ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2784.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2784/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. N., 2) Z. N., a 3) nezletilé D. N., zastoupené matkou I. N., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 303/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č. j. 28 Co 198/2006 - 122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 28 Co 198/2006 - 122, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 12. 2005, č. j. 14 C 303/2004 - 102, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že první žalovaný je vlastníkem budovy D. na stavební parcele 48 a parcely č. 48 o výměře 374 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. 656 pro k.ú. D. u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště K., a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Předchozí rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 5. 2005, č. j. 14 C 303/2004 - 44, jímž žaloba byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zamítnuta, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, č. j. 28 Co 357/2005 - 55, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť odvolací soud shledal, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem žalobce ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a zavázal soud prvního stupně zabývat se v dalším řízení věcí samou.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne
1. 8. 1995 uzavřel první žalovaný s Č. s., a. s., smlouvu o úvěru, kterou mu byla poskytnuta částka 1,200.000,- Kč na nákup nemovitosti k podnikání a na stavební úpravy, a že smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 1. 8. 1995 uzavřenou mezi Č. s., a. s., na straně jedné a žalobcem a druhou žalovanou (rodiči prvního žalovaného) na straně druhé bylo zřízeno zástavní právo k nemovitosti se zastavěnou plochou č. parc. 260, s pozemky č. parc. 54/2 a č. parc. 407/4, vše zapsáno na LV č. 204 pro k. ú. Ž. u Katastrálního úřadu pro S. k., kat. pracoviště K., které jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a druhé žalované, k zajištění uvedeného úvěru. Dále bylo zjištěno, že darovací smlouvou ze dne 13. 8. 2003 s právními účinky vkladu k témuž dni daroval první žalovaný předmětné nemovitosti, které koupil z finančních prostředků získaných úvěrem, druhé žalované, jež je darovací smlouvou s věcným břemenem doživotního bydlení ze dne 5. 12. 2003 s právními účinky vkladu ke dni 12. 2. 2004 darovala třetí žalované s tím, že ve prospěch prvního žalovaného a druhé žalované bylo zřízeno bezplatně věcné břemeno doživotního užívání obytných místností v přízemí domu. Z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2004, č. j. 13 Cm 66/2001 - 35, vzaly soudy obou stupňů dále za prokázané, že žalobci, prvnímu žalovanému a druhé žalované byla uložena povinnost zaplatit Č. k. a. jako právnímu nástupci Č. s., a. s., částku 1,472.559,90 Kč s příslušenstvím s tím, že vůči žalobci a druhé žalované je Č. k. a. oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky do výše výtěžku z prodeje zastavených nemovitostí, a to domu s příslušnými pozemky v k.ú. Ž., okres K., a že usnesením Policie ČR, okresního ředitelství K., ze dne 7. 5. 2005, č. j. ORKD-168/UN-TČ-204, byla odložena věc podezření z trestného činu poškozování věřitele, kterého se měl dopustit první žalovaný tím, že „v roce 1995 si vzal úvěr na nákup nemovitosti, jenž přestal splácet, a poté převedl svůj majetek na další osoby, neboť k převodu nemovitosti došlo pouze ohledně domu, který nebyl předmětem zástavní smlouvy“. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť obě darovací smlouvy neodporují zákonu ani jej neobchází a nepříčí se ani dobrým mravům (§39 obč. zák.). Za situace, kdy byla odložena věc podezření z trestného činu poškozování věřitele, nenavrhl žalobce ani
po poučení soudu důkazy na podporu svého tvrzení, že první žalovaný úmyslně převedl majetek na jiné subjekty, aby se vyhnul svým povinnostem; to samo o sobě nevyplývá ani z toho, že první žalovaný měl dluhy, které neplatil, a naopak je věrohodné jeho tvrzení, že převodem domu v D. se snažil zajistit bydlení pro svoji matku, když jeho rodiče spolu od roku 1999 nekomunikují. Soudy obou stupňů uvěřily i tvrzení druhé žalované, že nemovitosti převedla na svoji vnučku s ohledem na vážný zdravotní stav, jak bylo zjištěno z lékařské zprávy. Rovněž dovodily, že pokud Č. k. a. uplatňuje svá práva ze zástavní smlouvy, kterou žalobce a druhá žalovaná uzavřeli s Č. s. a. s., jedná plně v souladu s touto smlouvou. Tvrdí-li pak žalobce jako zástavní dlužník, že mu první žalovaný znemožnil, aby se mohl úspěšně hojit na jeho majetku, a že zkracuje uspokojení jeho eventuální pohledávky, jde podle krajského soudu o problematiku řešenou ustanovením §42a obč. zák., které však dopadá jen na případy vymahatelných pohledávek, přičemž možnost odporovatelnosti nelze „rozšiřovat na základě obecného ustanovení §39 obč. zák. i na další v podstatě šířeji pojaté případy“. Dalším důvodem, pro který nelze žalobě vyhovět, je skutečnost, že „žalobce tvrdící, že je zkracován na svém majetku tím, že věřitel se hojí podle zástavní smlouvy, není výlučným vlastníkem zastaveného majetku, když spoluvlastnicí je rovněž druhá žalovaná“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že v otázce platnosti darovacích smluv rozhodly soudy obou stupňů v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě
s rozhodnutími sp. zn. 21 Cdo 1880/1999, 21 Cdo 1484/2004 a R 30/2005,
a že zamítnutím žaloby mu znemožnily domáhat se práv před soudem, neboť
je jednoznačné, že jako zástavní dlužník nemá možnost podat proti žalovaným žaloby podle §42a obč. zák. Má za to, že oba právní úkony byly prvním žalovaným jako dlužníkem, který nezaplatil svůj dluh, uzavřeny v úmyslu zbavit se majetku za situace, kdy je zřejmé, že zástavní věřitel se bude uspokojovat ze zástavy a že nemá možnost uspokojit se z majetku dlužníka, jenž veškerý svůj majetek převedl na jiné subjekty. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jednání žalovaných není v rozporu s dobrými mravy a že je věcí věřitele, tj. Č. k. a., se případně domáhat podle §42a obč. zák. neúčinnosti smluv, a vytýká mu, že jeho situaci neřešil a že opomněl skutečnost, že je jednáním dlužníka poškozen. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1880/1999 vyslovuje názor, že jednání žalovaných je v rozporu se zákonem, případně s dobrými mravy a že bylo věcí odvolacího soudu zabývat se těmito jeho odvolacími námitkami; v tomto směru odkazuje v plném rozsahu na důvody uvedené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V posuzované věci se žalobce žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. domáhá určení, že první žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí, které koupil za finanční prostředky poskytnuté mu na základě smlouvy o úvěru ze dne 1. 8. 1995, jež byla zajištěna smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti z téhož data
ve spoluvlastnictví žalobce a druhé žalované, a to domu čp. 217 se zastavěnou plochou č. parc. 260 s pozemky č. parc. 54/2 a č. parc. 407/4, zapsaným na LV č. 204 pro k. ú. Ž. u Katastrálního úřadu pro S. k., kat. pracoviště K., s tím, že darovací smlouva o převodu těchto nemovitostí uzavřená dne 13. 8. 2003 mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou i následná darovací smlouva ze dne 5. 12. 2003, kterou nemovitosti druhá žalovaná převedla na třetí žalovanou, jsou ve smyslu §39 obč. zák. neplatnými právními úkony, neboť byly uzavřeny s cílem prvního žalovaného, jako dlužníka podle smlouvy o úvěru, zbavit se majetku.
Provedeným dokazováním pak bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2004, č. j. 13 Cm 66/2001 - 35, byla žalobci, prvnímu žalovanému a druhé žalované uložena povinnost zaplatit Č. k. a. jako právnímu nástupci Č. s., a. s., částku 1,472.559,90 Kč s příslušenstvím s tím, že vůči žalobci a druhé žalované je Č. k. a. oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky do výše výtěžku z prodeje zastavených nemovitostí, a to domu čp. 217 s příslušnými pozemky v k.ú. Ž., okres K.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. §151a odst. 1 a §151f obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření kupní a zástavní smlouvy). I podle §152 obč. zák. ve znění nyní účinném zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavní právo umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník,
z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy.
Je tudíž mylný názor žalobce, že pokud by určovací žalobě bylo vyhověno
a první žalovaný by byl určen vlastníkem nemovitostí, které koupil na základě poskytnutého úvěru zajištěného zástavním právem k nemovitostem ve spoluvlastnictví žalobce a druhé žalované, mohl by se věřitel domáhat uspokojení své pohledávky z majetku prvního žalovaného a nikoliv ze zástavy, navíc za situace, kdy v řízení bylo zjištěno, že věřitel má vůči žalobci a druhé žalované jako zástavním dlužníkům vykonatelný titul k uspokojení své pohledávky do výše výtěžku z prodeje zastavených nemovitostí, a to domu čp. 217 s příslušnými pozemky v k.ú. Ž., okres K.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, publikovaném pod C 290, svazek 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovodil,
že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy podle §80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která není účastníkem smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.“ Dále uvedl Nejvyšší soud
v rozsudku z 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, že „žalobce může mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem určité nemovitosti je žalovaný (podle vykonatelného rozsudku povinný dlužník žalobce), který ji převedl na jinou osobu, přestože mu to zakazovalo předběžné opatření soudu, jestliže tímto určením získá doklad nezbytný pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, a že odporovat lze jen platnému právnímu úkonu.“ Z těchto rozhodnutí především vyplývá, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem podle §80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí, která nechce
být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí, ale je osobou, pro kterou je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí prodejem těchto nemovitostí. Předpokladem proto také je, že nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek tímto způsobem dosáhnout jiným procesním prostředkem, resp. žalobou odpůrčí podle §42a obč. zák. (srov. rozsudek NS ČR ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003). Podle tohoto se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovaným úkonem ušlo z dlužníkova majetku.
Za stavu, kdy žalobce netvrdil a ani neprokázal, že má vůči prvnímu žalovanému (ke dni rozhodování soudu) vymahatelnou pohledávku, a i pokud by první žalovaný učinil neplatný právní úkon o převodu označených nemovitostí a neplatná by byla
i následná darovací smlouva (na základě níž je jako vlastnice v katastru nemovitostí zapsána třetí žalovaná), pak ani v případě vyhovění určovací žalobě by se právní postavení žalobce nijak pozitivně nezměnilo - i když rozsudek soudu by podle §7
odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv
k nemovitostem ve znění pozdějších předpisů, byl podkladem pro záznam změny vlastnického práva k předmětným nemovitostem tak, že jako vlastník nemovitostí by byl zapsán první žalovaný - neboť žalobce by nemohl vést výkon rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí, když nemá titul pro výkon rozhodnutí - exekuční titul. Protože ani v případě vyhovění určovací žalobě by v dané věci nemohlo dojít
k zamezení tvrzeného ohrožení jeho práva (které mu k datu rozhodování odvolacího soudu nebylo přiznáno vykonatelným rozhodnutím soudu), případně k odstranění tvrzené nejistoty v právním postavení žalobce, bylo namístě žalobu zamítnout již
pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., jak dovodil soud prvního stupně již ve svém dřívějším rozsudku, když
i důvody zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu vedou k tomuto závěru (k tomu srov. argumentaci uvedenou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2006).
Zbývá dodat, že poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/1999, ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004,
a na rozhodnutí ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 30/2005, je nepřípadný, neboť se jednalo o věci po skutkové i právní stránce zcela odlišné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu