze dne 27. 3. 2003, v důsledku čehož soudy obou stupňů rozhodovaly jen o určovací žalobě a nikoliv o žalobě na nahrazení projevu vůle. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) a 4) bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku podle §242 o. s. ř.
k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.), a že je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně)
je založeno na závěru, že vzal-li žalobce v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem žalobu ve vztahu k třetí žalované zpět a řízení bylo proti ní zastaveno, „je na straně ostatních žalovaných dán nedostatek pasivní věcné legitimace ve sporu“. S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje.
Věcná legitimace je stav vyplývající z hmotného práva, podle nějž je účastník subjektem práva nebo povinnosti, která je předmětem řízení.
V posuzované věci se žalobce domáhal určení vlastnického práva k označeným nemovitostem proti žalovaným, kteří jsou na základě rozhodnutí o projednání dědictví po zemřelém J. L. jejich podílovými spoluvlastníky každý v rozsahu jedné ideální čtvrtiny a takto jsou také zapsáni v katastru nemovitostí. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu částečně zpět ve vztahu ke třetí žalované, která - jak z obsahu spisu vyplývá - notářským zápisem, sepsaným dne 24. 9. 2001, „výslovně prohlásila, že v rozsahu svého vlastnického podílu, tj. čtvrtiny nemovitostí parc. č. 651 - zastavěná plocha, bez domu (stavba jiného vlastníka) a parc. č. 650/3 - zahrada, zapsáno na listu vlastnictví č. 3114 Katastrálního úřadu P. pro obec a k.ú. Č., uznává nároky uplatněné J. N. ohledně vlastnického práva k těmto nemovitostem z titulu kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1996“, a řízení ve vztahu k této žalované bylo zastaveno. Tímto jednostranným procesním úkonem vůči soudu, projevil žalobce vůli, aby ve vztahu ke třetí žalované v rozsahu jejího spoluvlastnického podílu nebylo meritorně rozhodováno.
Podle §91 odst. 1 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe.
Protože v řízení o určení vlastnického práva žalobce k označeným nemovitostem mají žalovaní jako spoluvlastníci nemovitostí postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu, tedy každý z nich v řízení jedná sám za sebe (viz
§91 odst. 1 o. s. ř. - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1520/98), a protože podle ustálené judikatury má ideální podíl
na spoluvlastnictví nemovitosti charakter samostatné věci, takže právní osud jednotlivých podílů se posuzuje samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2864/2000), je jednoznačné, že žalobce poté, co vzal zpět žalobu ve vztahu ke třetí žalované, jako samostatné společnici v řízení, která
je spoluvlastnicí jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, byla nadále předmětem řízení určovací žaloba proti zbývajícím žalovaným, kteří jsou podílovými spoluvlastníky každý k jedné ideální čtvrtině k celku nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že není správný závěr odvolacího soudu, že na straně žalovaných 1), 2) a 4) - jako podílových spoluvlastníků každého k jedné ideální čtvrtině předmětných nemovitostí, zapsaných takto v katastru nemovitostí, kteří vlastnické právo žalobce ke svým podílům popírají - je dán nedostatek pasivní věcné legitimace ve sporu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 9/97 pod SJ 71/97).
Dále dovolatel namítá, že „odvolací soud nesprávně posoudil postup okresního soudu při aplikaci §95 o. s. ř. na jeho podání ze dne 27. 3. 2003, v důsledku čehož soudy obou stupňů rozhodovaly jen o určovací žalobě a nikoliv o žalobě na nahrazení projevu vůle“. Tato námitka důvodná není, neboť z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 11. 2005 nepřipustil „změnu žalobního návrhu, pokud se jím žalobce domáhá petitu, jímž by byla uložena povinnost žalovaných uzavřít se žalobcem kupní smlouvu na základě dohody o uzavření smlouvy o smlouvě budoucí“.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku o věci samé
ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2) a 4) správný, Nejvyšší soud ČR jej v tomto výroku a ve výroku o nákladech řízení mezi týmiž účastníky zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 části věty za středníkem,
§243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu