ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2036.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2036/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce M. H., správce konkursní podstaty úpadce M. J., proti žalovanému R. Ž., zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, eventuálně o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 174/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října 2006, č.j. 5 Co 2183/2006-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října 2006,
č.j. 5 Co 2183/2006-97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 31. května 2006, č.j.
6 C 174/2005-71, zamítl žalobu na určení právní neúčinnosti vůči žalobci kupní smlouvy ze dne 3.5.2002, jejíž vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu ve S. pod č.j. V-2124/2002, s právními účinky vkladu ke dni 4.9.2002, jejímž předmětem byl převod ve výroku blíže označených nemovitostí na žalovaného (výrok I.). Dále zastavil řízení ohledně vyslovení neplatnosti výše citované smlouvy (výrok II.) a současně uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 24.246,- Kč (výrok III.).
Zamítnutí žaloby na určení právní neúčinnosti předmětné kupní smlouvy vůči žalobci odůvodnil soud prvního stupně tím, že nejsou splněny předpoklady podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., s výjimkou tříleté lhůty k podání žaloby, neboť nebyl prokázán úmysl úpadce zkrátit své věřitele, ani skutečnost, že žalovanému byl tento úmysl úpadce znám. Ve výroku II. soud prvního stupně zastavil řízení o eventuálním petitu na vyslovení neplatnosti výše uvedené smlouvy ze dne 3.5.2002 v důsledku zpětvzetí žaloby podle ustanovení §96 odst. 2 o.s.ř.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem ve výrocích I. a III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil,
že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva ze dne 3.9.2002, jejíž vklad
do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu ve S. pod č.j. V-2124/2002, s právními účinky vkladu ke dni 3.9.2002, jejímž předmětem byl převod ve výroku blíže označených nemovitostí na žalovaného (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 3.291,80,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že úpadce a jeho manželka A. J. prodali předmětné nemovitosti náležející do společného jmění manželů žalovanému za dohodnutou kupní cenu ve výši 3,390.000,- Kč. V článku III. kupní smlouvy
je stanoveno, že dohodnutá kupní cena bude vypořádána pohledávkou kupujícího ke dni podpisu kupní smlouvy, kterou kupující vykazuje za prodávajícími z titulu půjčky
ze dne 3.5.2002 a z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2.9.2002. V tomto článku je také výslovně uvedeno, že tím je kupní cena vypořádána. Do takto dohodnuté kupní ceny nelze započítávat úhradu úvěru u K. b., kterou provedl žalovaný za úpadce ve výši 1,912.819,47,- Kč, neboť tento úvěr byl převeden na žalovaného dne 24.7.2003 a od uvedeného data do 31.12.2004 byl žalovaným splácen. Odvolací soud dovodil, že z obsahu kupní smlouvy ze dne 3.9.2002 musel žalovaný zjistit, že úpadce nesplácí pohledávky za věřiteli, zejména ty, které na vypořádání kupní ceny v částce 3,390.000,- Kč žalovaný za úpadce převzal. Z kupní smlouvy se také dozvěděl, že na nemovitostech vázne zástavní právo pro nevypořádanou pohledávku K. b. Úmysl úpadce zkrátit věřitele, přinejmenším Komerční banku o pohledávku z hypotečního úvěru, musel být tedy žalovanému znám. Odvolací soud uzavřel, že podmínky pro vyslovení právní neúčinnosti předmětné kupní smlouvy vůči žalobci podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání a podle ustanovení §42a občanského zákoníku jsou splněny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává
je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, že žalovaný věděl o osobních půjčkách úpadce, které se netýkaly jeho podnikatelské činnosti, ale stavby rodinného domu, byly však po dohodě smluvních stran v celém rozsahu zaplaceny. Z tohoto důvodu žalovaný nevěděl a ani nemohl vědět ani o eventuálním úmyslu úpadce zkrátit pohledávky věřitelů, neboť o jiných závazcích úpadce, tedy dlužníka, nebylo v době uzavírání odporovatelné kupní smlouvy ze dne 3.9.2002 ani jednáno a nebyly známy jakékoliv finanční problémy, které by úpadce měl. Dále odvolacímu soudu vytýká,
že rozsudek, pokud jím vyslovil právní neúčinnost předmětné kupní smlouvy ze dne 3.9.2002 vůči žalobci, je nevykonatelný. Z konkursního zákona totiž vyplývá, že právní neúčinnost právního úkonu lze vyslovit pouze vůči konkursním věřitelům, nikoliv však vůči správci konkursní podstaty. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b)
a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Vady uvedené v ustanovení
§242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech
o splnění podmínky odporovatelnosti týkající se vědomosti žalovaného o úmyslu úpadce (dlužníka) zkrátit věřitele podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. a o možnosti úspěšně se domáhat žalobou určení právní neúčinnosti odporovatelného právního úkonu vůči správci konkursní podstaty úpadce namísto vůči konkursním věřitelům podle ustanovení §16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném v době uzavření předmětné kupní smlouvy ze dne 3.9.2002 (dále jen „ZKV“) a podle ustanovení §42a obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §16 odst. 1 ZKV právo odporovat právním úkonům
za podmínek stanovených v §42a občanského zákoníku může uplatnit správce podstaty nebo konkursní věřitel.
Podle ustanovení §16 odst. 2 ZKV právo odporovat právním úkonům lze uplatnit nejen proti osobám, které s úpadcem sjednaly odporovatelný právní úkon, nýbrž i proti jejich dědicům; proti třetím osobám jen tehdy, jestliže jim byly známy okolnosti odůvodňující odporovatelnost právním úkonům proti jejich právnímu předchůdci.
Podle ustanovení §16 odst. 3 ZKV odporovatelným právním úkonem nemůže být vyrovnána vzájemná pohledávka odpůrce proti úpadci.
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase
ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Výklad právní otázky, zda se lze se úspěšně domáhat odpůrčí žalobou určení právní neúčinnosti odporovatelného právního úkonu vůči správci konkursní podstaty úpadce byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.6.2008, sp. zn. 29 Odo 802/2006). Byl přijat názor, že odpůrčí žalobou podle ustanovení §16 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31.prosince 2007, se správce konkursní podstaty úpadce nebo některý z konkursních věřitelů úpadce může úspěšně domáhat určení, že právní úkon úpadce je neúčinný vůči jeho konkursním věřitelům, nikoli již určení, že takový právní úkon je neúčinný také vůči správci konkursní podstaty úpadce. Proto rozhodnutí odvolacího soudu o odpůrčí žalobě podané správcem konkursní podstaty úpadce podle §16 ZKV, dle kterého je odporovatelný právní úkon úpadce neúčinný vůči správci konkursní podstaty úpadce, nemá oporu v zákoně o konkursu a vyrovnání a je v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení, aniž se již dále zabýval namítanou právní otázkou splnění podmínky odporovatelnosti týkající
se vědomosti žalovaného o úmyslu úpadce (dlužníka) zkrátit věřitele podle ustanovení
§42a odst. 2 obč. zák. (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta první o.s.ř.). Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§243 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu