ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2463.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2463/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce F. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. H., a 2) I. H., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 62.876,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 144/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. února 2007, č. j. 17 Co 311/2005 - 256, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou změněnou se souhlasem soudu domáhal zaplacení částky 62.876,- Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaných tím, že bez právního důvodu užívali od dubna 1999 do března 2001 třípokojový byt v domě č.p. 637 v obci J. (zapsaném na LV č. 777 pro k.ú. J.), jenž je ve společném jmění žalobce a jeho manželky. Kromě toho uhradil žalobce za žalované částky 1.057,- Kč a 3.357,- Kč za jimi spotřebovaný plyn a částku 932,- Kč za elektrickou energii.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č.j. 5 C 144/2001 - 210, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 33.627,- Kč s 8 % úrokem z prodlení z této částky od 16. 6. 2001 do zaplacení, žalobu na zaplacení další částky 29.249,- Kč s 8 % úrokem z prodlení z této částky od 16. 6. 2001
do zaplacení a 8 % úrok z prodlení za den 15. 6. 2001 z částky 62.876,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. V průběhu řízení vznesli žalovaní námitku započtení tří částek, každé ve výši 878,- Kč, které žalobci uhradili dne 15. 4. 1999, dne 20. 5. 1999 a dne 22. 6. 1999 jako nájem za měsíce duben až červen 1999. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce dne 15. 6. 1997 uzavřel s prvním žalovaným nájemní smlouvu na dobu určitou (6 měsíců od jejího podpisu) o nájmu bytu v označeném domě ve vlastnictví žalobce a že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 1. 2000, č.j. 7 C 1422/97 - 52, byla prvnímu žalovanému a všem, kdo s ním v bytě bydlí, uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci a jeho manželce do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (ohledně lhůty k vyklizení nabyl rozsudek právní moci dne 6. 9. 2000). Soud prvního stupně věc posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl (§451 odst. 2 obč. zák.), když nájemní vztah žalovaných skončil dne 15. 12. 1997. Při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalkyně JUDr. K., ve znění dodatku, z nějž zjistil, že výše tržního nájemného činila v daném místě a čase od 1. 4. 1999 do 30. 6. 1999 měsíčně 1.831,78 Kč, od 1. 7. 1999 do 30. 9. 1999 měsíčně částku 1.995,46 Kč, v době od 1. 10. 1999 do 30. 6. 2000 měsíčně částku 2.303,58 Kč a v době od 1. 7. 2000
do 30. 6. 2001 měsíčně částku 2.397,22 Kč. S ohledem na výskyt plísně v bytě snížil soud prvního stupně tržní nájemné o 10 % měsíčně. Za měsíc duben 1999 soud žalobci nájemné nepřiznal, neboť o této částce již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 11. 2000, č.j. 5 C 1468/99 - 21, a s ohledem
na vznesenou námitku promlčení plateb požadovaných za období do 21. 6. 1999, přiznal žalobci bezdůvodné obohacení od 22. 6. 1999 do 24. 2. 2001, kdy žalovaní byt prokazatelně vyklidili. Z celkové částky, kterou by měli žalovaní po odečtení 10 % slevy z nájemného žalobci zaplatit, tj. částky 41.493,- Kč, soud odečetl platby v celkové výši 13.212,- Kč, jež byly žalovanými žalobci ve sporném období uhrazeny. Na nájemném tak žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci částku 28.281,- Kč a dále částky 932,- Kč, 3.357,- Kč a 1.057,- Kč, které žalobce za žalované uhradil za plyn a elektrickou energii; celkem tedy 33.627,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2007, č. j.
17 Co 311/2005 - 256, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma nenapadeného vyhovujícího výroku, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s i jeho právním posouzením. Odvolací námitky žalobce, který nesouhlasil s přiznanou výší bezdůvodného obohacení, nepovažoval za opodstatněné, přičemž poukázal na závěry vyžádaného znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví správa národního majetku a stanovení nájemného, o jejichž správnosti neměl důvod pochybovat. Konstatoval, že výše bezdůvodného obohacení byla v souzené věci zjištěna správně a návrh žalobce na vyžádání revizního znaleckého posudku shledal nadbytečným a v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Nepřisvědčil ani námitce žalobce o nemravnosti 10 % slevy z nájemného, když v řízení bylo prokázáno, že se v bytě plíseň vyskytovala, takže sleva ve výši 10 % je přiměřená a odpovídající charakteru a rozsahu této závady.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.. Zásadní právní význam spatřuje v tom, „zda osoba jež není nikým jako soudní znalec v oboru jmenována jest znalcem v oboru“, „zda nesprávné právní hodnocení věci ve znaleckém posudku jež byl nalézacími soudy plně akceptován jest nesprávným hodnocením věci nalézacími soudy, či zda toto nesprávné právní hodnocení věci ve znaleckém posudku jest nesprávným hodnocením věci znalcem, za kteréžto soudní moc České republiky nezodpovídá a v tomto případě pak jakákoliv obrana proti nesprávnému znaleckému posudku v České republice není možná“, „zda dovolací soud jest oprávněn bráti v úvahu při rozhodování ve věci ustanovení ústavního práva, v tomto případě Článku č. 1 Doplňku č. 1 Úmluvy či nikoliv“, „zda jest ČR povinna hraditi za nepravdivý znalecký posudek a tyto náklady přeúčtovati účastníkům řízení, či zda při podání nepravdivého znaleckého posudku by soud měl postupovati podle §148 odst. 2 o. s. ř.“. Dovolatel se domnívá, že obvyklé nájemné v místě a čase je definováno zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, jako cena obvyklá, za kterou je považována cena, které by bylo dosaženo při prodejích stejného, případně obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Dále namítá, že znalkyně, která ve věci podala znalecký posudek, není oprávněna podávat znalecké posudky podle zákona o oceňování majetku, neboť nikým nebyla jmenována. Znaleckému posudku vytýká, že se týká jiného bytu v jiném domě, bez lodžie a s jinými rozměry místností, a má za to, že řízení by mělo být doplněno revizním znaleckým posudkem. Nesouhlasí ani s přiznanou slevou z nájemného, o niž žalovaní nepožádali a která jim byla přiznána jen na základě doporučení znalkyně. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V dané věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce v dovolání sice uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní právní význam, z obsahu dovolání
(§41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že především zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, jež se při stanovení výše bezdůvodného obohacení opřely o závěry soudem vyžádaného znaleckého posudku znalkyně JUDr. K. z oboru ekonomiky, ekonomická odvětví různá - stanovení výše nájemného z bytů, nebytových prostor, pozemků a úhrady za služby spojené s užíváním bytů a nebytových prostor, s nimiž nesouhlasí. Podstatou jeho námitek je tak nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a nikoliv nesouhlas s tím, jak byl zjištěný skutkový stav posouzen po stránce právní. Námitky proti skutkovým závěrům však nejsou námitkami proti právnímu posouzení [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3
o. s. ř.
Námitka nesprávnosti skutkových zjištění je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího
v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů se týká postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Námitka dovolatele, že výše obvyklého (tržního) nájemného měla být stanovena podle zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, je nesprávná a není rovněž způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v dané věci založit, neboť citovaný zákon se vztahuje na oceňování majetku (jak vyplývá již jeho názvu), tj. věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb (přičemž službou se podle §2 odst. 2 tohoto zákona rozumí poskytování činností nebo hmotně zachytitelných výsledků činností), a nikoli na stanovování výše obvyklého nájemného v daném místě a čase, jež není majetkem ve smyslu citovaného zákona.
Otázkou zásadního právního významu pak nepochybně není ani otázka, zda „dovolací soud jest oprávněn bráti v úvahu při rozhodování ve věci ustanovení ústavního práva, v tomto případě ustanovení Článku č. 1 Doplňku č. 1 Úmluvy či nikoliv“, když není ani jasné, jaké úmluvy se má týkat.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dovolatelem namítanou vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nevyhovění návrhu na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem), neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov.
§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167
odst. 1 o. s. ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu