ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2095.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2095/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce A. H., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti A. p., a.s., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 50/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 1 Co 278/2006-69, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2006, č.j. 32 C 50/2005-44, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) částku 300.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 1 Co 278/2006-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, která by následně zakládala odpovědnost žalované podle ustanovení §13 o.z. Případné vadné nebo nedostatečné plnění z pojistné smlouvy, v čemž žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, konkrétně do práva na zdraví, nepředstavuje neoprávněný zásah do práv chráněných ustanovením §11 násl. o.z., a to bez ohledu
na nedostatky žalobního tvrzení ohledně příčinné souvislosti mezi újmou na zdraví (žalobce) a tvrzenou nečinností žalované. Pojistná smlouva není integrální součástí osobnosti fyzické osoby dané jí od jejího narození do její smrti.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce 15. ledna 2007
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 27. února 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel má především zato, že odvolací soud při svém rozhodování nepochopil žalobní tvrzení žalobce, takže se nemohl věcí řádně zabývat. Dovolatel je totiž přesvědčen, že neplnění ze smlouvy (zde pojistné smlouvy) je možným zásahem, jehož důsledkem může být osobnostní právo fyzické osoby ohroženo či porušeno. Žalobce se podpisem pojistné smlouvy stal závislým na jednání žalované, přičemž očekával jistou kvalitu služeb či činnosti, které by chránily jeho zdraví. Porušení těchto povinností má souvislost se zdravím dovolatele. Nadto rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno na základě jiných poznatků, než rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel uzavírá, že jednáním žalované bylo zcela zásadním způsobem porušeno jeho právo na ochranu zdraví ve smyslu ustanovení §11 o.z. Protože podle názoru dovolatele odvolací soud celou věc nesprávně posoudil žádá, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., když především rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Rozsudku soudu prvního stupně pak nepředcházel případný jiný
a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o seznání omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O tento případ však v souzené věci nejde.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V této souvislosti je proto nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se tedy například ani případný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., pokud by byl užit.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z., má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva
na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost mezi tímto zásahem a újmou vzniklou na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. se tedy uplatní u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Jestliže podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, a současně ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové), je především třeba ozřejmit, co je obsahem této zákonem předpokládané ochrany osobnosti.
Při vědomí mnohosti možných definic, lze za osobnost považovat člověka jako jednotlivce, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotku i určitou psychofyzickou a sociálně psychickou strukturu. Z hlediska psychologie se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek, systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů přičemž dosahují relativně větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu \"sebetvoření člověka\" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Nelze samozřejmě opomenout ani fyzické složky osobnosti fyzické osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé
z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik.
A protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva
na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku je pak pouze demonstrativní.
Z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, stejně tak jako z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se soudy otázkou, zda skutečně došlo k dotčení osobnostní sféry žalobce, který má zato, že v tomto případě se jednalo o chráněný statek jeho zdraví, zabývaly. Je však skutečností (což vzaly v úvahu, byť formou odlišné formulace soudy obou stupňů), že žalobce neozřejmil okolnosti jím naznačované příčinné souvislosti mezi (údajnou) újmou na zdraví a tvrzenou nečinností žalované, kdy nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce (tedy v tomto případě zásahu proti jeho právu na zdraví). Nadto v řízení, jak vyplývá již z rozhodnutí soudu prvního stupně, nebylo ani prokázáno, že by žalovaná svoje smluvní závazky porušila.
Z tohoto důvodu při vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním proto není možno dovozovat, že by toto rozhodnutí naplňovalo předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Proto je nelze klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam. Ve věci tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto podané dovolání odmítl
(§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona).
Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu