ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2695.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2695/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) J. T., b) J. S., c) E. T., d) Z. D., e) V. T., f) P. T., a g) L. T., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému R. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1,048.029,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 112/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2006, č. j. 62 Co 435/2005-156, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.140,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 29. 3. 2005, č.j. 9 C 112/2000 - 115, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 1,048.029,- Kč spolu se 17 % úrokem z prodlení od 16. 2. 1995
do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 2. 8. 1981 utrpěl syn žalobkyně J. T. (a bratr ostatních žalobců) S. T. při dopravní nehodě v I. vážný úraz s následkem smrti. Ve věci náhrady škody zprostředkoval žalovaný R. D. J. T. kontakt s italským advokátem JUDr. F., jenž pak rodiče zemřelého zastupoval v řízení před italskými soudy. Řízení skončilo v roce 1989, poškozeným byla přiznána náhrada škody ve výši 8,000.000,- italských lir. V roce 1991 poradil žalovaný J. T., že by bylo možno se v dalším řízení před italským soudem domáhat dalšího nároku na náhradu škody a byl mezi nimi dohodnut výsledkový honorář. Pro zastoupení poškozených v I. zajistil žalovaný italskou advokátku JUDr. Z. M., které všichni žalobci udělili plnou moc. Žalovaný vystupoval jako substitut JUDr. M. a poskytoval jí potřebný servis v České republice. V řízení před italskými soudy byla žalobcům přiznána další náhrada škody ve výši 210,000.000,- italských lir. Z této částky si JUDr. M. odečetla své palmáre ve výši 15 % plus výdaje za exekuční řízení pro výkon rozsudku a v prosinci 1994 převedla zbytek vysouzené částky ve výši 164,500.000,- lir (157.915,- DEM) na účet žalovaného. Dne 15. 2. 1995 sdělil žalovaný osobně J. T. a P. T., že jim z vysouzené částky předá 100.000,- DEM. Jmenovaní částku odmítli převzít s tím, že nejprve požadovali předložení vyúčtování nákladů a rozsudku. Jelikož žalovaný neměl požadované údaje k dispozici, obrátili se žalobci písemně na JUDr. M., která jim dopisem ze dne 30. 10. 1996 kromě výše vysouzené částky mj. sdělila, že v jejím palmáre ve výši 15 % nebyla započtena odměna JUDr. D. Dne 29. 11. 1996 pak JUDr. M. převedla P. T. částku ve výši 100.000,-DEM, kterou mezitím (dne 25. 2. 1996) na její účet zaslal žalovaný. Dne 18. 9. 2000 podali žalobci na R. D. trestní oznámení pro trestný čin zpronevěry, jehož se měl dopustit tím, že si z žalobcům přisouzené částky 157.915,- DEM, kterou přijal na svůj účet od italské advokátky, bez souhlasu žalobců ponechal částku 57.915,- DEM jako svou odměnu, aniž by k tomu byl jakkoli oprávněn. Obvodní soud pro Prahu 1 však rozsudkem ze dne 5. 1. 2004, č.j. 4T 132/2003-294, R. D. obžaloby zprostil, neboť v trestním řízení nebyl prokázán ani základní znak uvedeného trestného činu, tedy výše způsobené škody, a poškozené odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poté, co soud prvního stupně shledal aktivní věcnou legitimaci žalobců i pasivní věcnou legitimaci žalovaného ve sporu, zabýval se žalovaným vznesenou námitkou promlčení uplatněného nároku. V řízení bylo zjištěno, že konkrétní částku, kterou JUDr. M. zaslala na účet JUDr. D., se žalobci dozvěděli nejpozději z jejího dopisu ze dne 30. 10. 1996, který sami žalobci v řízení předložili k důkazu. Jelikož se žalobci domáhali vydání bezdůvodného obohacení žalobou podanou u soudu prvního stupně až dne 25. 9. 2000, dospěl obvodní soud k závěru, že právo žalobců na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení se v souladu s ustanovením §107 odst. 1 obč. zák. promlčelo uplynutím subjektivní promlčecí doby dnem 30. 10. 1998, když žalobci se prokazatelně dozvěděli, že v jejich případě mohlo dojít k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jejich úkor měl bezdůvodně obohatit, již dne 30. 10. 1996. V řízení sice nebylo zjištěno, kdy byl citovaný dopis JUDr. M., adresovaný P. T., doručen, soud prvního stupně však konstatoval, že žalobci jeho pravost nenapadali, naopak jej soudu sami předložili s tím, že jde o listinu jim známou. I v případě, že by se žalobci bývali tyto informace nedozvěděli, nejpozději by se právo na vydání bezdůvodného obohacení v jejich případě promlčelo dnem 20. 12. 1997, když JUDr. M. peníze převedla na účet JUDr. D. dne 20. 12. 1994 a nejpozději dnem 20. 12. 1997 by proto uplynula tříletá objektivní promlčecí doba (§107 odst. 2 obč. zák.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě žalovaného se nemohlo jednat o úmyslné bezdůvodné obohacení, které by zakládalo běh desetileté objektivní promlčecí doby, a v tomto směru se ztotožnil se závěry soudu trestního, jenž ve shora uvedeném zprošťujícím rozsudku ze dne 5. 1. 2004 konstatoval, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry po stránce subjektivní, a JUDr. D. se nemohl dopustit úmyslného trestného činu, když ve věci jednal v dobré víře, že mu sražená odměna náleží na základě dohody mezi účastníky.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2006, č. j.
62 Co 435/2005-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a stejně tak i s jeho právním posouzením. Neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo procesními vadami, jak namítali odvolatelé, neboť nevyhověl-li žádosti zástupce žalobců o odročení jednání nařízeného na 29. 3. 2005 a rozhodl-li v nepřítomnosti žalobců a jejich zástupce, učinil tak v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř., když zástupce žalobců nepředložil soudu prvního stupně žádnou listinu, která by prokazovala jeho tvrzení, toho dne musí být přítomen při provádění úkonů v trestním řízení, a stejně tak mu přisvědčil v tom, že bylo nadbytečné provádět důkaz výslechem žalobců, neboť skutečnosti týkající se vznesené námitky promlčení uplatněného nároku, bylo možno zjistit z listinných důkazů. Taktéž s otázkou promlčení nároku na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení se soud prvního stupně podle odvolacího soudu vypořádal správně, přičemž odvolací soud zdůraznil, že pokud je známo, kdy počala běžet subjektivní promlčecí „lhůta“ k uplatnění nároku (zde doručením dopisu JUDr. M. ze dne 30. 10. 1996 žalobcům), nepřipadá v úvahu, aby se promlčení řídilo objektivní tříletou, popř. desetiletou promlčecí „lhůtou“, a z tohoto pohledu je tedy bezvýznamné tvrzení žalobců, že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného došlo úmyslně. Odvolací soud uzavřel, že pokud se žalobci domáhali vydání bezdůvodného obohacení žalobou došlou soudu prvního stupně dne 25. 9. 2000, je zřejmé, že i v případě určitého časového prodlení s doručením dopisu JUDr. M. jim uplynula dvouletá promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. dříve, než žaloba byla podána, a uplatněný nárok je tak promlčen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně i proti výroku
o nákladech řízení) podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podávají je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelé v dovolání v podstatě pouze rozsáhle popisují průběh dosavadního řízení a skutková zjištění soudů obou stupňů. Tvrdí, že žalovaný „v lednu 1999 uznal, že deponovaná částka patří žalujícím, uvolil se vyplatit jim částku 1,018.000,- Kč, ale neučinil tak“, a dovozují, že žalovaný „svůj závazek ve výši 1,018.000,- Kč vůči žalobcům uznal“. Dále poukazují na „procesní i skutkové nedostatky v řízení obou stupňů“, především na průtahy v řízení ze strany soudu prvního stupně a neodročení jednání soudem prvního stupně přes včasné podání žádosti a na to, že nebyli vyslechnuti jako účastníci řízení, čímž soud prvního stupně podle nich porušil zásady spravedlivého procesu. Nesouhlasí také s tím, že oba soudy nesprávně stavějí na stejnou úroveň skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry a bezdůvodného obohacení. Domnívají se dále, že „důkazy o bezdůvodném a úmyslném obohacení žalovaného jsou naprosto usvědčující“, a konečně namítají, že v řízení nebylo provedeno dokazování v tom smyslu, kdy se jednotliví žalobci a od koho oficiálně dozvěděli, že jim bylo přiznáno odškodnění. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání považuje dovolání žalobců
za nepřípustné, neboť dovolatelé vůbec neformulují otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem vyřešena, a pouze opětovně požadují, aby dovolací soud přezkoumal jejich skutková tvrzení a ingeroval tak do dokazování a zjištěného skutkového stavu věci; navrhl, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) založeno na skutkovém závěru, že přesnou výši finanční částky
(tj. 164,500.000,- italských lir), kterou JUDr. M. zaslala na účet žalovanému do České republiky, se žalobci dozvěděli z jejího dopisu ze dne 30. 10. 1996, v němž uvedla též částku vyplacenou pojišťovnou na náhradě škody, dále výši svého palmáre a náklady na exekuční řízení (tímto dnem pak žalobcům započal běh dvouleté subjektivní promlčecí doby a ke dni podání žaloby na vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení, tj. 25. 9. 2000, byl tedy jejich nárok promlčen). Z obsahu dovolání žalobců je nepochybné, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci, tvrdí, že skutkový stav byl z provedených důkazů zjištěn nesprávně a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů soudem, případně kritizují neprovedení jimi navržených důkazů. Dovolatelé tak ve svém dovolání nenapadají právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkových zjištění odvolacího soudu a jeho skutkového závěru.
Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že dovolatelé dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v dovolání vůbec neuplatnili, neboť nesprávné právní posouzení věci nenamítali a ani ve svém dovolání nevymezili žádné právní otázky, jež by měly být dovolacím soudem posouzeny. Naopak uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., z jejichž hlediska však dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat nemohl, neboť skutečnosti, zda řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. zda rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, s nímž účastníci nesouhlasí, popřípadě které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobců podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dovolateli tvrzenými vadami řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nevyhovění návrhu na provedení dalších důkazů, nevyhovění žádosti o odročení jednání), neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167
odst. 1 o. s. ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1
a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 11.807,50 Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, vyčíslená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod. 6, zaokrouhlená podle §16 odst. 2, snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovanému vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 2.257,70 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 14.140,20 Kč jsou žalobci povinni zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. září 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu