ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3039.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3039/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce V. P. – s. d. a i. s., spol. s r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. S., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 104/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2006, č.j. 28 Co 152/2006-109, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. ledna 2006, č.j. 8 C 104/2001-93, zamítl žalobu na určení, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřená dne 3.6.1998 mezi žalovanou a A. S., se smlouvou o zřízení věcného břemene, s právními účinky vkladu ke dni 7.7.1998, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.). Současně uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 13.000,- Kč (výrok II.). Rozhodl tak poté, kdy v pořadí první rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2005, č.j. 28 Co 16/2005-71. Odvolací soud vyslovil právní názor, že seznam přihlášených pohledávek sestavený správcem konkursní podstaty, jde-li o zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, je exekučním titulem dle ustanovení §274 písm. i) o.s.ř. V projednávané věci bylo prokázáno spisem Městského soudu v Praze vedeném pod sp. zn. 95 K 18/99,
že pohledávka žalobce ve výši 7,355.115,- Kč byla v konkursním řízení ve věci úpadce A. S. zjištěna, avšak nebyla uspokojena v důsledku zrušení konkursu pro nedostatek majetku. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v následujícím řízení zabýval otázkou splnění podmínky vynaložení „náležité pečlivosti“ žalovanou ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.
Při rozhodování o věci samé vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce má za dlužníkem A. S. výše uvedenou vymahatelnou pohledávku ve výši 7,355.115,- Kč z titulu smlouvy o dílo. Mezi žalovanou a jejím manželem, dlužníkem A. S., byla uzavřena dne 3.6.1998 dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, s právními účinky vkladu ke dni 7.7.1998, na základě které přešlo do výlučného vlastnictví dlužníka pouze provozní stavební vybavení a zařízení sloužící jeho podnikání, a do výlučného vlastnictví žalované veškeré nemovitosti, a to mimo jiné řadový dům se stavební parcelou číslo 2117/215 o výměře 140 m2 s příslušenstvím a pozemkem parcela číslo 2117/63 o výměře 285 m2, vše zapsané na LV č. 1515 k.ú. Ch. u Katastrálního úřadu pro P. Současně účastníci dohody zřídili právo věcného břemene doživotního bezplatného učívání uvedených nemovitostí ve prospěch dlužníka, manžela žalované. V době uzavření dohody nebyly rodinné vztahy mezi žalovanou a jejím manželem uspokojivé; žalovaná podala dne 19.11.1997 návrh na rozvod manželství, který vzala v dubnu 1998 zpět. O vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů usilovala sama žalovaná, neboť chtěla ochránit sebe a svou rodinu, když si za dobu trvání manželství pořídili manželé byt, dům, auto, chatu. Žalovaná pracovala ve firmě manžela v oblasti personalistiky a mzdového účetnictví. Šlo o velkou firmu, takže byla vytížena pracovními povinnostmi a do styku s obchodními záležitostmi nepřicházela.
O podnikání manžela byla informována jen povšechně, navíc podnikání v oboru stavebnictví bylo složité. Svědci S., manžel žalované, a F., účetní ekonom, potvrdili, že pohledávku žalobce neuznali, neboť neprovedl dílo dle smlouvy řádně, a proto byla uhrazena jen část fakturované ceny. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda žalovaná věděla nebo mohla vědět o úmyslu dlužníka zkrátit žalobce na jeho právech, a dospěl k závěru, že nebyla pro napjaté rodinné vztahy manželem informována o jeho obchodních záležitostech a nebyla o nich informována ani ze své pracovní činnosti. Nebyla také schopna ovlivnit odčerpání společných zdrojů do firmy a návrh na rozvod manželství vzala zpět poté, kdy došlo ke zrušení jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů rozhodnutím soudu ze dne 26.3.1998. Navíc dlužník nepovažoval pohledávku za oprávněnou. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná ani při vynaložení náležité pečlivosti nevěděla a nemohla vědět o případném úmyslu svého manžela zkrátit žalobce na jeho právech, když tento úmysl neshledal ani na straně dlužníka.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, když určil, že dohoda
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřená dne 3.6.1998 mezi žalovanou a A. S., se smlouvou o zřízení věcného břemene, s právními účinky vkladu ke dni 7.7.1998, je vůči žalobci právně neúčinná (výrok I.). Současně uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 27.775,- Kč (výrok II.). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Již z obsahu výpovědi žalované je jednoznačné, že žalované muselo být známo, v jaké finanční situaci je její manžel (sama totiž uvedla, že před uzavřením odporované dohody si byla vědoma toho, že v podnikání jejího manžela dochází k rizikovému vývoji situace, neboť figuroval jako věřitel u pohledávek ve výši 36,000.000,- Kč, proto také podala návrh na zrušení bezpodílového spoluvlastnictví za trvání manželství). Odvolací soud dovodil, že lze úspěšně odporovat dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kterou se zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele a kterou dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Okolnost, zda taková dohoda odpovídá “zásadám“, na nichž je vypořádání podle zákona založeno, není v tomto směru sama o sobě významná. V daném případě obsah dohody nepochybně zkracuje věřitele, když veškerý společný majetek přebírá pouze žalovaná. Odvolací soud uzavřel, že za tohoto stavu se žalobce po právu domáhá určení neúčinnosti dohody, podle níž se žalovaná stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, jež byly předmětem dohody.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1
písm. b/ o.s.ř.) a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelka zejména namítá,
že odvolací soud pochybil, když ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. aplikoval restriktivně a pominul významné právní skutečnosti, jestliže její postavení ve věci posoudil výlučně z pozice osoby dlužníkovi blízké. Významným faktem je, že podnět k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vyšel od dovolatelky, stejně jako obsah odporované dohody. Odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že bezpodílové spoluvlastnictví zaniklo na základě rozsudku vydaného na návrh dovolatelky, kdy musela vycházet ze situace, že vztahy mezi manželi nejsou dobré a že dochází k rozsáhlému vynakládání prostředků, jež tvořily součást bezpodílového spoluvlastnictví, výlučně na majetek určený pro podnikání manžela. Bylo třeba vzít v potaz motiv takového jednání a při podaném návrhu na rozvod manželství zvážit skutečnost, že šlo výlučně o snahu zamezit nadměrnému krácení bezpodílového spoluvlastnictví na úkor dovolatelky a její rodiny. Manžel byl v tomto směru zcela pasivní. Odvolací soud dále pominul skutečnost, že dotčená dohoda je právním úkonem nezbytným k praktickému naplnění důsledku, že zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví
a že dovolatelka své úkony realizovala v souladu s platnou právní úpravou. Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že údajně převzala veškerý majetek. Z dokladů předložených k důkazu je zřejmé, že adekvátní rozsah majetku, byť soustředěný
do provozních prostředků manželovy firmy, mu zůstal. Vedle toho dovolatelka
ve smyslu ustanovení §150 obč. zák. uplatnila právo na vypořádání tak, aby byl brán zřetel i na to, co do bezpodílového spoluvlastnictví vložila ze svého, a co na druhé straně bylo z bezpodílového spoluvlastnictví vynaloženo na majetek sloužící manželovu podnikání. Rovněž tak rozdělení věcí bylo zvoleno tak, aby to odpovídalo potřebám účastníků dohody. Z hlediska presumovaného úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele, došlo-li k odporovanému právnímu úkonu mezi osobami blízkými, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že přehlédl, že dotčená dohoda neměla zakrýt úmysl dlužníka zkrátit práva věřitele, ale uspořádat majetkové vztahy ze zcela jiných výše uvedených důvodů. I kdyby dlužník, manžel dovolatelky, případně nějaký takový záměr měl, dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů na něj nijak nereagovala. Žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b)
a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatelka v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech o nesplnění podmínky rozpoznat úmysl dlužníka krátit věřitele (žalobce) v době učinění odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti
dle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase
ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. uvádí podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat.
Z toho, jak ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem)
a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod č. 27
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem
a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže,
že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat.
Z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. tedy vyplývá, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem
ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje
to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o „náležitou pečlivost“.
Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala
(tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002).
Z ustanovení §42a obč. zák. vyplývá, že věřitel může odporovat každému právnímu úkonu dlužníka, kterým se zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a který dlužník učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. Takovým právním úkonem může být i dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Okolnost, že se manželé dohodou vypořádali podle zásad uvedených v §150 obč. zák. - jak správně uzavřel odvolací soud - není v tomto směru významná. Ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky může proto dojít i za situace, kdy manželé při vypořádání soudem zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví dohodou postupovali v intencích ustanovení
§150 obč. zák., ovšem konkrétní rozdělení věcí, případně práv a závazků bylo dlužníkem úmyslně voleno tak, aby stav po vypořádání uspokojení pohledávky věřitele znemožnil nebo zcela vyloučil. Protože jde dohodu uzavřenou mezi manželi úmysl manžele v postavení dlužníka se předpokládá. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2001, sp. zn. 21 Cdo 2345/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 682, ročník 2002).
Z uvedených závěrů ustálené judikatury – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací soud v projednávané věci vycházel. Námitky dovolatelky, že odvolací soud měl vzít v úvahu, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 3.6.1998 vycházela z její iniciativy v důsledku nedobrých vztahů s dlužníkem,
že byla nezbytným důsledkem pravomocného rozhodnutí o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví soudem, jež potvrdilo legálnost důvodů, které ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví vedly, že dohoda byla sjednána dle zásad ve smyslu ustanovení §150 obč. zák., ve znění před novelou obč. zák. provedenou zákonem č. 91/1998 Sb.,
a že konečně dohoda neměla zakrýt úmysl dlužníka zkrátit věřitele, nejsou způsobilé zpochybnit právní posouzení zjištěného skutkového stavu věci odvolacím soudem. Rozhodující je totiž skutečnost, zda dotčenou dohodou došlo ke zkrácení věřitele a zda dovolatelka vyvinula náležitou pečlivost přiměřenou vztahu mezi ní a dlužníkem
a povaze odporovatelného právního úkonu, aby mohla úmysl dlužníka zkrátit věřitele poznat. Z obrany dovolatelky vyplývá, že iniciovala vypořádání bezpodílového vlastnictví výlučně ve snaze zamezit jeho nadměrnému krácení dlužníkem na úkor dovolatelky a její rodiny. Z dokazování potom vyplynulo, že před uzavřením dohody
si byla vědoma toho, že v podnikání jejího manžela dochází k rizikovému vývoji,
a proto také podala návrh na zrušení bezpodílového vlastnictví. Taková obrana je spíše doznáním dovolatelky, že nevyvinula „náležitou pečlivost,“ a nemůže mít z hlediska ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. úspěch. Ani skutečnost, že k dohodě došlo v důsledku zrušení bezpodílového spoluvlastnictví soudem a že dohoda byla založena na zásadách dle ustanovení §150 obč. zák., ve znění před novelou obč. zák. provedenou zákonem
č. 91/1998 Sb., nemůže mít právní význam pro posouzení, zda touto dohodou došlo skutečně ke krácení věřitele. Rozhodující je, že dohodou určitá část majetkových hodnot, které byly součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů a z nichž se mohl věřitel uspokojit, unikla z majetkové dispozice dlužníka. Došlo tedy ke zmenšení jeho majetku a ke ztížení postavení věřitele při vymáhání jeho pohledávky. Hodlala-li tedy dovolatelka vypořádat svoje majetková práva, nemohlo se tak stát na úkor věřitele. Řečeno jinak, manželé by si měli vypořádat z bezpodílového spoluvlastnictví až to,
co jim zbude po úhradě dluhů, jež mohou být uspokojeny ze společného majetku.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. správný s tím, že ze spisu se nepodávají dovolatelkou tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože ani nebylo zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalovaná jako neúspěšná účastníce právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. června 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu