ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2371.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2371/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) B. A., a b) D. A., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 780.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 111/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2006, č.j. 11 Co 206/2006-350, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému
z žalobcům částku 12.848,- Kč k rukám jejich zástupce, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaný každému z nich zaplatil částku 390.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaný na jejich úkor získal
v období 1. 4. 1993 do 31. 3. 1995 užíváním jejich pozemků k provozování skládky pevných domovních odpadů bez právního důvodu.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 30. listopadu 1998, č. j.
7 C 111/95-53, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců částku 273.900,- Kč s příslušenstvím, zatímco ve zbytku žalobu zamítl. Současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. srpna 2000, č. j. 11 Co 205/2000-98, rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně současně uložil provedení dalších důkazů.
Okresní soud v Novém Jičíně poté rozsudkem ze dne 13. ledna 2005, č.j.
7 C 111/95-317, žalovanému uložil povinnost zaplatit každému z žalobců částku 390.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný v období od 1. 4. 1993 do 31. 3. 1995, provozoval na pozemcích ve vlastnictví žalobců skládku pevných domovních odpadů, a to bez jakékoli dohody se žalobci. Tím došlo u žalovaného k bezdůvodnému obohacení. Soud prvního stupně na základě znaleckého posudku zjistil, že skládka zabírá z pozemku žalobců 4 979 m². Dále ustanovil znalce ke zjištění obvyklého (tržního) nájemného, který je vypočítal v celkové výši 34.850,- Kč. Znalec však současně uvedl, že neměl možnost vyčíslit cenu obvyklého (tržního) nájemného v daném případě, kdy na pozemku je provozována skládka někým, kdo není vlastníkem pozemku. Do obvyklého (tržního nájmu) se musí promítnout výnosnost činnosti, která je provozována. Tento aspekt tedy nemohl být zohledněn do výše, jakou by mělo činit nájemné v daném konkrétním případě. Protože se soudu prvního stupně nepodařilo opatřit další podklady k výpočtu obvyklého nájemného z předmětných pozemků, vyšel z ustanovení §136 o.s.ř., podle něhož, lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Soud prvního stupně v této souvislosti přihlédl ke skutkovým zjištěním týkajícím se zejména rozlohy pozemků, a k tomu, jakým způsobem byly pozemky využívány, a k nákladům, které v souvislosti s touto činností byly vynaloženy žalovaným. Vzal v úvahu též to, jaké byly prokazatelné zisky z činnosti, ke které byly pozemky využívány, a to, že není možno pominout, v jakém regionu se předmětná skládka nachází. Dospěl k závěru, že ke všem zjištěným skutečnostem se mu jeví jako přiměřená částka 1,000.000,- Kč za bezdůvodné obohacení. Vzhledem k předmětu řízení proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, když předmětem žaloby je nižší částka.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. října 2006, č.j. 11 Co 206/2006-350, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, zatímco podle §220 odst. 3 o.s.ř. změnil jeho výrok o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i
s jeho právním posouzením věci podle ustanovení §451 násl. občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\") i s aplikací ustanovení §136 o.s.ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníkům řízení dne 8. ledna 2007 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 5. března 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Připomíná, že původním rozhodnutím soudu prvního stupně, které bylo později zrušeno odvolacím soudem, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům jiné částky než v rozsudku z 13. ledna 2005. Pokud poté Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl o výši bezdůvodného obohacení jinak než v původním rozsudku, byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Pro případ, že se dovolací soud s tímto názorem neztotožní, má dovolatel za to, že dovolání ve věci je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu má, zda je možno určit výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení volnou úvahou soudu podle §136 o.s.ř. Vytýká, že napadený rozsudek se ztotožnil s nesprávným určením výše bezdůvodného obohacení soudem prvního stupně, které nemělo oporu v procesním postupem zjištěných podkladech pro úvahu podle §136 o.s.ř., zejména v závěrech znaleckého posudku. Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalobci podáním ze dne 26. dubna 2007. Nesouhlasí zejména s názorem, že by dovolání ve věci bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Jsou přesvědčeni, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Navrhují, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, a aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237
odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237
odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Napadeným rozsudkem především nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé. Pokud rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, jímž byla původně náhrada za bezdůvodné obohacení stanovena v jiné výši, pak důvodem jeho zrušení byla v prvé řadě nepřezkoumatelnost původního rozhodnutí, resp. též nedostatky ve skutkových zjištěních. Jestliže proto Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 13. ledna 2005, č.j. 7 C 111/95-317, určil, za použití ustanovení
§136 o.s.ř. výši náhrady za bezdůvodné obohacení odlišnou částkou, nestalo se tak
z důvodu vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu. O takový případ by šlo tehdy, jestliže nezávislé rozhodnutí soudem prvního stupně je vyloučeno nebo omezeno tím, že soud byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor soudu byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tak musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže při rozhodování ve věci samé uplatnit svůj názor. Tam, kde takovýto vliv na pozdější rozsudek soudu prvního stupně není dán, není možno ani dovozovat přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Tak tomu je zejména tehdy, kdy se v dalším řízení před soudem prvního stupně změní skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud, resp. uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést další dokazování (jak tomu bylo v souzeném případě), aniž by zaujal (rigorózní) stanovisko k právnímu posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v této věci nemá podklad ani
v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Alternativy přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů [§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.], zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto například ani eventuální dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Jestliže je v občanském soudním řízení prokázán základ nároku, ale jeho výši nelze spolehlivě zjistit (lze ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec), soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použije ustanovení §136 o. s. ř. (srov. R 13/1985).
Obsah dovolání zdůrazňuje vesměs skutkové okolnosti případu, a to i pokud se týká závěrů soudů podle ustanovení §136 o.s.ř. Dovolání tak fakticky uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. K němu však - jak již bylo vyloženo - z hlediska posuzování předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není možno přihlížet.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu proto není ve výrocích ve věci samé rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Pokud dovolatel dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích o náhradě nákladů řízení, pak s přihlédnutím k úpravě obsažené v ustanovení §236 až §239 o.s.ř. není proti těmto výrokům dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a o.s.ř.] dovolání jako nepřípustné odmítl
[§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona]. Rozhodoval, aniž nařídil jednání [§243a odst. l věta první o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco žalobcům v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem. Konkrétně jde u každého z nich o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §3 odst. 1 bod 5 vyhlášky činí sazba odměny zástupce u každého z žalobců v této věci 45.100,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50 %, tj. na částku 22.550,- Kč. Dovolání pak bylo odmítnuto, takže tato výše odměny byla dále snížena o 50% na 11.275,- Kč (§15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobců proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Náklady dovolacího řízení spojené
se zastoupením advokátem tak činí u každého z žalobců 11.575,- Kč, resp. po úpravě
o 19 % daň z přidané hodnoty 12.848,-Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.). S přihlédnutím k §17 písm. b) vyhlášky pak je celková výše nákladů tohoto řízení spojených se zastoupením žalobců advokátem představována částkou 25.696,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. září 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu