ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2607.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2607/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. L., zastoupenému advokátkou, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 19 C 164/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. srpna 2006, č. j. 57 Co 95/2006 - 100, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 6.307,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že „smlouva o koupi“ v žalobě specifikovaných nemovitostí, zapsaných na LV č. 164 u Katastrálního úřadu
pro M. k., Katastrálního pracoviště N. J., pro obec i k.ú. K., uzavřená dne 22. 5. 2003, je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v den podpisu citované kupní smlouvy bylo v jejím čl. III. uvedeno, že kupní cena „bude prodávajícímu, resp. žalobci, předána“, což sdělil i advokát, který smlouvu zpracoval. Následně však byla druhá strana smlouvy žalovaným, resp. jeho právním zástupcem, vyměněna, a nyní je v ní uvedeno, že „kupní cenu zaplatil kupující prodávajícímu před podpisem této kupní smlouvy, což obě smluvní strany stvrzují svými podpisy“. Kupní smlouva je tedy „podle §38 odst. 2 obč. zák. neplatná“. Podle žalobce je určení neplatnosti kupní smlouvy soudem „nezbytné také proto, aby jej katastrální úřad vyznačil jako vlastníka předmětných nemovitostí namísto žalovaného“.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 6. 10. 2005, č.j. 19 C 164/2004 - 68, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení, a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1772/2000, podle nějž, má-li právní otázka, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem
na určení této předběžné otázky, lze-li přímo žalovat na určení existence nebo neexistence samotného práva nebo právního vztahu; otázka platnosti či neplatnosti uzavřené kupní smlouvy je otázkou předběžnou, která by měla být vyřešena v rámci řízení o určení vlastnictví předmětné nemovitosti.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 8. 2006, č. j. 57 Co 95/2006-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s poukazem na rozhodnutí publikované
pod č. 11 v Bulletinu VS v Praze č. 3/94 se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Konstatoval, že ani vyhovující soudní rozhodnutí, jímž bylo určeno, že kupní smlouva je neplatná, nemůže žalobci zajistit zápis do katastru nemovitostí, protože potřebným podkladem
by bylo toliko rozhodnutí o existenci konkrétního práva. Návrhu žalobce na provedení dalších důkazů krajský soud nevyhověl, neboť se jednalo o důkazy v odvolacím řízení nepřípustné podle §205a o. s. ř., a neshledal ani existenci vad řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež žalobce spatřoval v tom, že k jednání před okresním soudem dne 6. 10. 2005 nebyl předvolán a nebyl proveden jeho výslech jako účastníka řízení, neboť v řízení byl zastoupen advokátem, jemuž bylo předvolání k jednání řádně doručeno, který však nepožádal o odročení tohoto jednání z vážných důvodů ani se neomluvil. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže v uvedený den jednal v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce (§101 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí se závěrem, že nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v řešení otázky „nesprávného právního posouzení jeho odvolací námitky, že mu nemuselo být doručeno předvolání k nařízenému jednání z důvodu,
že jej zastupoval advokát na základě procesní plné moci. Namítá, že navrhl-li k prokázání svých tvrzení, že kupní smlouva je neplatná podle §38 odst. 2 a §39
obč. zák., svoji účastnickou výpověď, měl soud prvního stupně postupovat podle §45c odst. 3. o. s. ř. a předvolání k nařízenému jednání doručit nejen jeho zástupci, ale i jemu samotnému. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, odňal mu tím možnost jednat před soudem. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení
se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka,
z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu
k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996
na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).
Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 68/2001].
V projednávané věci bylo zjištěno, že podle předmětné kupní smlouvy ze dne
22. 5. 2003 bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR vlastnické právo žalovaného
k předmětným nemovitostem.
Právní otázka, zda kupní smlouva je či není platným právním úkonem, za této situace představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda sporné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce. O tom, zda je žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí, by však nic nevypovídalo pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná kupní smlouva (jak žalobce požaduje), a nemohlo
by vést ani k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva, ale jen takové pravomocné soudní rozhodnutí, jež určuje, zda žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti předmětné smlouvy nemůže být vyřešena sporná otázka vlastnictví předmětných nemovitostí, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem
ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. Tvrzený stav ohrožení práva žalobce nebo nejistotu v jeho právním postavení lze proto odstranit jen určením, zda je žalobce vlastníkem předmětných nemovitostí. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávný právní názor na otázku naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti kupní smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dalšími námitkami v dovolání. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že námitka,
že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou z vad řízení vypočtených
v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., není od 1. 1. 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (srov. R 32/2003).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167
odst. 1 o. s. ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky
a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 6.307,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu