ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1948.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1948/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka v opatrovnické věci M. H., zastoupené M. H., jako opatrovníkem, zastoupeným advokátkou, za účasti Okresního státního zastupitelství v K., o návrhu na vrácení způsobilosti k právním úkonům, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 111/94, o dovolání M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2007, č.j. 27 Co 568/2007-394, takto:
I. Dovolání opatrovníka M. H. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání opatrovníka M. H. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. září 2007, č.j. 42 P 111/94-351, jímž byl zamítnut návrh na vrácení způsobilosti k právním úkonům M. H. a jímž byl zároveň změněn rozsudek Okresního soudu v Lounech, č.j. P 79/2003-173, ze dne 18. 9. 2003, kterým byla M. H. omezena k právním úkonům, tak, že M. H. není způsobilá nakládat s majetkem, jehož cena přesahuje 1.000,- Kč, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že nebyly státu ani žádnému z účastníků řízení přiznány, s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal opatrovník M. H. (dále dovolatel) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež podává z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť je zde otázka, která doposud nebyla řešena, a to sice zda je v souladu se zákony a Listinou základních práv a svobod tvrzená ochrana posuzovaného člověka, i když ochrana je zcela proti jeho vlastní vůli a on sám jiným osobám ani veřejnému zájmu prokazatelně neškodí. Dovolatel soudům obou stupňů vytýká, že neprovedly všechny navržené důkazy a že ty důkazy, které byly provedeny, hodnotily zcela nesprávně po skutkové i po právní stránce a toto hodnocení rozhodně nebylo ve prospěch posuzované. Napadený rozsudek je v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou v obdobných věcech, mimo jiné i s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2005 č. IV ÚS 412/04. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku pouze konstatoval, že neshledal důvodnou námitku odvolatele M. H., že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně je v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou, zejména s výše citovaným nálezem Ústavního soudu, a že dospěl k závěru, že nedošlo rozhodnutím soudu prvního stupně k zásahu do základních práv M. H. na lidskou důstojnost garantovanou v čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž by tento svůj závěr jakkoliv odůvodnil a aniž by uvedl, na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl. Proto se dovolatel domnívá, že takový závěr odvolacího soudu lze považovat za nepřezkoumatelný, a že v takto citlivé otázce je zapotřebí podrobné a přesvědčivé odůvodnění závěru soudu, který tak tvrdě dopadá do osobnostních práv posuzované. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř., bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Dovolatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.]. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil
s důvody uvedenými v rozhodnutí soudu prvního stupně, založeno především
na skutkovém a právním závěru, že změna ve zdravotním stavu M. H. nenastala, když její zdravotní stav je setrvalý, a tato i nadále trpí mentální retardací odpovídající středu lehkého pásma. Dovolatel však při formulaci právní otázky v dovolání přehlíží, že v tomto řízení nebyla posuzována jím formulovaná otázka, tedy zda je v souladu se zákony a listinou základních práv a svobod tvrzená ochrana posuzovaného člověka, jinými slovy, zda je v souladu se zákony zbavení způsobilosti M. H., nýbrž byla řešena otázka, zda došlo k takové změně poměrů ve zdravotním stavu M. H., jež by změnu v omezení způsobilosti, k níž v minulosti došlo, odůvodňovala. Z náležitostí vylíčení důvodů dovolání dále vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně. Nesouhlasí též s hodnocením provedených důkazů soudem. Ve skutečnosti tedy dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Námitky proti skutkovým závěrům a neúplnosti skutkových zjištění totiž nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů a výtky, týkající se provádění dalších důkazů (§120 odst. 3 o.s.ř.), se týkají postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Z vyložených důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání dovolatele tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatel s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo
a ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu