ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2699.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2699/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyň a) J. V., b) I. S., a c) N. H., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) E. T., a 2) D. T., obou zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 1623/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2006, č. j. 31 Co 413/2006 - 288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2006, č. j. 31 Co 413/2006 - 288, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 4. 2006, č. j. 4 C 1623/2003 - 251, jímž byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že „první, druhá a třetí žalobkyně jsou spoluvlastníky nemovitostí domu čp. 89 s pozemkem parc. č. 268, pozemku ve zjednodušené evidenci, parcely původ pozemkový katastr (PK) parc. č. 154/1, parc. č. 155/2, parc. č. 280, parc. č. 334, parc č. 335, parc. č. 336/3, parc č. 668, parc č. 739, parc. č. 1188, parc. č. 1189/2, parc. č. 1191, parc. č. 1204/1, parc. č. 1282/1, parc. č. 1338, parc. č. 1344/2, parc. č. 1344/4, parc. č. 1344/5, parc. č. 1348/2, parc. č. 1364, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro S. k. P., katastrální pracoviště R., na LV č. 285, pro katastrální území a obec P., a to každá jednou ideální třetinou“, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně, které byly podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí každá v rozsahu jedné ideální třetiny, uzavřely jako prodávající s prvním žalovaným jako kupujícím dne 26. 2. 2003 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod označených nemovitostí za kupní cenu ve výši 1,600.000,- Kč, kterou kupující zaplatil podle ujednání ve smlouvě obsaženém před jejím podpisem v hotovosti do rukou prodávajícího, což prodávající potvrdil svým vlastnoručním podpisem (právní účinky vkladu vlastnického práva prvního žalovaného do katastru nemovitostí vznikly ke dni 3. 3. 2003). Žalobkyně při uzavření kupní smlouvy zastupoval na základě plné moci ze dne 24. 2. 2003 zmocněnec I.E., syn žalobkyně c), který dne 26. 2. 2003 vystavil příjmový pokladní doklad č. 0588334, jímž potvrdil, že mu první žalovaný předal kupní cenu za prodej nemovitostí ve výši 1,600.000,- Kč; tvrzení, že kupní cena nebyla kupujícím k rukám zmocněnce I. E. zaplacena, žalobkyně neprokázaly. Dále bylo zjištěno, že dopisem ze dne 8. 9. 2004 žalobkyně odstoupily od kupní smlouvy, neboť „tato listina nebyla platně podepsána“, a že dalším přípisem ze dne 29. 11. 2003, adresovaným oběma žalovaným a předchozí zástupkyni žalovaných D. K., od kupní smlouvy znovu odstoupily z důvodu nezaplacení kupní ceny. Rovněž bylo prokázáno, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 4 T 236/2004, jenž nabyl právní moci dne 8. 6. 2005, byli obžalovaní E. T. (v tomto řízení první žalovaný) a L. N. podle §226 písm. a) trestního řádu zproštěni obžaloby, kterou jim bylo kladeno za vinu, že v D. I dne 26. 2. 2003 v dopoledních hodinách v čekárně notářky P. D. využili omylu I. E., jenž byl zmocněn majiteli k prodeji nemovitosti - zemědělské usedlosti P. č. p. 89 a přilehlých pozemků, a pod příslibem zaplacení kupní ceny 1,600.000,- Kč na I. E. vyžádali podepsání dokladu o převzetí částky 1,600.000,- Kč, přestože k předání částky nedošlo, a poškozené osoby (v tomto řízení žalobkyně) byly se svými nároky odkázány na občanskoprávní řízení. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika - technické zkoumání dokladů a písemností, který byl vypracován dne 7. 1. 2004 Policií ČR, Kriminalistickým ústavem v P. pro účely zmíněného trestního řízení, bylo zjištěno, že k sepisu plné moci ze dne 24. 2. 2003, jíž žalobkyně zmocnily I. E. k zastupování při prodeji předmětných nemovitostí, bylo použito počítačové techniky a k jejímu vytištění inkoustové počítačové tiskárny, přičemž do současné doby neexistuje žádná metoda, kterou by bylo možno zjistit dobu vyhotovení písemnosti nebo její určité části, a zkoumáním nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by potvrzovaly, že určitá část předložené písemnosti byla dopsána a nebo pozměněna. Odvolací soud shodně s okresním soudem shledal naléhavý právní zájem žalobkyň na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k prvnímu žalovanému, jenž je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, a ztotožnil se i s jeho závěrem, že předmětná kupní smlouva ze dne 26. 2. 2003 je platným právním úkonem, vyjadřujícím projev vůle smluvních stran takový úkon uzavřít, a že žalobkyním se v průběhu řízení nepodařilo prokázat (přestože byly řádně poučeny podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), že jejich vůlí bylo zmocnit I. E. pouze k prodeji domu č. p. 89 v P., včetně stavební parcely a hospodářských budov jako celku, a nikoliv též polností. Toto jejich tvrzení bylo vyvráceno výpovědí prvního žalovaného a slyšených svědků R. Š. a L. N., a dále i listinným důkazem - znaleckým posudkem vypracovaným pro účely trestního řízení, podle něhož nelze dospět k závěru, že by některá část plné moci ze dne 24. 2. 2003 byla dopsána či pozměněna. Jako „nedůvodné“ shledal odvolací soud odstoupení žalobkyň od kupní smlouvy, neboť „ze zákona ani z dohody účastníků takový postup nepřichází v úvahu“ (§48, §497 obč. zák.). Taktéž odstoupení od smlouvy z důvodu nezaplacení kupní ceny zákon nepřipouští (§517 obč. zák.) a kromě toho z obsahu čl. III. kupní smlouvy vyplývá, že kupující zaplatil prodávajícímu celou kupní cenu před podpisem kupní smlouvy, což se žalobkyním nepodařilo žádným z provedených důkazů vyvrátit, a neprokázaly ani své tvrzení, že byly uvedeny v omyl (§49a obč. zák.). K odvolací námitce žalobkyň, že kupní smlouva je neplatná proto, že ji uzavřel jen první žalovaný a nikoliv též jeho manželka (druhá žalovaná), odvolací soud s odkazem na §145 odst. 2 a §40a obč. zák. uvedl, že tato okolnost nemá na platnost kupní smlouvy vliv, neboť se jedná pouze o vztah mezi žalovanými - druhá žalovaná má právo namítnout relativní neplatnost kupní smlouvy, což však v daném případě nebylo prokázáno. Dále krajský soud dovodil, že druhá žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť není zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v posouzení otázky, „zda lze svědeckými výpověďmi, dalšími nepřímými listinnými důkazy, logickou analýzou a syntézou všech okolností a důkazů, vyvrátit věrohodnost písemného potvrzení o zaplacení kupní ceny“, dále otázky „zda je kupní smlouva ohledně prodeje nemovitostí, kde kupujícím je manžel, platná a dokonaná přesto, že ve smlouvě ani jinde neexistuje písemný souhlas manželky,“ a dále otázky, „zda může soud bez odůvodnění neprovést účastníkem řízení navržené důkazy“. Dovolatelky polemizují se skutkovými závěry soudů obou stupňů a namítají, že nebylo „přesvědčivě“ prokázáno, kdy, kde, jak, či zda vůbec byla kupní cena prvním žalovaným I. E. předána, a že z provedených důkazů, zejména výpovědi svědků, úředních záznamů a části ověřovací knihy notářky JUDr. D. (jejímž obsahem soud odmítl provést důkaz) je zřejmé, že první žalovaný a p. E. „neměli časový prostor k prostudování kupní smlouvy, předání a přepočítání peněz a vyhotovení stvrzenky“, což z obsahu této ověřovací knihy, jíž byl proveden důkaz v trestním řízení, vyplývá, stejně jako i pořadí zápisů v této knize; je tudíž zřejmé, že soudy neodstranily zásadní rozpor v provedených důkazech. Tím, že důkaz částí ověřovací knihy nebyl v daném řízení proveden, bylo porušeno právo žalobkyň na spravedlivý proces a znemožněno jim účinně se bránit „neprokázaným tvrzením prvního žalovaného, což ve svém důsledku znamenalo i odmítnutí jejich práva na odstoupení od kupní smlouvy z důvodu nezaplacení kupní ceny“. Dále namítají, že podepsání stvrzenky o zaplacení kupní ceny bylo vyvráceno předloženými stvrzenkami ze stejného bloku, vystavenými I. E. s číselným označením navazujícím před i po na inkriminovanou stvrzenku, a dále i výpovědí svědkyně M., která uvedla, že stvrzenka, nebyla jmenovaným vystavena v den podpisu kupní smlouvy, tj. 26. 2. 2003, což je opakem toho, co tvrdí první žalovaný a svědek N. Podle názoru dovolatelek se soud vůbec nezabýval „důkazní silou“ stvrzenky č. 588330 vystavenou dne 25. 2. 2003 I. E. znějící na částku 50.000,- Kč, kde jako účel je uveden „doplatek kupní smlouvy a přijato od žalovaného č. 1“. To podle nich rovněž svědčí o tom, že soud nedostatečně zhodnotil provedené důkazy, resp. je hodnotil v jejich neprospěch. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva je platná i přesto, že byla kupujícím uzavřena bez výslovného souhlasu jeho manželky (druhé žalované). V této souvislosti vyslovují názor, že ke koupi nemovitostí je třeba souhlasu obou manželů, protože tento úkon vybočuje z obvyklé správy majetku ve společném jmění manželů (§145 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že předmětem převodu byly nemovitosti, musel být souhlas druhého manžela obsažen v písemné kupní smlouvě. Protože k tomu v daném případě nedošlo, nebyla kupní smlouva „platně dokonána“, tedy uzavřena všemi smluvními stranami, a je tudíž neplatná. Dále poukazují na to, že první žalovaný následně uzavřel s manžely Ch. kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za kupní cenu ve výši 1,000.000,- Kč, a pokud by jim skutečně zaplatil kupní cenu ve výši 1,600.000,- Kč, je nelogické, aby nemovitosti za několik měsíců prodal za nižší částku. I když k této okolnosti navrhly výslech prvního žalovaného, nebyl tento důkaz soudem prvního stupně proveden. Navrhly, aby rozsudek (nesprávně uvedeno usnesení) odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými, účastnicemi řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelky nepovažují
za správný skutkový závěr odvolacího soudu, že neprokázaly své tvrzení o tom, že jejich zmocněnci I. E. nebyla prvním žalovaným zaplacena kupní cena ve výši 1,600.000,- Kč dohodnutá v předmětné kupní smlouvě ze dne 26. 2. 2003 před jejím podpisem, a dovozují opačný skutkový závěr, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitky je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů se týká postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitka dovolatek, že předmětná kupní smlouva je neplatná z důvodu, že ji uzavřel jen první žalovaný, a nikoliv též jeho manželka (druhá žalovaná), není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
Podle §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího
do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů; v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle §40a věta první obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §55, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (věta druhá tohoto ustanovení).
Jestliže v posuzované věci nebylo v řízení prokázáno, že by se druhá žalovaná relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy dovolala (§40a věta první obč. zák.), nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný názor, pokud dovodil, že v případě předmětné kupní smlouvy se z hlediska §145 odst. 2 obč. zák. jedná o platný právní úkon.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobkyň podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající podle dovolatelek v tom, že nebyly provedeny navržené důkazy, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto řízení nemají na jeho náhradu právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu