ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1863.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1863/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. U. H., o zaplacení částky 70.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 282/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce ve Zlíně ze dne 19. září 2006, č.j. 59 Co 110/2006-116, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou doručenou Okresnímu soudu v Uherském Hradišti dne 5.10.2004, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí 70.000,- Kč. K odůvodnění uvedla, že v době, kdy se ucházela o přijetí do Domova - penzionu
pro důchodce v U. H., složila dne 12.11.1996 na účet žalovaného částku 70.000,- Kč, čímž bylo podmíněno jednak uzavření nájemní smlouvy mezi ní a žalovaným o trvalém užívání obytné místnosti s příslušenstvím v uvedeném Domově, jednak její přijetí do tohoto zařízení. Ačkoli ostatní nájemníci podepsali za obdobných podmínek darovací smlouvy s žalovaným, žalobkyně s ním žádnou takovou smlouvu neuzavřela. Proto opakovaně žádala o vrácení předmětné částky, ale vždy bezvýsledně.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č.j.
5 C 282/2004-29, žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel
ze zjištění, že dne 12.11.1996, kdy žalobkyně složila na účet žalovaného částku 70.000,- Kč, uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu obytných místností a jejich vybavení v zařízení určeném k trvalému bydlení, kdy žalovaný je pronajímatelem a žalobkyně nájemcem a předmětem nájmu jsou obytné místnosti označené číslem 302 v domě č.p. 1243 v U. H. na ulici K. Mezi účastníky byla současně uzavřena dohoda, podle níž se žalovaný zavázal uzavřít s žalobkyní uvedenou nájemní smlouvu a žalobkyně se zavázala uhradit žalovanému 70.000,- Kč, přičemž oba účastníci své závazky splnili. Soud prvního stupně dovodil, že uvedený smluvní vztah účastníků byl založen na základě nepojmenované ústní smlouvy podle ustanovení §51 obč. zák., která byla naplněna jejich konkludentním jednáním, a tudíž tuto smlouvu nelze považovat za neplatnou. Soud prvního stupně neshledal ani důvodnou námitku žalobkyně, že by smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, když rozhodl, že žalovaný je povinen v zákonné lhůtě zaplatit žalobkyni částku 70.000,- Kč (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1.600,- Kč (výrok II.) a Českému státu nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že označená nepojmenovaná smlouva uzavřená podle ustanovení §51 obč. zák., obsahující ujednání mezi žalobkyní a žalovaným ze dne 12.11.1996, je absolutně neplatná dle ustanovení
§39 obč. zák., neboť svým účelem obchází zákon o sociálním zabezpečení. Odvolací soud vycházel ze závěru, že stát v rámci sociální péče zabezpečuje pomoc občanům, kteří ji potřebují vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nebo věku nebo kteří
bez pomoci společnosti nemohou překonat obtížnou životní situaci nebo nepříznivé životní poměry, a její výkon svěřuje do samostatné působnosti obcí (§73 zákona č. 140/1994 Sb., o sociálním zabezpečení, §76 odst. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se zákon provádí). Dům - penzion pro důchodce je jedním z druhů ústavů sociální péče a jeho účel je dán od počátku zřízení. Žalovanému náleží zákonem dané právo rozhodovat o přijetí do tohoto ústavu a vydávat rozhodnutí ve správním řízení dle ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, přičemž proti těmto rozhodnutím lze podat odvolání k Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR. Podmínky při stanovení naléhavosti pořadí pro umístění do ústavu jsou zákonem taxativně stanoveny (§76 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 182/1991 Sb.). Pobyt žadatele v domově – penzionu pro důchodce nemůže být založen na nájemní smlouvě, neboť tu nejde o nájemní vztah upravený v ustanoveních §685 a násl. obč. zák. Úhrada za pobyt v domovech – penzionech pro důchodce je upravena v ustanovení §10 a násl. vyhlášky č. 82/1993 Sb.
Žalovaný - M. ú. U. H., odbor sociálních služeb a zdravotnictví, vydal dne 17.6.1997 rozhodnutí, kterým na základě schválení Městské rady rozhodl kladně o žádosti žalované o přijetí do Domova - penzionu pro důchodce. V odůvodnění uvedl, že žalovaná splňuje stanovené podmínky a v ústavu, do kterého žádá o umístění, je volné místo. Tvrzení žalovaného, že předmětný Domov - penzion pro důchodce se stal ústavem sociální péče až od roku 2000, považoval odvolací soud vzhledem k uvedenému rozhodnutí za nevěrohodné a účelové. Uzavření nepojmenované smlouvy se žalovanou nemohlo způsobit její přijetí do ústavu sociální péče a žalovaná zaplatila částku 70.000,- Kč na účet žalovaného bez jakéhokoli zákonného důvodu.
Odvolací soud uzavřel, že pokud byla nepojmenovaná smlouva od počátku absolutně neplatná, nebyl dán důvod k plnění žalobkyně, přičemž na základě tohoto plnění se žalovaný bezdůvodně obohatil, a je proto ve smyslu ustanovení §451 odst. 1, 2 obč. zák. povinen vydat žalobkyni předmět bezdůvodného obohacení v rozsahu jejího plnění ve výši 70.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení
§241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud nevzal
v úvahu skutečnost, že v letech 1994 až 2000 nebyl předmětný penzion ústavem sociální péče a pravidla pro přijímání do tohoto druhu právnických osob se tedy na něj nemohla vůbec vztahovat, když se ve sporné době vůbec o právnickou osobu nejednalo. Jako právnická osoba - příspěvková organizace byl penzion zřízen až v roce 2000.
Do okamžiku zřízení příspěvkové organizace se jednalo pouze o tzv. zálohovou organizaci M. U. H. Dále dovolatel uvádí, že rozhodnutí ze dne 17.6.1997, na základě kterého byla žalobkyně do penzionu přijata, bylo zrušeno, stejně jako všechna ostatní rozhodnutí o přijetí, jako výsledek kontroly provedené Okresním úřadem U. H. ve dnech 30.11., 2.12. a 3.12.1999. Žalobkyně byla do Penzionu, příspěvkové organizace, přijata 10.4.2000 po zřízení této právnické osoby. Dovolatel rovněž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17.9.2002, sp. zn. 20 Co 189/2001, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně v obdobné věci žalujících manželů na vrácení částky 150.000,- Kč po žalovaném s odůvodněním, že pokud objekt sloužil jako domov - penzion pro důchodce, nikoli jako ústav sociální péče, bylo zcela v pravomoci žalovaného, jak si upraví podmínky pro přijímání. Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2
písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalovaný nenapadá rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, ale podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné s tím, že odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti tvrzené žalovaným, že v letech 1994 až 2000 nebyl předmětný penzion ústavem sociální péče. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (srov. §213 odst.1 o.s.ř.). Současně však musí být přihlédnuto k tomu, že odvolací řízení ve věcech bezdůvodného obohacení je ovládáno zásadou tzv. neúplné apelace; znamená to mimo jiné, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou způsobilým odvolacím důvodem jen v případech uvedených v ustanovení §205a odst.1 o.s.ř., že jiní účastníci než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o.s.ř. nebo tehdy, neplatí-li
pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle ustanovení §205a odst.1 o.s.ř. (§211a o. s.ř.), že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky uplatněny v rozporu s ustanoveními §205a nebo §211a o. s. ř. (§213 odst. 5 o.s.ř.), a že k přípustným novým skutečnostem a důkazům smí odvolací soud přihlédnout, jen když byly uplatněny (§212a odst.5 o.s.ř.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 18, ročník 2005].
Za řízení před soudem prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu - žádný z účastníků netvrdil, že v letech 1994 až 2000 nebyl Domov - penzion pro důchodce v U. H., ústavem sociální péče. Odvolatel (tj. žalobce) však v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a ani za odvolacího řízení žádné nové skutečnosti ani důkazy neuvedl; nové skutečnosti nebo důkazy nebyli proto oprávněni uvádět ani ostatní účastníci (tj. žalovaný), neboť výjimka ze zákazu uplatňování skutkových a důkazních novot podle ustanovení §205a odst.1 písm.d) o.s. ř. se ve smyslu ustanovení §211a o.s.ř. uplatní jen tehdy, jestliže tak učinil i odvolatel.
Žalovaný - jak vyplývá z písemného vyjádření k odvolání ze dne 4.11.2005, č. l. spisu 47 až 49 - za odvolacího řízení uvedl, že „do 1.5.2000 měl Penzion charakter a postavení domu s byty, nikoli ústavu sociální péče. Charakter ústavu sociální péče Penzion získal až na základě rozhodnutí zastupitelstva M. U. H., kterým byla zřízena příspěvková organizace Penzion.“ Z uvedeného je nepochybné, že tato nová skutečnost, která byla významná pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení z hlediska hmotného práva, byla žalovaným uplatněna v rozporu s ustanovením §211a o. s. ř. Odvolací soud proto k ní nemohl přihlížet.
Dle ustanovení §241a odst. 4 v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. §243a odst. 2 o.s.ř.); nelze proto v něm ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy (tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení).
Jestliže žalovaný v dovolání tvrdí, že rozhodnutí ze dne 17.6.1997, na základě kterého byla žalobkyně do penzionu přijata, bylo zrušeno, a z obsahu spisu se podává, že uvedenou skutečnost neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení, k takto nově uvedené skutečnosti nemohl dovolací soud z důvodů výše uvedených při svém rozhodování přihlédnout.
Ve smyslu shora uvedeného nelze považovat odkaz žalovaného na označený rozsudek Krajského soudu v Brně za přiléhavý.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních
§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaný jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobkyni, která měla v dovolacím řízení úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu