ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2686.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2686/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci Statutárního města M. B., proti žalované České republice – F. ú. v M. B., o zaplacení částky 3,741.455,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 51/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č. j. 26 Co 50/2007 - 685, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č. j.
26 Co 50/2007 - 685, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne
3. listopadu 2006, č. j. 5 C 51/2000 - 667, se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Finančnímu úřadu v M. B.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal zaplacení částky 3,741.455,- Kč s příslušenstvím, kterou jako daňový poplatník v letech 1996, 1997 a do března 1998 zaplatil žalované (správci daně) na dani z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona č. 72/1994 Sb. (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb., v tehdy platném znění“ nebo „zákon č. 357/1992 Sb.“) za převod bytů z jeho vlastnictví do vlastnictví fyzických osob, ačkoli podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, tyto převody daňové povinnosti nepodléhaly a správce daně nebyl oprávněn daň vyměřit. Žalovaná se tak na jeho úkor bezdůvodně obohatila (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, - dále jen „obč. zák.“).
Usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 10. 2000, č. j.
5 C 51/2000 - 270, jímž bylo řízení zastaveno s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Finančnímu úřadu v M. B., a bylo rozhodnuto o soudním poplatku a o nákladech řízení, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2001, č. j. 26 Co 41/2001 - 279, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v dané věci je dána pravomoc soudu podle §7 odst. 1
o. s. ř.
Okresní soud v Mladé Boleslavi platebním rozkazem ze dne 27. 2. 2001, č. j. 5 C 51/2000 - 282, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 3,741.455,- Kč příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co žalovaná podala proti tomuto platebnímu rozkazu odpor, vzal žalobce částečně žalobu zpět co do částky 478.629,- Kč a soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 4. 2002, č. j. 5 C 51/2000 - 296, řízení do této částky částečně zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2002, č. j. 26 Co 328/2002 – 308, usnesení okresního soudu v napadeném výroku o nákladech řízení zrušil.
Podáním ze dne 14. 4. 2003, předaném soudu prvního stupně dne 15. 4. 2003, vzal žalobce žalobu částečně zpět o částku 783.940,- Kč a Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 10. 9. 2003, č. j. 5 C 51/2000 - 469, řízení částečně o tuto částku zastavil a rozhodl o soudním poplatku. Při ústním jednání u Okresního soudu v Mladé Boleslavi dne 21. 1. 2004 upřesnil žalobce se souhlasem soudu požadovaný úrok z prodlení ohledně částky, která byla vzata zpět tak, že se jedná o 12 % za dobu od 25. 2. 2000 do 4. 7. 2001, tj. do data zaplacení, tedy za 496 dnů, přičemž úrok činí za toto období 127.834,- Kč, s tím, že nadále požaduje úrok z částky 2,478.866,- Kč od 25. 2. 2000 do zaplacení.
Rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 5 C 51/2000 - 494, Okresní soud v Mladé Boleslavi žalobu na zaplacení částky 2,478.866,- Kč s 12 % úrokem z prodlení
od 25. 2. 2000 do zaplacení a dále na zaplacení částky 127.834,- Kč na úroku z prodlení za dobu od 25. 2. 2000 do 4. 7. 2001 a požadavek žalobce na vydání mezitímního rozsudku ohledně částky 127.834,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že na straně žalované nedošlo k bezdůvodnému obohacení, neboť daně byly hrazeny na základě pravomocných platebních výměrů, které nebyly zrušeny, a soud není oprávněn správnost výměrů přezkoumávat. Soud prvního stupně vyslovil názor, že věc nelze podřadit pod žádný z případů uvedených v §451 odst. 1 obč. zák. Požadavek na přiznání příslušenství byl zamítnut z důvodu, že daná problematika byla právně velmi složitá, k nesprávnému vyměření daní docházelo běžně a věcí se zabýval Nejvyšší soud a Vláda ČR. Přiznání úroku z prodlení by tak bylo v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze 2. 3. 2005, č. j.
26 Co 7/2005 - 529, zastavil řízení o odvolání žalobce proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně na vydání mezitímního rozsudku, v dalších výrocích jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na své kasační usnesení ze dne 7. 2. 2001, č. j. 26 Co 42/2001 - 48, v němž vyslovil závazný právní názor, že žaloba založená na požadavku vydání bezdůvodného obohacení je nepochybně žalobou soukromoprávního charakteru, k jejímuž projednání je dána pravomoc soudu. Okresnímu soudu uložil provést dokazování k objasnění skutečnosti, na která zdaňovací období (uvažováno období roku 1996 až první čtvrtletí 1998) byla vydána dodatečná daňová rozhodnutí, a zda částky uvedené v těchto rozhodnutích byly žalobci vráceny, a aby znovu rozhodl i o výši úroku z prodlení, který žalobci náleží
za období od 25. 2. 2000 do 4. 7. 2001.
Podáním ze dne 13. 6. 2005, doručeným soudu prvního stupně dne 16. 6. 2005, vzal žalobce žalobu co do částky 1,098.531,- Kč zpět a dále uvedl, že vzhledem
ke skutečnosti zaplacení části původně žalované částky 3,741.455,- Kč dne 3. 7. 2001 a výši úrokové sazby, činí úrok z prodlení 12 % ročně ze základu 2,360.920,- Kč
za období od 25. 2. 2000 do 3. 7. 2001, tj. za 495 dnů po 776,19 Kč, celkem 384.214,-Kč.
Usnesením ze dne 27. 9. 2005, č. j. 5 C 51/2000 - 536, Okresní soud v Mladé Boleslavi řízení částečně zastavil co do částky 1,098.351,- Kč; předmětem řízení tak zůstala částka 1,380.515,- Kč s příslušenstvím.
Poté Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 3. 1. 2006, č. j.
5 C 51/2000 - 614, žalobu o zaplacení částky 1,380.515,- Kč s úrokem z prodlení 12 % od 25. 2. 2000 do zaplacení zamítl, žalované v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu uložil povinnost uhradit žalobci úrok z prodlení ve výši 384.214,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti zamítavému výroku a proti výroku o nákladech řízení a k odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku a výroku o nákladech řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č. j. 26 Co 184/2006 - 639, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení a jinak jej potvrdil. Odvolací soud přisvědčil názoru okresního soudu, že částka 1,380.515,- Kč není bezdůvodným obohacením, když byla uhrazena na základě platebních výměrů, které nebyly zrušeny, vytkl mu však procesní pochybení a uložil mu, aby si ujasnil výši uplatněného nároku. Poukázal rovněž na to, že v průběhu řízení učinili účastníci nesporným, že po podání žaloby vrátila žalovaná žalobci daňové přeplatky, které podle dodatečných výměrů měly činit částku 2,076.870,- Kč, a že žalobce obdržel od žalované ve skutečnosti částku 2,360.920,- Kč. Dále krajský soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí, v nichž vyjádřil názor, že v dané věci je dána pravomoc soudu.
Žalobce v podání došlém soudu prvního stupně dne 18. 9. 2006 upřesnil žalobu tak, že na kapitalizovaných úrocích požaduje zaplatit částku 306.494,- Kč, a žalovaná obranou proti návrhu uplatnila k započtení částku 284.050,- Kč, kterou žalobci vyplatila navíc. Po změně žaloby soudem prvního stupně připuštěné usnesením ze dne
27. 10. 2006, č.j. 5 C 51/2000 - 661, tak předmětem řízení zůstalo příslušenství původně žalované jistiny, které po jeho kapitalizaci činí 306.494,- Kč.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 3. 11. 2006, č. j. 5 C 51/2000 - 667, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 22.444,- Kč, žalobu o zaplacení další částky 284.050,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2007, č. j.
26 Co 50/2007 - 685, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce v průběhu let 1996, 1997 a v prvním čtvrtletí roku 1998 jako daňový poplatník zaplatil žalované na podkladě platebních výměrů vydaných správcem daně ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb. “), celkem částku 3,741.455,- Kč na dani z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., a to za převod bytů z jeho vlastnictví do vlastnictví fyzických osob. Nálezem ze dne
30. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 485/98, Ústavní soud České republiky vyslovil, že poznámka pod čarou uvedená u §20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., v tehdy platném znění, není normativní, tedy závaznou částí právního předpisu, z čehož
(s ohledem na znění uvedeného ustanovení) vyplývá, že od daně z převodu nemovitostí jsou osvobozeny též převody bytů, garáží a ateliérů podle zvláštních předpisů; jestliže poznámka 12a odkazovala textací na §24 odst. 1 až 4 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), nepodléhaly zdanění podle tehdy platného právního předpisu ani převody bytů
ve vlastnictví obcí. Na základě usnesení vlády České republiky č. 600 ze dne 14. 6. 2000 došlo u jednotlivých správců daně postupem podle §55b zákona č. 337/1992 Sb.
k přezkumu správních rozhodnutí vycházejících z nesprávného výkladu §20 odst. 6 písm. g) zákona č. 357/1992 Sb., k vydání dodatečných daňových rozhodnutí, v nichž byla daňová povinnost zachována pouze u převodu pozemků a nesprávně vyměřené
a zaplacené částky daně z převodu bytů byly poplatníkům vráceny. Tak tomu bylo
i v případě žalobce, jemuž žalovaná po zahájení řízení vrátila poměrnou část daně
z převodu bytů, ale pouze za rok 1997 a za první čtvrtletí roku 1998 v celkové výši 2,360.920,- Kč, o niž vzal žalobce postupně žalobu zpět.
Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů - vázán právním názorem odvolacího soudu - dospěl k závěru, že žaloba o zaplacení požadovaného úroku z prodlení (§517 odst. 2 obč. zák.) je důvodná, ovšem vzhledem k žalovanou uplatněné námitce započtení částky 284.050,- Kč lze žalobě vyhovět jen ohledně částky 22.444,- Kč.
Odvolací soud s odkazem na právní názor, který vyjádřil již v usnesení ze dne
7. 2. 2001, č. j. 26 Co 42/2001 - 48, a v usnesení ze dne 2. 3. 2005, č. j. 26 Co 7/2005 - 529, opětovně konstatoval, že žaloba založená na požadavku vrácení bezdůvodného obohacení je soukromoprávního charakteru, k jejímuž projednání a rozhodnutí je podle §7 odst. 1 o. s. ř. dána pravomoc soudu. Žalované přisvědčil, že mezi účastníky řízení nebyl nikdy založen občanskoprávní vztah na základě právního úkonu (ať už jednostranného či dvoustranného). Takový vztah však může být založen zákonem, podle něhož jsou jeho adresáti nositeli práv a povinností bez ohledu na jejich právní postavení a sféru právního odvětví, v němž jsou tato práva a povinnosti realizována. Splnil-li žalobce daňovou povinnost nad rámec daný zákonem, plnil bez právního důvodu a žalovaná na jeho úkor získala bezdůvodné obohacení v rozsahu částek zaplacených na dani z převodu bytů (§451 odst. 2 obč. zák.), jež je mu povinna vydat (§456 věta první obč. zák.). Odvolací soud dále vyslovil názor, že stát (žalovaná) musí nést (stejně jako jiný subjekt práva) nepříznivé majetkové důsledky nezákonných rozhodnutí svých orgánů a že vrácením nesprávně vybraných daní se stát nemůže vyvinit z odpovědnosti za to, že tyto částky držel a mohl s nimi disponovat, ač mu nepříslušely. Protože žalovaná získala na úkor žalobce bezdůvodného obohacení bez právního důvodu v okamžiku, kdy jí žalobce na základě původních daňových výměrů plnil, dostávala se postupně do prodlení s jejich vydáním. Na prodlení přitom nemělo žádný vliv vydání dodatečných daňových výměrů, neboť prodlení je institutem hmotného práva a je závislé na dvou momentech - přijetí plnění bez právního důvodu a jeho vrácení.
Ve vztahu k uplatněnému nároku žalobce vyšel krajský soud ze skutečnosti mezi účastníky nesporné (§120 odst. 4 o. s. ř.), že na základě dodatečných daňových výměrů vrátila žalovaná na přeplatcích daně částku 2,360.920,- Kč, ač žalobci měla být vrácena částka 2,076.870,- Kč, a že účastníci učinili nesporným vyčíslení kapitalizovaného úroku z prodlení částkou 306.494,- Kč, pokud by příslušenství žalobci náleželo podle úpravy občanského práva. Uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení úroku z prodlení (§517 odst. 1, věta první, odst. 2 obč. zák. a §1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb.) je co do základu po právu, a pokud jde o výši, přihlédl k námitce započtení, kterou žalovaná co do částky 284.050,- Kč důvodně uplatnila (§580 obč. zák).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného
v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že senáty Krajského soudu v Praze rozhodují v obdobných věcech rozdílně, přičemž v daném případě rozhodl odvolací soud nesprávně, neboť tentýž vztah nemůže být posuzován současně jako občanskoprávní i veřejnoprávní. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že bezdůvodným obohacením podle §451 obč. zák., které je třeba vydat i s úroky vypočtenými podle §517 odst. 2 obč. zák. a nařízení vlády č. 142/1994 Sb., je i plnění daňových povinností nad rámec daňových zákonů. Poukazuje na to, žalobce plnil v rámci daňového (veřejnoprávního) vztahu na podkladě platebních výměrů na daň z převodu nemovitostí, které vydal Finanční úřad v M. B. jako správce daně k přiznáním žalobce k této dani podaným podle zákona č. 357/1992 Sb. Žalobce proti správním rozhodnutím nepodal odvolání ani správní žaloby podle tehdy účinné části páté občanského soudního řádu a ani neuplatnil nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Až v roce 2000 uplatnil žádosti o přezkum podle §55b zákona č. 337/1992 Sb. a dodatečná daňová přiznání, jimž bylo vyhověno. Žalovaná má zato, že stát nese odpovědnost za nepříznivé důsledky rozhodnutí finančního úřadu tím, že daňovému subjektu přiznává právo na vrácení přeplatku a úrok z přeplatku na dani podle §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. a právo domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Majetkovou odpovědnost ze své správní činnosti tedy nese podle předpisů práva správního a nikoli práva občanského. Nová rozhodnutí ve věci upouštějící od předpisu daně z převodu bytů nezaložila právo na vydání plnění
z bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. a úroku z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák., nýbrž založila ve smyslu §64 zákona č. 337/1992 Sb. právo na vrácení daňového přeplatku, včetně úhrady úroku ve výši tam stanovené. Upravují-li veřejnoprávní, resp. daňové právní předpisy samostatně otázku vzniku daňového přeplatku a úroků z něj, nelze na tuto oblast aplikovat právní úpravu občanskoprávní.
Z uvedených důvodů žalovaná navrhla napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo zamítnuto, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který je věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení při splnění zákonné podmínky uvedené v §241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř. a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. I když žalobkyně nenamítala existenci některé z uvedených vad, dovolací soud nemohl přehlédnout, že řízení trpí zmatečností podle §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto o věci, která nenáleží
do pravomoci soudů.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že plnění daňových povinností nad rámec daňových zákonů je bezdůvodným obohacením, které je třeba vydat podle
§451 obč. zák. i s úroky z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. vypočtenými podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Má zato, že nejde o vztah veřejnoprávní, nýbrž o spor vyplývající z občanskoprávního vztahu, o němž přísluší rozhodovat soudům
v občanském soudním řízení. S tímto právním názorem se dovolací soud neztotožňuje.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují
o nich jiné orgány. Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (§7 odst. 2 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 3 o. s. ř.).
Při úvaze o povaze konkrétního právního vztahu mezi účastníky je třeba vycházet z obsahu tohoto vztahu a ze vzájemného postavení jeho účastníků.
V občanskoprávních vztazích nemá svůj základ plnění poskytnuté mezi účastníky
v rámci jejich existujícího právního vztahu, který není vztahem občanskoprávním.
Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy definuje občanský zákoník v ustanovení §1 obč. zák. jako majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem (§1 odst. 2 obč. zák.).
Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především to, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny
na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují
o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů (srovnej Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 9. vydání 2004, str. 19 - 20, a usnesení a nálezy Ústavního soudu České republiky publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, např. Usnesení ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, nález ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, svazek 12, č. 147, nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, svazek 2, č. 3).
Právním předpisem, který upravuje správu daní, je zákon č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Správou daně se přitom rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době (§1 odst. 2 cit. zákona). Pravomoc rozhodovat ve věcech daňových má správce daně (§1 odst. 3 cit. zákona).
Podle §55b odst. 1, 3, 4 a 6 zákona č. 337/1992 Sb. na žádost daňového subjektu nebo z úřední povinnosti může být rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení, a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Žádost o přezkoumání podává daňový subjekt u orgánu, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno. Rozhodnutí o povolení nebo nařízení přezkoumání vydává vždy instančně vyšší správce daně. Přezkumné řízení provede správce daně, který ve věci rozhodl v posledním stupni. Při tom je vázán právním názorem správce daně, který přezkoumání nařídil nebo povolil. Proti rozhodnutí o výsledku přezkoumání se lze odvolat do šedesáti dnů ode dne jeho doručení. Podle §64 odst. 1 a 6 citovaného zákona částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně a záloh na daň, je daňovým přeplatkem. Zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů a vrátil-li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby ČNB platné první den kalendářního čtvrtletí. Podle §64 odst. 7 citovaného zákona proti rozhodnutí správce daně o žádosti o vrácení přeplatku může daňový dlužník podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení. Odvolání nemá odkladný účinek.
Z uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě nejde o spor vyplývající
z občanskoprávního vztahu účastníků. Vzhledem k tomu, že daňový poplatník není vůči správci daně v právně rovnoprávném postavení a že jejich vzájemný vztah je založen
na principu subordinace, je spor ve věcech vrácení daňového přeplatku (včetně zaplacení úroku z přeplatku) sporem vyplývajícím ze vztahu veřejnoprávního.
Pravomoc soudu rozhodovat ve věcech daňových (jako je posuzovaný případ) nevyplývá z §7 odst. 1 o. s. ř. a není založena ani zákonem ve smyslu §7 odst. 3 o. s. ř.; rozhodovat ve věci zaplacení úroku z přeplatku daně náleží správci daně ( §1 odst. 3 a §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb.). Ostatně Nejvyšší soud České republiky již v celé řadě svých rozhodnutí dospěl ke shodnému závěru v obdobných věcech týkajících se vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty a přeplatku na dani z příjmu fyzických osob (srovnej např. usnesení NS ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23/2002, a usnesení ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 29 Cdo 2244/2007) a stejný právní názor zaujal též v rozsudku ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 653/2005, ve věci totožných účastníků jako v posuzovaném případě, přičemž skutečnost, že toto rozhodnutí bylo vydáno později, než napadený rozsudek odvolacího soudu v dané věci není významná).
Okolnost, že žalobce kvalifikoval po právní stránce nárok na vrácení daňového přeplatku jako nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák. a nárok na zaplacení úroků z tohoto přeplatku jako nárok na zaplacení úroků z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák., nemůže nic změnit na základu vztahu účastníků vymezeného vylíčením rozhodujících skutkových okolností. Právní kvalifikace žalobou uplatněného práva (nároku) není totiž pro soud závazná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 385/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 54/98).
Lze tak uzavřít, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) rozhodl o věci, která nenáleží do pravomoci soudů. Tím je řízení zatíženo zmatečnostní vadou uvedenou v §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pro kterou nemůže napadené rozhodnutí obstát. Dovolací soud proto zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, současně rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci Finančnímu úřadu v M. B., t. j. správci daně, do jehož pravomoci věc náleží (§243c ve spojení s §104 odst. 1 o. s. ř. a §243b odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech řízení před soudem prvního stupně, nákladech odvolacího řízení a nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci právo na náhradu těchto nákladů nevzniklo a žalovaná podle obsahu spisu žádné náklady prokazatelně nevynaložila [§243d odst. 1, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.].
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu