ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.199.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 199/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N. K. s. r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 426.055,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 821/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2006, č. j. 19 Co 57/2006 -188, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn, se zamítá; jinak se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 426.055,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému tím, že v období od 1. 10. 2000
do 15. 10. 2004 užíval bez právního důvodu jeho pozemek parc. č. 644/640 o výměře 1.739 m2 v k. ú. a obci V., aniž za toto užívání platil.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 3 C 821/2003 - 118, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 644/640 o výměře 1.739 m2 v k. ú. a obci V.,
že žalovaný je vlastníkem řady sousedních pozemků a že má dále pronajaty ke svým podnikatelským účelům i další pozemky od manželů H. Dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil, neboť v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že by žalovaný ke svým účelům pozemek žalobce užíval.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2006, č. j.
19 Co 57/2006 -188, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 149.102,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 17. 12. 2003 do zaplacení
a 54.343,- Kč s 3 % úrokem od 10. 2. 2004 do zaplacení, jinak jej potvrdil, ohledně úroků z prodlení za jednotlivé měsíce vždy z částky 8.695,- Kč od 1. 10. 2000 do 1. 5. 2003 do zaplacení jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud po doplnění dokazování výslechem žalobce, místním ohledáním v areálu žalovaného v obci V. (při němž účastníci učinili nesporným, že budovy a pozemky ve vlastnictví žalovaného v obci V., včetně pronajatých pozemků i pozemku žalobce, byly jako součást celého areálu oploceny již před tím, než se jejich vlastníkem stal žalovaný, který dále uvedl, že šlo o areál hlídaný ostrahou se psem a že tento stav trval až do května 2006), dále geometrickým plánem o zaměření pozemku žalobce
a nemovitostí žalovaného, nabývacími tituly účastníků (darovací smlouvou ze dne
22. 11. 2000, uzavřenou mezi matkou žalobce a žalobcem, a kupní smlouvou ze dne
24. 3. 2002, uzavřenou mezi A. J. a žalovaným), stanoviskem Obecního úřadu a realitních kancelářích o výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, dovodil, že za užívání pozemku je třeba pokládat nejen situaci, kdy je bez právního důvodu užíván, např. k průjezdu, chůzi, státní vozidel, uskladnění materiálu apod., ale i případ, kdy je neomezeně přístupný právě jen pro žalovaného, který tím, že ho ponechal oplocený s ostatním majetkem,
s nímž disponuje tak, že ho má pod kontrolou, jej učinil přístupným kdykoliv a podle své vůle pouze pro sebe, resp. pro ostatní jen za splnění jím stanovených podmínek, tedy pouze kontrolovaně. Pak je zcela bez významu nakolik intenzivně ho žalovaný skutečně pro sebe využíval či zda pozemek oplotil jeho právní předchůdce, podstatné je to,
že tento stav žalobci neumožňoval, resp. přímo bránil, aby se o své vůli ujal panství
nad svým majetkem, neboť k němu neměl volný přístup. Tím vznikl žalovanému majetkový prospěch, který spočíval v to, že - ačkoli se svým jednáním stal detentorem pozemku na úkor žalobce - se jeho majetkový stav nezmenšil, neboť žádnou úhradu odpovídající faktickému uchopení pozemku žalobci neposkytoval. Je tedy nepochybné, že žalovaný v rozhodném období užíval pozemek žalobce bez právního důvodu, aniž
za toto užívání platil, a vzniklo mu tak bezdůvodné obohacení ve smyslu §451
obč. zák., které je povinen vydat. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to,
že v mezidobí od roku 2000 vystavěl žalovaný dělící plot mezi ostatním majetkem
a pozemkem žalobce, když nadále funkčně a fakticky byl pozemek žalobce ponechán jako součást areálu žalovaného oplocen původním plotem. Výši bezdůvodného obohacení určil krajský soud volnou úvahou v souladu s §136 o. s. ř. s přihlédnutím k výši obvyklého nájemného v daném místě a čase ve výši 30,- Kč za m2 ročně, což představuje plnění ve výši 52.170,- Kč ročně, tedy celkem za období od 22. 11. 2000, kdy se žalobce stal vlastníkem pozemku, do 15. 10. 2004, částku 203.445,- Kč.
Žalovaný v dovolání, které směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výrokům o nákladech řízení, vytýká, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že se nestal detentorem majetku žalobce pouze na základě toho, že celý areál byl oplocen, a že odvolací soud pominul, že areál byl volně přístupný pro kohokoliv, a to branou, kterou vybudoval nejprve jeho právní předchůdce a posléze žalovaný. Dále vyslovil názor, že žalobce neprokázal, že by mu bylo jakkoliv bráněno v pohybu po jeho pozemku. Významným je i to, že drátěné oplocení postavené na pozemku p. č. 644/639 bylo v rozsáhlé míře narušeno a umožňovalo tak nerušený přístup k pozemku žalobce, což potvrdili svědkové Š., P. a C., kteří byli vyslechnuti před soudem prvního stupně. Dále dovolatel poukazuje na to, že v roce 2003 vybudoval dřevěný dělící plot na hranici pozemků účastníků, aby tak dal najevo, že pozemek žalobce neužívá a užívat nechce. Z těchto důvodů má za to, že hodnocení důkazů odvolacím soudem i jeho právní posouzení jsou nesprávné, neboť nelze hovořit o tom, že předmětný pozemek byl neomezeně přístupný toliko a pouze pro žalovaného nebo za jím stanovených podmínek, natož kontrolovaně. Navíc žádným způsobem nebylo bráněno žalobci v přístupu a užívání jeho vlastnictví. Nedošlo tedy k detenci předmětného pozemku, protože žalovaný fakticky neuchopil pozemek pro svou potřebu na úkor žalobce. Za tohoto stavu nemohlo na straně žalovaného vzniknout bezdůvodné obohacení, jak má na mysli §451 obč. zák., jehož aplikace v dané věci je tak nesprávná. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že proti napadenému výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po jeho přezkoumání podle §242 o. s. ř.
k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který žalovaný uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Z hlediska dovolacího důvodu, jak jej žalovaný vymezil, je rozhodující posouzení, zda a v jakém rozsahu vzniká bezdůvodné obohacení tomu, kdo bez právního důvodu znemožňuje vlastníkovi přístup oplocením pozemku.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými subjekty chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil
o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat.
Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle §136 o. s. ř. opírajícím se o jeho volnou úvahu. Tato úvaha musí vycházet
z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy
se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce
za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Jestliže je v daných poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i na právní formě, jíž
se obdobný způsob užívaní za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by
za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit.
Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od subjektu, který je získal některou ze skutkových podstat uvedených
v ustanovení §451 a §454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst. 1, §456 věta první a §458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž
na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Z tohoto pohledu nelze dovolateli přisvědčit, že mu bezdůvodné obohacení nevzniklo.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, učiněného na základě shodného tvrzení účastníků, že budovy a pozemky ve vlastnictví žalovaného v obci V., včetně pronajatých pozemků i pozemku žalobce, byly jako součást celého areálu žalovaného oploceny již před tím, než se stal jejich vlastníkem, že šlo o areál hlídaný ostrahou se psem a že tento stav trval až do května 2006. Bezdůvodné obohacení tedy žalovanému vzniklo tím, že pozemek byl jako součást jeho areálu sloužícího k podnikatelským účelům oplocen (a to již jeho právním předchůdce) spolu s ostatním majetkem a opatřen bránou, že jej držel a oplocený ponechal až do roku 2006. Jestliže žalovaný uvedeným způsobem ovládal pozemek žalobce natolik,
že ač nebyl vlastníkem, byl to pouze on, kdo jej mohl využívat pro potřeby své podnikatelské činnosti, pak bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně využíval (jakou plochu, jak často), a zda do oploceného areálu měly přístup i další subjekty, vznikl mu prospěch, spočívající v tom, že - ačkoliv svým jednáním dosáhl na úkor žalobce postavení detentora celého pozemku - jeho majetkový stav se nezmenšil, neboť žádnou úhradu odpovídající faktickému uchopení pozemku jeho vlastníkovi neposkytoval. Okolnost namítaná žalovaným v dovolání, že pozemek žalobce „byl branou volně přístupný pro kohokoliv, že žalobci nebylo bráněno v pohybu po tomto pozemku a že drátěné oplocení postavené na jeho pozemku p. č. 644/639 bylo v rozsáhlé míře narušeno a umožňovalo tak nerušený přístup k pozemku žalobce“,
na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit. Dovodil-li tedy odvolací soud, že výše bezdůvodného obohacení se v tomto případě musí odvíjet od výše nájemného odpovídajícího nájemní smlouvě obvyklé v daném místě a čase (aby mohl výlučně disponovat celým pozemkem pod vlastním uzamčením, musel by žalovaný uzavřít
s jeho vlastníkem nájemní smlouvu k pozemku a pak by také byl nucen hradit odpovídající nájemné z pozemku bez ohledu na to, jak často a v jakém rozsahu jej skutečně užíval), jde o závěr správný (v obdobné věci srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, na něj poukázal již odvolací soud).
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] v napadeném měnícím výroku správný, a proto dovolací soud dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §237 až §239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné,
a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Dovolací soud proto dovolání v části směřující proti výrokům o nákladech řízení podle §218 písm. c) a §243b odst. 5 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. ledna 2008
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v.r.
předsedkyně senátu