ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2634.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2634/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. č. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému R. a.s., zastoupenému advokátem, o zaplacení 305.171,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 179/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2006, č. j. 25 Co 134/2006 - 181, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č. j. 25 Co 134/2006 - 181, k odvolání žalovaného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 7. 2005, č. j. 9 C 179/2001 - 145, v napadeném vyhovujícím výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 262.542,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení
od 29. 7. 2000 do zaplacení potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení;
ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba co do částky 39.823,05 Kč s 10 % úrokem
ode dne 29. 7. 2000 do zaplacení a řízení bylo co do částky 2.805,60 Kč s 10 % úrokem z prodlení ode dne 3. 1. 2001 do zaplacení zastaveno, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo tím, že v době od 5. 4. 2000 do 18. 5. 2000 bezesmluvně užíval ke své provozní činnosti část prostor v domě čp. 68 (vila P.) v k.ú. S. v P. ve vlastnictví hl. m. P.,
k nimž žalobkyni svědčí právo hospodaření, aniž by za to cokoli zaplatil (resp. žalovaný uhradil za užívání nemovitosti v roce 2000 částku 98.009,35 Kč, která mu byla žalobkyní vrácena dne 19. 5. 2000 jako platba nejasná). Vzaly shodně za prokázané, že původní nájemkyně prostor (NTV a.s. P. CS) uzavřela v průběhu nájmu podnájemní smlouvu se žalovaným, přičemž nájem v mezidobí zanikl výpovědí. Nájemkyně, která tehdy byla v konkursu a byla zastoupena správcem konkursní podstaty, většinu prostor dne 4. 4. 2000 odevzdala žalobkyni a od 5. 4. 2000 do 18. 5. 2000 tak žalovaný užíval část prostor bez právního důvodu, z toho od 5. 4. 2000 do 14. 5. 2000 jejich větší část, od 15. 5. 2000 do 18. 5. 2000 jejich menší část, která byla na plánku jako součásti protokolu o předání vyznačena modře. Znaleckým posudkem soudem prvního stupně ustanovené znalkyně z oboru ekonomiky, ceny a odhady nemovitostí, rozpočtování a fakturace Ing. M. V., výpovědí této znalkyně a listinnými důkazy bylo dále prokázáno, že žalovaná užívala v době od 5. 4. 2000 do 14. 5. 2000 prostory o rozloze 754,82 m2, v období od 15. 5. 2000 do 18. 5. 2000 o rozloze 272,20 m2, přičemž výše obvyklého nájemného v daném místě a čase by činila částku v rozmezí 3.000,- Kč až 4.000,- Kč za 1 m2 ročně. Dále bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 15 C 186/2000, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný (v postavení žalobce) domáhal po úpravě žaloby určení, že mu vznikl nájemní vztah k vile P. v P. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se užíváním prostor v označeném domě v uvedeném období bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu (§451 odst. 1 obč. zák.), neboť mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o nájmu domu a žalovaný neměl ani jiný právní důvod k jeho užívání. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala finanční náhradu za toto užívání prostor v domě ve výši 3.000,- Kč za 1 m2 za rok, činí výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat (§458 obč. zák.), částku 262.542,50 Kč. Odvolací námitky žalovaného, že soud prvního stupně jej znevýhodnil tím, že v rozporu s koncentrací řízení provedl důkaz znaleckým posudkem a že tvrzení žalobkyně o základních skutkových okolnostech sporu byla nedostatečná, nepovažoval městský soud za opodstatněné, přičemž poukázal na to, že žalobkyně již v žalobě ze dne 3. 1. 2001 uvedla nejen období, za které požaduje finanční náhradu za užívání prostor v domě žalovaným ve výši 3.000,- Kč za 1 m2, ale i jejich rozsah, a doplnění řízení znaleckým posudkem „umožňuje“ ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. Dále dovodil, že usnesení o koncentraci řízení ze dne 11. 12. 2002 „ani nemělo být vydáno, protože již v tu dobu uvedená tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně postačovaly k projednání a rozhodnutí ve věci; v tomto smyslu jde o vadu řízení, která však nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí o věci samé“. Pokud žalovaná namítala, že neužívala prostory v rozsahu soudem prvního stupně zjištěném, odkázal odvolací soud na závěry vyžádaného znaleckého posudku, které soud prvního stupně vyhodnotil správně, i na to, že žalovaná prostřednictvím předsedkyně představenstva Ing. R. F. podepsala předávací protokoly (ze dne 15. 5. 2000 a ze dne 19. 5. 2000), v nichž jsou odevzdávané prostory jasně označeny odkazem na příslušný plánek jako součást těchto protokolů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž „dovolací důvod spatřuje v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a námitky žalovaného odmítl“. Poté, co doslovně ocitoval obsah podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, namítá „nesprávnou aplikaci §451 obč. zák.“ odvolacím soudem „na situaci, kdy z provedeného dokazování je zřejmé, že toto ustanovení nebylo možno ve věci aplikovat.“ Uvedl, že „povinnost vydat bezdůvodné obohacení nemůže plynout nikomu jinému, než tomu subjektu, v jehož majetkové sféře došlo k prospěchu, že nebyla správně posouzena otázka pasivní legitimace žalovaného ani otázka břemene tvrzení a důkazu žalobce a že nesprávně také byla posouzena otázka vázanosti soudu jeho vlastním usnesením o koncentraci. Jelikož provedení důkazů v rozporu s tímto usnesením (znaleckým posudkem) má stěžejní význam pro unesení důkazního břemene žalobce (rozloha prostor, výše průměrného nájemného), má také rozhodující význam ve věci samé. Současně jsou dány ve výše popsaném vady řízení před soudy obou stupňů, které by mohly být důvodem zmatečnosti řízení.“ Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v plném rozsahu zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně „k dalšímu jednání a novému rozhodnutí ve věci“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrzen, a nejde
o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V projednávané věci dovolatel výslovně neformuluje právní otázku, v níž spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, ani výslovně nekonkretizuje dovolací důvody, nicméně z obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání se podává, že vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o aplikaci §451 obč. zák. na zjištěný skutkový stav věci a jeho pasivní věcné legitimaci ve sporu.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav vyplývající z hmotného práva. Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z §451 odst. 1 obč. zák. Je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v dané věci založeno na skutkovém závěru (který není předmětem dovolacího přezkumu), že žalovaný v době od 5. 4. 2000 do 18. 5. 2000 užíval bezesmluvně ke své provozní činnosti část prostor v domě čp. 68 v k.ú. S. v P. ve vlastnictví hl. m. P., k nimž žalobkyni svědčí právo hospodaření, a to v rozsahu zjištěném znaleckým posudkem a listinnými důkazy, aniž by za to cokoli zaplatil.
Za takto zjištěného skutkového stavu věci nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li - shodně se soudem prvního stupně - k závěru, že žalovaný je v daném sporu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení pasivně věcně legitimován, když mezi účastníky nebyla v uvedené době uzavřena nájemní smlouva o nájmu prostor v označeném domě a žalovaný ani neměl jiný právní důvod k jejich užívání ve zjištěném rozsahu. Aplikace ustanovení §451 obč. zák.
na daný případ je tak v souladu s hmotným právem, neboť žalovaný je tím, kdo se
na úkor jiného bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu, které je povinen vydat (§458 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve výroku o věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dalšími námitkami v dovolání, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně zmatečnostních vad řízení, lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, která mají povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v ustanovení §236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání žalovaného, pokud směřuje proti těmto výrokům, rovněž odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu