ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2095.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2095/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. J., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. s. a.s., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 140/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2007, č.j. 1 Co 18/2007-120, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2007, č.j. 1 Co 18/2007-120, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2005, č.j.
37 C 140/2004-55, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11.8.2006, č.j.
37 C 140/2004-74, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna doručit žalobci písemnou omluvu ve znění: “Č. s. a.s. se omlouvá panu V. J. za to, že mu v rozporu se svojí právní povinností včas neposkytla nezbytnou součinnost k obraně proti zneužití jeho jména a podpisu v dokumentech banky“, a aby zaplatila žalobci 750.000,- Kč do 3 dnů ode dne právní moci rozsudku a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vzal za prokázáno, že v letech 1991 – 1992 se žalobce účastnil na činnosti konsorcia „B.“, které mimo něj dále sdružovalo P. V. a J. B.. Jmenovaní v rámci konsorcia zřídili u žalované, která v té době vystupovala pod jménem Č. s. s., společný běžný bankovní účet. Ke dni 1.7.1992 byla činnost tohoto konsorcia fakticky ukončena. Koncem roku 1992 zbývající společníci žalobce bez jeho vědomí a souhlasu převedli z bankovního účtu vedeného u žalované celkem tři finanční částky. Příkazy k převodu byly žalovanou provedeny, protože neměla pochybnost o jejich pravosti. Dopisem ze dne 19.7.1993 žalovaná informovala žalobce, že na příkazu je razítko konsorcia a tři podpisy podle podpisového vzoru. Bylo pak prokázáno, že podpis žalobce na podpisovém vzoru byl padělán.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §11násl. občanského zákoníku (dále jen o.z.) a dospěl k závěru,
že žalovaná neoprávněně nezasáhla do osobnostních práv žalobce. Žalobce tvrzený neoprávněný zásah spatřuje v tom, že mu žalovaná neposkytla nezbytnou součinnost k obraně proti zneužití jeho jména a podpisu v dokumentech banky, konkrétně, že mu k jeho žádosti nevydala podpisový vzor a označené příkazy k úhradě. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalované lze klást za vinu nikoliv pečlivý přístup k verifikaci předkládaných podpisů na příkazu k úhradě, což se však podle žaloby nestalo skutkovým základem tvrzeného neoprávněného zásahu. Proto závěr soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že by žalovaná nezkoumala pravost a shodnost podpisů na uvedených platebních příkazech, jde nad rámec vymezeného neoprávněného zásahu. Pokud jde o žalobou tvrzený neoprávněný zásah neposkytnutím součinnosti žalobci, odvolací soud uvedl, že pro posouzení, zda šlo o zásah do osobnostních práv, nejsou rozhodující subjektivní pocity či názory dotčené osoby. Vysvětlil, že předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářená jednotlivými hodnotami tvořící celistvost osobnosti v její fyzické
a psychicko-morální jednotě. Pro hodnoty, resp. práva tvořící integritu fyzické osoby, která jsou příkladmo vypočteny v ustanovení §11 o.z., je charakteristické, že jsou spjaty s fyzickou osobou od jejího narození po celou dobu života a mají právní účinky vůči všem třetím subjektům. Osobnostními právy proto nemohou být práva, která fyzická osoba nabývá teprve v průběhu života. Z takto vymezeného pojmu všeobecného osobnostního práva odvolací soud dovozuje, že neposkytnutí součinnosti k obraně žalobce proti zneužití jeho jména a podpisu v dokumentech banky, konkrétně nevydání jím požadovaných dokumentů, nelze považovat za neoprávněný zásah, který by byl objektivně způsobilý porušit či jen ohrozit jeho osobnostní práva, neboť jím popsaným pasivním chováním žalované nebyla dotčena integrita osobnosti žalobce. K tvrzení,
že žalovaná se stala rovněž odpovědnou za zásah do jeho osobnostních práv, když
mu bránila v jeho řešení, resp. v soudní obraně jeho práv, odvolací soud uvedl, že právo na soudní a jinou právní ochranu, které má základ v čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany, nenáleží. Bez právního významu pro posouzení dané věci pak podle názoru odvolacího soudu je i to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, na který poukazoval žalobce v odvolání, byla konstatována protiprávnost jednání žalované, neboť právo na zpřístupnění označených dokumentů, které bylo žalobci přiznáno soudním rozhodnutím, nenáleží mezi osobnostní práva. Jestliže tedy nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nelze dovodit ani odpovědnost žalované podle ustanovení §13 o.z. Soud druhého stupně též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobce dne 17. ledna 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Tento rozsudek žalobce napadl dne 17. března 2008 včasným dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a tvrdí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř. Vytýká též, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Poukazuje především
na to, že odvolací soud se nezabýval porušením zákonné povinnosti žalované vynaložit úsilí, aby nedošlo ke zneužití podpisu, resp. jména žalobce. Na tom nic nemění
ani skutečnost, že žalobce požadoval omluvu pouze ve vztahu k následnému neposkytnutí součinnosti, protože v odůvodnění žaloby žalované výslovně kladl za vinu i nikoliv pečlivý přístup k verifikaci předkládaných podpisů na příkazu k úhradě, přičemž náhradu nemajetkové újmy v penězích požadoval i za tento zásah. Nedostatek pečlivosti na straně žalované spatřuje zejména v tom, že přijala předmětný příkaz k úhradě, i když jeho údajný podpis byl překryt razítkem, takže pravost byla nepřezkoumatelná. Ke druhému tvrzenému protiprávnímu zásahu žalované uvádí zejména to, že i po sdělení nezákonnosti provedení transakce, trvala žalovaná na tom,
že vše bylo v pořádku, protože žalobcův podpis byl řádně ověřen a shledán pravým. Dále po dobu více než deset let mu odmítala vydat předmětný příkaz, neumožnila mu
do něj nahlédnout a neumožňovala znalecké přezkoumání pravosti jeho podpisu. Tím způsobila, že trestní řízení proti společníkům žalobce zahájené na jeho podnět, muselo být zastaveno. Dále vytýká odvolacímu soudu, že navzdory tomu, že povinnost vydat požadované doklady žalobci byla žalované uložena rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 25.3.2002, č.j. 30 Co 52/2000-47, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.2.2003, č.j. 20 Co 481/2002-70, došel odvolací soud k závěru, že ze smlouvy o běžném účtu, ani z obchodního zákoníku, nevyplývá povinnost vydat žalobci podpisový vzor a platební příkaz. Žalobce v tom spatřuje zjevné porušení zákona. Odvolací soud byl podle jeho názoru vázán těmito rozsudky. Žalovaná neposkytnutím součinnosti rozhodujícím způsobem utvrdila protiprávní zásah bývalých společníků do jeho osobnostních práv. Navíc svým postupem umožnila těmto společníkům kdykoliv opětovně zneužít jeho podpis, resp. jeho jméno. Společníci nadto museli nabýt pocitu úplné beztrestnosti ve vztahu k padělání žalobcova podpisu. Žalobce též dovozuje, že odvolací senát byl podle §14 o.s.ř. vyloučen z projednávání této věci, když jeho členky F. a Ž. potvrdily v jiném řízení o stejném nároku usnesení Městského soudu v Praze o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobci. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně,
resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem [§242 odst. 3 věta první o.s.ř.], lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě,
že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).
Jak již bylo uvedeno, dovolání v souzené věci odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a současně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], který se však při úvaze o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, v souzené věci (s ohledem na již podaný výklad) neuplatní. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v označené věci však neobsahuje argumentaci, která by fakticky byla způsobilá zpochybnit správnost úvah odvolacího soudu při aplikaci ustanovení §11 násl. o.z. Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ve smyslu tohoto ustanovení nedošlo popsaným způsobem k zásahu do osobnostních práv žalobce, pak jde o závěr odpovídající.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění.
Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení
a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
V konkrétním případě je nezbytné vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti vyplývajícího z ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Je též nutným předpokladem, aby vytýkaný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. K zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem
a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah
v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již
v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem,
ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti
a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé
z těchto složek osobnosti. Vždy však bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. V tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku je pak pouze demonstrativní (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, č.j. 30 Cdo 1873/2006-231).
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím,
že pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem
a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. se uplatní u zásahů do její osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které odůvodňují jejich kvalifikaci jako neoprávněných (protiprávních). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
V souzené věci odvolací soud dovodil, že nedošlo ze strany žalované k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Především se náležitě
a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vypořádal s otázkou vymezení oblasti chráněných osobnostních práv fyzické osoby, přičemž současně přiléhavě poukázal na skutečnost, že osobnostními právy nemohou být práva, která fyzická osoba nabývá teprve v průběhu života, a která jí tedy nejsou vrozená. Napadené rozhodnutí proto není důvodu pokládat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout [§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Dovolací soud připomíná, že s ohledem na skutečnost, že ve věci nebyla shledána přípustnost dovolání, proto s přihlédnutím k ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř.
se nezabýval v dovolání uplatněnou námitkou podjatosti soudkyň Vrchního soudu v Praze Z. F. a N. Ž. Nadto zdůvodnění této námitky nebere v úvahu úpravu obsaženou v ustanovení §14 odst. 4 o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu