ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1815.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1815/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce D. K., správce konkursní podstaty úpadce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) F. H., a 2) I. B., obou zastoupených advokátem, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 348/2005, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. srpna 2006, č.j. 22 Co 805/2006-167, takto:
I. Dovolání žalované 1) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 16. února 2006, č.j.
6 C 348/2005-133, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, uzavřená mezi J. H., a žalovanou 1) dne 18.4.2000 formou notářského zápisu sepsaného E. J., notářkou v Č. K., pod č. NZ 96/2000, N 95 2000 (výrok I.) Dále zamítl žalobu na určení,
že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva uzavřená mezi žalovanou 1)
a žalovanou 2) dne 9.10.2000, podle níž darovala žalovaná 1) žalované 2) ve výroku blíže označené nemovitosti (výrok II.). Současně uložil žalobci nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 8.227,- Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že dne 18.4.2000 uzavřel úpadce J. H. s žalovanou 1) smlouvu o zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů, a to tak, že nemovitosti, tj. dům na parcele č. 115 a dům na stavební parcele č. 92, vše v obci a katastrálním územím P., se všemi součástmi a příslušenstvím a dále ideální polovina domu se stavební parcelou 178 v obci a katastrální území Č. K., se stávají výlučným vlastnictvím žalované 1). Dále darovací smlouvou ze dne 9.10.2000 žalovaná 1) darovala své dceři žalované 2) některé z nemovitostí, jež nabyla podle dohody o zúžení společného jmění, a to konkrétně dům na zastavěné ploše číslo parcely 92 a zastavěnou plochu číslo parcely č. 92. Obě žalované jsou ve vztahu k úpadci J. H. osobami blízkými ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. Manželství úpadce a žalované 1) bylo již od roku 1998 v krizi a žalovaná měla v úmyslu zajistit si pro sebe bydlení. Takto již údajně nastalo částečné majetkové vypořádání mezi účastníky a předání peněz. Žalovaná 1) stejně jako žalovaná 2) neznaly podnikatelské aktivity úpadce. Soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle ustanovení §42a odst. 2 a dovodil, že žalovaná nemohla rozpoznat úmysl manžela zkrátit své věřitele, když s ohledem na životní situaci, v níž se nacházela (zdravotní problémy, rozvrat rodiny), jí nelze vytýkat nedostatek vynaložení „náležité pečlivosti.“ Ohledně žalované 2) soud prvního stupně uzavřel, že i té se podařilo prokázat, že ani ona nebyla informována o majetkových poměrech úpadce. I ona jednala v úmyslu zajistit poměry matky v době jejích vážných problémů, zejména v bytové otázce. Proto podle názoru soudu prvního stupně nelze dospět k závěru, že nevěnovala „náležitou pečlivost“ ve vztahu k dotčenému právnímu úkonu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby
na určení právní neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1), 2) dne 9.10.2000. Ve výroku I. dále rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje,
že je právně neúčinná vůči žalobci smlouva o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů uzavřená mezi J. H., a žalovanou 1) formou notářského zápisu sepsaného E. J., notářkou v Č. K., č. NZ 96/2000, N 95/2000, s výjimkou
té části, která se vztahuje k domu na parcele č. 92 a pozemku parcela č. 92 zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro obec a katastrální území P. Současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 4.113,50,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.870,- Kč. Konečně žalobci vůči žalované 1) nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, odlišně však dovodil, že žalované 1) se nepodařilo splnit podmínku „náležité pečlivosti“ při uzavírání smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 18.4.2000. Žalovaná 1) v tomto ohledu netvrdila,
že by podnikla jakékoliv reálné kroky k tomu, aby se přesvědčila o stavu podnikatelských aktivit dlužníka. Podle názoru odvolacího soudu nemůže obstát jen konstatování, že manželství žalované a úpadce (dlužníka) bylo již od roku 1998 v krizi
a žalovaná měla v úmyslu zajistit si pro sebe své bydlení. Bez dalšího není relevantní ani prokázání toho, že se žalovaná nacházela v tíživé životní situaci s ohledem
na dlouhodobé zdravotní problémy. Odvolací soud proto shledal žalobu na určení právní neúčinnosti smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 18.4.2000 za oprávněnou. Vyhověl jí však s tím, že vyslovení právní neúčinnosti uvedené smlouvy ze dne 18.4.2000 se netýká té její části, která se vztahuje
na nemovitosti, jež byly následně darovací smlouvou ze dne 9.10.2000 uzavřenou mezi oběma žalovanými převedeny na žalovanou 2), když ve vztahu k těmto nemovitostem
se právní neúčinnosti uvedené darovací smlouvy domáhal žalobce ve druhé části žaloby.
Ohledně výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení právní neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi oběma žalovanými dne 9.10.2000 o darování ve výroku označenými nemovitostmi, odvolací soud vycházel ze zjištění, že žaloba směřuje vůči třetí osobě. Odporovatelný právní úkon tedy s žalovanou 2) neuzavíral ani dlužník, stejně tak se nejedná v případě žalované 2)
o osobu, v jejíž prospěch sám dlužník právní úkon učinil. Konkrétně nemovitosti, jež byly předmětem darování podle uvedené smlouvy ze dne 9.10.2000, nejprve nabyla smlouvou o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 18.4.2000 žalovaná 1) a teprve následně smlouvou ze dne 9.10.2000 je darovala žalované 2). Odvolací soud dovodil, že za této situace není možné uspokojení pohledávky věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z majetku dlužníka, neboť věc převedená dlužníkem odporovatelným právním úkonem byla dále zcizena, takže mu již nepatří. Za takového stavu věci má zkrácený věřitel právo
na peněžitou náhradu vůči tomu, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. Z tohoto důvodu musela být žaloba na určení právní neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené mezi oběma žalovanými dne 9.10.2000 zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná 1) dovolání směřující do měnícího výroku, kterým odvolací soud určil, že je právně neúčinná vůči žalobci smlouva
o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů uzavřená mezi J. H., a žalovanou 1) formou notářského zápisu sepsaného E. J., notářkou v Č. K. č. NZ 96/2000, N 95/2000 s výjimkou té části, která se vztahuje k domu na parcele č. 92 a pozemku parcela č. 92 zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro obec a katastrální území P. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( §241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka zejména namítá, že odvolací soud v projednávané věci vycházel striktně z „litery zákona,“ aniž se řádně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem.
Tím sice dospěl k rozsudku, který je v souladu s právem, ale v žádném případě
ke spravedlivému rozhodnutí. V době uzavírání odporovatelné smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů ze dne 18.4.2000 byla žalovaná 1) po těžké operaci mozkové příhody, s manželem (dlužníkem) nežila a vůbec nekomunikovala. Jediné, co mohla učinit, bylo zeptat se prostřednictvím dcer,
jak se otci daří v podnikání, aniž však dostala nějakou odpověď. Za této situace
je požadavek další činnosti ohledně zjišťování výsledků podnikání manžela (dlužníka) zcela nerealistickým požadavkem, neboť žalovaná 1) či dcery nemají donucovací prostředek se k dotyčným informacím dostat. Závěr odvolacího soudu je přehnaně formalistickým, nevyhodnocujícím zcela realitu věci. Žalovaná 1) navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b)
a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatelka v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech o nesplnění podmínky rozpoznat žalovanou 1) úmysl dlužníka krátit věřitele (žalobce) v době učinění odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase
ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. uvádí podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat.
Z toho, jak ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem)
a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem
a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže,
že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.
Z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. tedy vyplývá, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem
ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje
to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2
obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“.
Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala
(tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002).
Z uvedených závěrů ustálené judikatury – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací soud v projednávané věci vycházel.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. správný s tím, že ze spisu se nepodávají dovolatelkou tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože ani nebylo zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 1) podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaná 1) jako neúspěšná účastníce právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu