ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2465.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2465/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce R. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L. B., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 171.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 94/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2006, č. j. 22 Co 2755/2006-83, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.180,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně, advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu částku 171.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 3. dubna 2002 mu půjčil částku 150.000,- Kč při dohodnutém úroku 21.000,- Kč. Žalovaný měl zaplatit celou dlužnou částku 171.000,- Kč do 4. června 2002. Smlouva o půjčce nebyla sjednána písemně, přičemž půjčku vyřizovala realitní kancelář. I přes výzvy k úhradě žalovaný žalobci dlužnou částku neuhradil.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 25. května 2006, č. j.
2 C 94/2005-57, žalobu v plném rozsahu zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalovaný si dne 3. dubna 2002 půjčil výše uvedenou částku při sjednaném úroku ve výši 21.000,- Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by smlouva o této půjčce byla uzavřena mezi účastníky tohoto řízení, ale byla dohodnuta s realitní kanceláří E. R., s.r.o. Smlouva o půjčce byla absolutně neplatná podle ustanovení §37 občanského zákoníku (dále jen o.z.), neboť v době jejího uzavření chyběla volní složka právního úkonu na straně žalobce, který částku, jíž si žalovaný půjčil, předal realitní kanceláři. Smlouva o zprostředkování mezi realitní kanceláří a žalobcem však uzavřena nebyla. S ohledem na neexistenci smluvního podkladu poskytnutí uvedené částky žalovanému, došlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení. Protože se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčuje ve dvouleté (subjektivní) lhůtě (§107 odst. 1 o.z.) a žaloba byla podána dne 16. září 2004, shledal soud jako důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
12. prosince 2006, č. j. 22 Co 2755/2006-83, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uzavřel, že žalobci se v řízení nepodařilo prokázat, že mezi ním a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce, a že tedy žalovanému vznikla povinnost plnění z takové smlouvy. Skutečné poskytnutí částky 150.000,- Kč žalobcem žalovanému je tedy třeba podle názoru odvolacího soudu posuzovat jako plnění bez právního důvodu. Žalovanému se tak dostalo bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 o.z. Odvolací soud se též ztotožnil
se soudem prvního stupně v tom, že s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalovaným, se právo žalobce na vydání takového plnění ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 o.z. promlčelo, neboť se žalobce již dne 3. dubna 2002 (nejpozději však dne
4. června 2002, kdy měl žalovaný podle tvrzení žalobce půjčenou částku vrátit) dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení, stejně tak i to, kdo se na jeho úkor obohatil. Proto zamítnutí žaloby z důvodu promlčení práva bylo namístě. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 26. ledna 2007 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce dne
16. 3. 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Důvod dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nesouhlasí s aplikací ustanovení §451 o.z. namísto ustanovení §657násl. o.z. Je přesvědčen, že skutečnost, že se účastníci při faktickém předání finančních prostředků nesetkali, nezakládá nedostatek volní složky na jeho straně. Provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by u kteréhokoli z účastníků transakce chyběla volní složka jednání a že by si žalobce nebyl vědom skutečnosti, že půjčuje peníze žalovanému a žalovanému že by nebylo známo, že si půjčuje peníze právě od žalobce. Dovolatel z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Současně požaduje přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobcem), řádně zastoupenou advokátem, zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Podle písmene b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle písmena c) zmíněného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože v dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jemuž nepředcházel případný jiný rozsudek téhož soudu, který by býval zrušen odvolacím soudem, může být přípustnost dovolání dána pouze za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Protože pak přípustnost dovolání je podle tohoto ustanovení podmíněna závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolací přezkum je proto otevřen jen pro posouzení otázek právních. Významný z hlediska posouzení přípustnosti dovolání je tudíž důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z dovolacích důvodů byl v dovolání uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tedy v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Jak již bylo uvedeno, žalobce namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) pochybil, když věc posoudil podle ustanovení §451 o.z. namísto ustanovení §657 o.z., když dovodil, že nebyla uzavřena smlouva o půjčce mezi žalobcem a žalovaným, neboť nebyla prokázána existence volní složky smluvních stran takovou smlouvu uzavřít; naopak byla prokázána její absence, takže (při poskytnutí peněz) šlo o plnění bez právního důvodu, čímž se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu Nejvyšší soud zjišťuje, zda jde
o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo - z hlediska judikatorního - řešenou v rozporu s hmotným právem. V daném případě však soudy obou stupňů k vydání pro žalobce nepříznivých rozhodnutí vedl závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce (§37 a §657 a násl. o.z.). Následné hodnocení skutečného poskytnutí částky 150.000,- Kč žalobcem žalovanému jako bezdůvodného obohacení, včetně přihlédnutí k vznesené námitce promlčení, bylo logickým vyústěním tohoto závěru. Z vylíčení důvodů dovolání směřujících proti tomuto závěru je zřejmé, že žalobce ve skutečnosti především namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Tyto námitky - jak bylo vysvětleno výše - však nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Vzhledem k ust. §3 odst. 1 bodu 4. vyhlášky činí sazba odměny v této věci 36.370,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalovaného snížit o 50 %, t.j. na částku 18.185,- Kč. Současně však vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, byla tato částka snížena o dalších 50 % na částku 9.092,50 Kč (§15, §14 odst. 1 vyhlášky).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny
za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalovaného činí 9.392,- Kč. Po připočtení 19 % daně z přidané hodnoty jsou náklady řízení žalovaného představovány částkou 11.176,57 Kč a se zaokrouhlením podle §16 odst. 2 vyhlášky částkou 11.180,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu