ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1711.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1711/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce F. Ch., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. F., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 22/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. srpna 2007, č. j. 19 Co 697/2006-243, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
23. srpna 2007, č.j. 19 Co 697/2006 - 243, se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne
12. května 2006, č. j. 8 C 22/2003 - 215, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že „zůstavitel B. J., byl ke dni úmrtí výlučným vlastníkem nemovitostí: pozemku st. parc. č. 174 o výměře 266 m2, stavby č.p. 131 postavené na pozemku st. parc. č. 174, pozemku st. parc. č. 184
o výměře 288 m2, stavby - bez č.p. - jiná stavba postavená na pozemku st. parc. č. 184, pozemku parc. č. 1195 o výměře 367 m2, pozemku parc. č. 1201/1 o výměře 11017 m2, pozemku parc. č. 1204 o výměře 324 m2, pozemku parc. č. 1205 o výměře 529 m2, pozemku parc. č. 1206/1 o výměře 12130 m2, pozemku parc. č. 1212 o výměře 3321 m2, vedených na listu vlastnictví č. 3492 Katastrálním úřadem v T., okres T., obec V., kat. území H. V.“ Žalobu odůvodnil zejména tím, že je univerzálním dědicem po svém bratrovi B. J., který označené nemovitosti prodal neplatnými kupní smlouvami ze dne 3. 10. 1995 a ze dne 15. 11. 1995 D. W., jenž je pak kupní smlouvou ze dne 27. 10. 1998 převedl na D. K. a ten pak následně na prvního žalovaného; první žalovaný pak kupní smlouvou ze dne 10. 4. 2002 převedl pozemek st. p.č. 184 a stavby bez čp/če - na pozemku st. p.č. 184 na druhého žalovaného a třetí žalovanou. Důvod neplatnosti kupních smluv ze dne 3. 10. 1995 a ze dne 15. 11. 1995 spatřoval v tom, že zůstavitel jednal při jejich uzavření v duševní poruše, která jej činila k těmto úkonům neschopným (§38 odst. 2 obč. zák.). Kromě toho kupní smlouvu ze dne 15. 11. 1995 zůstavitel nepodepsal.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 12. 5. 2006, č. j. 8 C 22/2003 - 215, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Shledal, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c)
o. s. ř., neboť je univerzálním dědicem po svém zemřelém bratrovi B. J., a vyhovující soudní rozhodnutí může být podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí a projednání dědictví po zemřelém. Okresní soud vyšel ze zjištění, že zůstavitel byl v předmětných kupních smlouvách ze dne 3. 10. 1995 a ze dne 15. 11. 1995 uveden jako prodávající a D. W. jako kupující, že však podle závěru znaleckého posudku Mgr. I. F., která byla ustanovena znalkyní z oboru písmoznalectví v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 150/98 B. J. kupní smlouvu ze dne 15. 11. 1995 vlastnoručně nepodepsal. Dále bylo zjištěno, že dne 27. 10. 1998 byla uzavřena kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí mezi D. W. a D. K. jako kupujícím a dne 10. 5. 1999 další kupní smlouva o převodu těchto nemovitostí mezi D. K. a prvním žalovaným, který pak pozemek st. p.č. 184 a stavby bez čp/če na pozemku st. p.č. 184 v k.ú. H. V., převedl kupní smlouvou ze dne 10. 4. 2002 na druhého žalovaného a třetí žalovanou, přičemž v průběhu řízení učinili účastníci nesporným, že vlastnické právo k nemovitostem podle této smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 16. 6. 2002. Znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví-odvětví psychiatrie znalce MUDr. V. K. bylo dále prokázáno, že zůstavitel trpěl v době uzavření kupních smluv závažnou duševní poruchou nikoliv přechodného rázu, a to chronickou paranoidní schizofrenií, a s velkou pravděpodobností nebyl schopen pochopit obsah kupních smluv v jejich plném rozsahu a významu; ovládací a rozpoznávací složka projevu jeho vůle byla pravděpodobně velmi snížená (míra pravděpodobnosti se blíží jistotě) a nelze vyloučit, že se blížila až vymizení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že i pokud by B. J. kupní smlouvu ze dne 15. 11. 1995 podepsal, byla by absolutně neplatná podle §38 odst. 2 obč. zák., neboť ji uzavřel v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným. Ze stejného důvodu je rovněž neplatná i kupní smlouva ze dne 3. 10. 1995, a to i když zůstavitel nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům. Protože D. W. se nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí na základě neplatných kupních smluv, nemohl ani platně uzavřít jako prodávající kupní smlouvu s dalším kupujícím (D.K.); rovněž další právní úkony týkající se nakládání s předmětnými nemovitostmi jsou tedy neplatné.
K odvolání prvního žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem
ze dne 23. 8. 2007, č. j. 19 Co 697/2006 - 243, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o soudním poplatku, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Dovodil, že bylo-li ze znaleckého posudku MUDr. V. K. zjištěno, že zůstavitel v době podpisu kupních smluv trpěl závažnou duševní poruchou nikoliv přechodného rázu, a to chronickou paranoidní schizofrenií, a jeho ovládací a rozpoznávací složka projevu vůle byla podstatně snížena, resp. se blížila až vymizení, jsou předmětné kupní smlouvy ze dne 3. 10. 1995 a 15. 11. 1995 neplatné podle §38 odst. 2 obč. zák. Proto neshledal důvodnou námitku prvního žalovaného, že „měla být zkoumána pravost podpisu B. J. na originále kupní smlouvy ze dne 15. 11. 1995“, neboť předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná podle §38 odst. 2 obč. zák. a není tudíž třeba se zabývat dalšími důvody neplatnosti. Dále odvolací soud uvedl, že první žalovaný nemohl být v době uzavření kupní smlouvy s druhým a třetím žalovanými v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti, neboť u Okresního soudu v Trutnově probíhal pod sp. zn. 8 C 150/98 spor o určení vlastnictví k nemovitostem, mimo jiné i k nemovitosti, která byla předmětem této kupní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a výslovně též i proti rozsudku soudu prvního stupně) podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že se spokojily se znaleckým posudkem jako s důkazem dostatečně prokazujícím skutečnost, „zda mohl a byl převodce způsobilý
k tomuto právnímu úkonu“. Domnívá se, že znalecký posudek vykazoval „jisté rezervy“, a v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06, v němž se uvádí, že „posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti, přičemž hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem znaleckého posudku, a potažmo soudu, že zůstavitel v době podpisu kupních smluv nedokázal ovládat a posoudit své jednání, neboť „tím jej zbavily způsobilosti jednat o své vůli“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci první žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen,
a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
První žalovaný sice dovozuje přípustnost dovolání v daném případě z §237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., z obsahu dovolání však vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vychází rozsudek odvolacího soudu, a s jeho skutkovým závěrem.
Odvolací soud na základě dokazování, provedeného před soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že zůstavitel B. J. jednal při uzavírání kupních smluv ze dne 3. 10. 1995 a 15. 11. 1995 v duševní poruše, která ho činila k těmto úkonům neschopným, a že proto jde o právní úkony, které jsou podle ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. neplatné. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že zůstavitel v době podpisu kupních smluv nedokázal ovládat a posoudit své jednání. Tato výtka však nemá pro posouzení této věci význam. Dovodil-li totiž odvolací soud na základě výsledků dokazování [podle znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví-odvětví psychiatrie znalce MUDr. V. K., že zůstavitel trpěl v době uzavření kupních smluv závažnou duševní poruchou nikoliv přechodného rázu, a to chronickou paranoidní schizofrenií a s velkou pravděpodobností nebyl schopen pochopit obsah kupních smluv v jejich plném rozsahu a významu, přičemž ovládací a rozpoznávací složka projevu jeho vůle byla pravděpodobně velmi snížená (míra pravděpodobnosti se blíží jistotě) a nelze vyloučit, že se blížila až vymizení], že zůstavitel jednal při uzavírání obou kupních smluv v duševní poruše, tedy v takovém stavu, který má na mysli ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. jako důvod neplatnosti právního úkonu, pak učinil skutkový závěr, rozhodný pro právní posouzení věci. Tím, že dovolatel uvedený závěr zpochybňuje, nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, ale správnost jeho skutkových zjištění a skutkového závěru.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, s nímž účastník nesouhlasí, popřípadě které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167
odst. 1 o. s. ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz §201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že první žalovaný směřuje „dovolání“ přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti rozsudku okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§104 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť první žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu