ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1779.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1779/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátkou, proti žalované S. L., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 28/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. října 2006, č. j. 40 Co 932/2006 - 65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 4. října 2006, č. j. 40 Co 932/2006 - 65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem pro zmeškání ze dne 30. 3. 2006, č. j.
25 C 28/2006 - 38, určil, že „žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem s podílem ve výši id. 76/1000 budovy čp. 579 na pozemku p.č. st. 1080/3 katastrální území N. U., obec O., okres O., zapsaných v evidenci katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště O. na listu vlastnictví 1432“. Rozhodoval za situace, kdy se žalovaná bez omluvy nedostavila k prvnímu jednání soudu konanému dne 30. 3. 2006, přestože žaloba i předvolání k tomuto jednání (včetně poučení o následcích nedostavení se) jí byly do vlastních rukou doručeny dne 6. 3. 2006, a žalobkyně navrhla, aby soud ve věci rozhodl rozsudkem pro zmeškání, přičemž soudu ani nebyla do data konání jednání doručena žádost o odročení jednání ze strany žalované. Uzavřel, že ve věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání uvedené v §153b odst. 1 o. s. ř. Tvrzení žalobkyně o skutkových okolnostech obsažená v žalobě považoval za nesporná. Vycházel tedy ze zjištění, že žalobkyně se na základě kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1996 stala vlastnicí spoluvlastnického podílu na označených nemovitostech a z tohoto titulu užívala byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím v prvním nadzemním podlaží v označeném domě, že mezi účastnicemi byla dne 5. 10. 2005 uzavřena kupní smlouva o prodeji spoluvlastnického podílu za dohodnutou částku 400.000,- Kč. Podle čl. III. smlouvy měla žalovaná zaplatit kupní cenu do 15 dnů od podpisu této smlouvy, tuto povinnost však nesplnila, ač předkládá pokladní doklad, podle kterého žalobkyně měla potvrdit převzetí částky 400.000,- Kč svým popisem, nejedná se však o podpis žalobkyně. Poté, co žalobkyně poskytla žalované dodatečnou lhůtu k plnění přípisy ze dne 8. 11. 2005 a ze dne 10. 1. 2006, od uzavřené kupní smlouvy písemně odstoupila dne 20. 1. 2006 a toto odstoupení žalované doručila. Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště O. ze dne 30. 11. 2005, č. j. V 10952/2005-806, byl povolen vklad vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu pro žalovanou s právními účinky vkladu dnem 5. 10. 2005. Žalovaná je dosud zapsána jako vlastník spoluvlastnického podílu, označený byt užívá, pronajala jej třetí osobě, která v něm několik dnů setrvávala. Žalobkyně proto podala trestní oznámení, přičemž věc je vedena u policie pod sp. zn. OROL-126/4-TČ-2006. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., když stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá reálnému stavu, a právní postavení žalobkyně je nejisté. Protože předmětem řízení je určení existence či neexistence stavu, který tu existuje již v době zahájení řízení, je pojmově vyloučeno, že by rozhodnutím soudu o určovací žalobě došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, a stejně tak není vyloučeno vyřízení sporu o určovací žalobě soudním smírem podle §99 o. s. ř. Ze všech těchto důvodů dospěl okresní soud k závěru, že žaloba je po právu.
Usnesením ze dne 12. 6. 2006, č. j. 25 C 28/2006 - 58, Okresní soud v Olomouci zamítl návrh žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání, neboť dospěl k závěru, že důvody, pro které žalovaná v dané věci zmeškala první jednání ve věci, nejsou omluvitelné; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 7. 2006.
K odvolání žalované proti rozsudku pro zmeškání Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. října 2006, č. j. 40 Co 932/2006 - 65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „rozsudek pro zmeškání se nevydává“. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a s ohledem na odvolací námitky žalované považoval za rozhodující posouzení, zda skutečnost, že žalovaná již před prvním nařízeným jednáním vznášela námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze nabízela důkazy, je důvodem,
pro který nelze rozsudek pro zmeškání vydat. Poukázal na to, že je mu znám právní závěr uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, v němž dovodil, že tato okolnost vydání rozsudku pro zmeškání nebrání, přesto se však přiklonil k právnímu názoru vyjádřenému v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/05, který považuje za plně dopadající na projednávanou věc. Dovodil, že doručila-li žalovaná před konáním jednání dne 30. 3. 2006 soudu prvního stupně dne 28. 3. 2006 podrobné vyjádření ke skutkovým tvrzením žaloby a současně označila důkazy k prokázání pravdivosti svých skutkových tvrzení, projevila zřetelný zájem zúčastnit se soudního řízení a bránit se. Proto i v případě, že zmeškala první jednání soudu, nebylo vydání rozsudku pro zmeškání namístě, neboť soudu prvního stupně bylo zřejmé procesní stanovisko žalované, i okruh důkazů, které učinila obsahem písemného vyjádření. Pokud tak okresní soud nepostupoval, porušil podle názoru odvolacího soudu zásadu, vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 428/04, to je ochranu práv účastníka (žalované) soudního řízení, který na něm chce aktivně participovat; rozhodnutím soudu by tak došlo ke zjevné nespravedlnosti, čímž by byl dotčen smysl ustanovení §1 a §3 o. s. ř., čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu a vytýká mu, že se nezabýval pečlivým uvážením, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalované při prvním jednání, jsou omluvitelné, jak se uvádí v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/05. Poukazuje na to, že již soud prvního stupně v usnesení ze dne
12. 6. 2006 zhodnotil důvody zmeškání prvního jednání žalovanou jako neomluvitelné, když svou neúčast u jednání dne 30. 3. 2006 omluvila tak, že u její dcery se objevily náhlé zdravotní potíže, a proto požádala svého zástupce, aby její neúčast u jednání omluvil; i ten však jednání zmeškal kvůli komplikacím v dopravě v souvislosti s hrozbou povodně jemu neznámým příbuzným jeho přítelkyně a do budovy soudu se dostavil až opožděně. Dovolatelka dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1910/2002 a v souladu s právním závěrem v něm uvedeným dovozuje, že i když žalovaná podala dva dny před jednáním okresního soudu vyjádření s návrhem na provedení důkazů, avšak jednání dne 30. 3. 2006 se nezúčastnila, nebránilo to soudu rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, pro jehož vydání byly splněny podmínky uvedené v §153b o. s. ř. Nelze proto ani uvažovat o tom, že by vydáním rozsudku pro zmeškání došlo v daném případě k porušení ochrany práv žalované. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným účastníkem (žalobkyní), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného rozsudku podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Podle §153b odst. 1 a 3 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem
pro zmeškání. Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.
Podle §153b odst. 4 o. s. ř. zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrhu žalovaného tento rozsudek zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.
Podle §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§153b o. s. ř.).
Podle §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, jeho právní posouzení věci se omezuje v zásadě již jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír
(srov. §153b odst. 3 a §99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další „právní posouzení” věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá, tedy zda z nich vyplývá odůvodněnost uplatněného nároku po hmotně právní stránce (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn.
20 Cdo 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 80). Rozsudek pro zmeškání podle §153b odst. 3 o. s. ř. lze vydat i v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, zahájeném na základě žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, uveřejněný pod č. 23, ročník 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V usnesení ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, vyslovil Nejvyšší soud právní závěr, podle kterého „okolnost, že žalovaný již před prvním nařízeným jednáním vznášel námitky proti skutkovým tvrzením obsaženým v žalobě a na podporu své skutkové verze případu nabízel soudu důkazy, vydání rozsudku pro zmeškání nebrání“. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud též vysvětlil, že „v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud nemůže zkoumat, zda lze rozsudek pro zmeškání zrušit z důvodů uvedených v §153b odst. 4 o. s. ř.“ Za správnou tudíž nelze považovat námitku dovolatelky, jíž odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval pečlivým uvážením, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalované při prvním jednání, jsou omluvitelné.
V posuzované věci odvolací soud, přestože - jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí - mu je znám právní závěr uvedený v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, „se přiklonil k právnímu názoru vyjádřenému v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/05, který považuje za plně dopadající na projednávanou věc“. V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil, že „rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou omluvitelné. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp.
při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu. Ústavní má za to, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně soudní řízení protahuje. V případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale je zřetelný jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání namístě. Prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat. Hlavním posláním soudního řízení je zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků (§1, §3 o. s. ř.). Podmínky pro vydání kuntumačního rozsudku musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání namístě“.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že na danou věc dopadají závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/05, a to již z toho důvodu, že se jedná o zcela odlišnou skutkovou věc a nikoliv o případ, kdy jinak aktivní účastník, který má zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, zmešká první jednání soudu neúmyslně pro svůj omyl. V označené věci Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu, v níž soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro zmeškání podle úpravy občanského soudního řádu
před 1. 1. 2001 za situace, kdy žalovaná se k prvnímu jednání soudu nedostavila z důvodu, že v mezidobí od podání žaloby došlo k postoupení pohledávky a
na předvolánce k jednání byl uveden žalobce, z čehož stěžovatelka dovozovala, že žaloba projednávána nebude, a žádala soud o přezkoumání této skutečnosti a
o vyrozumění o dalším postupu. V posuzované věci se však u žalované - jak z obsahu spisu vyplývá - nejednalo o situaci, že by neúmyslně pro svůj omyl zmeškala první jednání soudu; podle zjištění soudu prvního stupně se k prvnímu jednání soudu konanému dne 30. 3. 2006 nedostavila bez včasné a řádné omluvy, přestože žaloba i předvolání k tomuto jednání (včetně poučení o následcích nedostavení se) jí byly
do vlastních rukou doručeny dne 6. 3. 2006, přičemž soudu do data konání jednání ani nebyla doručena žádost o odročení jednání ze strany žalované. Je tudíž třeba vycházet jak ze závěru, který Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, od nějž se nemá důvod v projednávané věci odchýlit, tak
i z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III.ÚS 370/98, v němž se uvádí, že „nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije-li tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno“; byť toto rozhodnutí bylo vydáno podle úpravy občanského soudního řádu před 1. 1. 2001, je jeho závěr aplikovatelný i v současné době.
Protože podle §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem - kromě vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. - jen skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady
pro jeho vydání (§153b o. s. ř.), a protože odvolací soud se v důsledku svého nesprávného názoru těmito důvody nezabýval (§212a odst. 4 o. s. ř.) a nerespektoval ani závěry uvedené v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta před středníkem o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu