ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2072.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2072/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) S. S., a b) D. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – M. v. Č. r., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 113/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 1 Co 262/2006-83, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci spatřují neoprávněný zásah do svých osobnostních práv ve sdělení obvinění z trestné činnosti (žalobci dne 5. prosince 2000 a žalobkyni dne 7. prosince 2000), v jejich vzetí do vazby (žalobce dne 7. prosince 2000 a žalobkyně 8. prosince 2000), ač v průběhu trestního řízení nebyla zjištěna žádná okolnost odůvodňující závěr, že by se dopustili trestné činnosti. Zásah představovalo i informování veřejnosti
o jejich trestním stíhání, stejně tak jako zabavení sbírky kompaktních disků, počítače
a dokumentů, přičemž protokol o vydání věcí neobsahoval jejich přesný popis a při navrácení věcí nebyly vydány všechny kompaktní disky, ztratily se příbalové letáky
a část měla poškozený obal, čímž došlo ke znehodnocení sbírky. Dne 17. října 2001 bylo trestní stíhání žalobců zastaveno, protože skutek, pro který byli stíháni, nebyl trestným činem.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č.j.
34 C 113/2003-70, byla žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou zaslat každému
z žalobců písemnou omluvu a současně nahradit každému z nich nemajetkovou újmu
ve výši 600.000,- Kč, zamítnuta, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 1 Co 262/2006-83, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem. Konstatoval, že v dané věci mělo k zásahu do osobnostních práv žalobců dojít v trestním řízení v rámci výkonu zákonem stanovených procesních oprávnění (resp. povinností) orgánů činných v trestním řízení, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do práv chráněných ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku („o.z.“), přičemž pro posouzení věci není právně rozhodný výsledek tohoto řízení. Nebylo prokázáno, že by v trestním řízení vedeném proti žalobcům orgány v něm činné z jeho mezí (a to ani při informování veřejnosti podle §8a odst. 1 zákona
č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním – dále jen „tr.ř.“) vykročily. Dále konstatoval, že není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního. Pokud jde o tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce poškozením jeho sbírky hudebních nosičů a dalších předmětů, pak podle soudu nešlo
o neoprávněný zásah do osobnostních práv. Předmětem ochrany podle ustanovení §11 o.z. jsou ryze osobnostní práva fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, která jsou jí dána od narození do smrti. Jestliže nebyla v řízení prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobců, není dána ani odpovědnost žalované podle ustanovení §13 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 8. ledna 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze žalobci napadli dne 6. března 2007 včasným dovoláním. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Vycházejí z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítají, že oba soudy posuzovaly žalobu na ochranu osobnosti nesprávně potud, že vyšly z úvahy, že se dovolatelé domáhali vyslovení nezákonnosti
a neoprávněnosti postupu Policie ČR a dalších orgánů činných v trestním řízení. Nezákonnost předmětného zásahu totiž byla ve vztahu k dovolatelům již pravomocně vyřešena, když bylo zrušeno sdělení obvinění a jejich trestní stíhání zastaveno. Proto byla neoprávněná i vazba, která byla na oba dovolatele uvalena. Vazba je přitom zásahem do osobnostních práv (tělesné integrity jednotlivce, občanské cti, lidské důstojnosti, soukromí a rodinného života) a je tak možné se domáhat odstranění následků takového zásahu. Dovolatelé mají zato, že z tohoto pohledu se soudy danou problematikou nezabývaly.
Dovolatelé stejně tak zpochybňují závěr odvolacího soudu o tom, že žádná sbírka nemůže být předmětem ochrany ve smyslu §11 a násl. o.z., neboť je právem majetkovým. Dovolatelé však nečinili předmětem sporu majetkovou hodnotu, ale část své intimní sféry. Sbírka CD je projevem citového a intelektuálního života – koníčkem dovolatele, tedy projevem jeho osobnosti jako integrálního subjektu tvořeného z řady dílčích nehmotných citových projevů a z řady hmotných projevů fyzické existence. Ochrana osobnosti zná osobní čest a citovou sféru, stejně tak zná i tělesnou integritu
ve vztahu k fotografiím či škodám na zdraví a podobně. Jestliže tedy došlo k poškození sbírky, došlo zcela jistě i k znehodnocení celoživotního úsilí dovolatele a tím i k zásahu do jeho osobnostních práv.
Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §11 a §13 o.z.
Podle §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména
a projevů osobní povahy.
Podle §13 odst. 1 o.s.ř. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím,
že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla
ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti,
má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech postižené fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv
z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Jestliže podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, a současně ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové), je především třeba ozřejmit, co je obsahem této zákonem předpokládané ochrany osobnosti.
Při vědomí mnohosti možných definic lze za osobnost považovat člověka jako jednotlivce, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotku
i určitou psychofyzickou a sociálně psychickou strukturu. Z hlediska psychologie
se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek, systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z podstatných rysů osobnosti
je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů přičemž dosahují relativně větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu \"sebetvoření člověka\" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy
se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Nelze samozřejmě opomenout ani fyzické složky osobnosti fyzické osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti
a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé
z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože se pak jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno
se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem
je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva
na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní (obdobně srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. srpna 2007, č.j. 30 Cdo 2782/2007-75).
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. U některých zásahů, byť se zdánlivě jeví,
že odporují objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně
a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy
je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným za předpokladu,
že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty
k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Takováto licence není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.
I v souzeném případě bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu pouze u zásahu
do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které by bylo kvalifikováno jako neoprávněné, resp. protiprávní.
V řízení nebylo zpochybněno, že k žalobci vytýkaným zásahům došlo v rámci trestního řízení. Nebylo však prokázáno, že by v této souvislosti došlo k eventuálnímu excesu, t.j. k vybočení orgánů činných v trestním řízení z rámce tohoto řízení, a to ani v případě plnění povinností podle §8a odst. 1 tr.ř. K zásahu do osobnostních práv žalobců tak došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. tím, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost.
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR lze státní moc uplatňovat v mezích a způsobem stanoveným zákonem (obdobně i čl. 2 odst. 2 Listiny). Touto zásadou je stanoveno přesné vymezení podřízení státní moci zákonu, resp. stanovení zákonem vymezené pravomoci každému orgánu veřejné moci. Tyto základní zásady pro činnost státních orgánů se týkají i postupu soudů a rozsahu jejich oprávnění při rozhodování. Jinými slovy, soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek zákonem výslovně stanovených.
Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je upravena v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu, zejména v §7 tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory, plynoucí z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují jiné orgány. Jiné věci projednávají soudy v občanském soudním řízení jen stanoví-li to zákon. Neexistuje tedy žádné zákonné ustanovení, které by soud opravňovalo k tomu,
aby v rámci civilního procesu zasahoval do řízení trestního a detailně přezkoumával jednotlivé kroky orgánů činných v trestním řízení a případně upravoval jejich další postup.
Na příklad obvinění z trestného činu (vzetí do vazby, apod.), lze sice chápat jako zásah do osobnostních práv, nejde však o zásah „neoprávněný“ ve smyslu ustanovení
§13 odst. 1 občanského zákoníku, neboť se jedná o zásah zákonem (trestním řádem)
za stanovených podmínek dovolený (obdobně srovnej usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 22. února 2006, sp.zn. II. ÚS 202/05). To platí i pro případy bylo-li následně např. trestní stíhání zastaveno, když vlastní zásah byl výkonem tvz. zákonné licence.
Pokud žaloba zásah do osobnostních práv vyvozovala z tvrzené ztráty některých kompaktních disků, z poškození jejich obalů, resp. ztráty dalších předmětů s tím, že tak došlo k zásahu mimo jiné do citové sféry žalobce, neboť nedílnou součástí jeho života byla sběratelská činnost těchto hudebních nosičů, je třeba konstatovat, že je nepochybné,
že osobnost fyzické osoby vymezuje mimo jiné i její interní vztah k zálibám, stejně tak jako k prožívání jejich realizace. Nelze však dovozovat, že by případné dotčení např. hmotného substrátu, jehož prostřednictvím fyzická osoba takovéto zájmy realizuje, mohlo být (jak vyplývá z výše podaného výkladu) klasifikováno jako zásah do osobnosti takovéto osoby.
Lze proto uzavřít, že odvolací soud věc samu posuzoval v souladu s četnou
a ustálenou judikaturou vztahující se k této otázce (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004 – 153).
Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud druhého stupně věc posuzoval v souladu s výše vyloženými zásadami, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak
to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu