ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.3859.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3859/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce S. K., proti žalovaným 1) J. N., zastoupenému advokátem, a 2) O. K., o obnovu řízení, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 12/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.ledna 2007, č.j. 1 Co 312/2006-101, takto:
I. Dovolání žalobce směřující proti výroku I. a III. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16.ledna 2007, č.j. 1 Co 312/2006-101, se zamítá; ve zbývající části se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení prvního žalovaného jeho zástupci advokátu částku 4.522,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26. června 2006, č.j.
11 C 12/2006-66, zamítl návrh na obnovu řízení ve věci sp.zn. 11 C 17/2001, vedené
u Krajského soudu v Českých Budějovicích a pod sp.zn. 1 Co 221/2002 u Vrchního soudu v Praze a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. ledna 2007, č.j.
1 Co 312/2006-101, výrokem I. usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Výrokem III. zrušil usnesení soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému a řízení zastavil. Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolací ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným.
Odvolací soud především uvedl, že ze žaloby vyplývá, že žalobce se domáhá obnovy řízení výlučně ve vztahu k prvnímu žalovanému. Ustanovení §232 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) stanoví oprávnění, resp. povinnost, určit v žalobě mimo jiné v jakém rozsahu je napadáno rozhodnutí, proti němuž žaloba směřuje. Jestliže v dané věci nejde o případ §235d odst. c) o.s.ř., kde účastníci mají společná práva
a povinnosti a žalobce podává žalobu jen ve vztahu k prvnímu žalovanému, není správný závěr soudu prvního stupně, že okruh účastníků řízení je dán účastenstvím v původním řízení bez ohledu na rozsah, v jakém bylo původní rozhodnutí napadeno. Proto odvolací soud zrušil napadené usnesení ve vztahu k druhému žalovanému a řízení vůči němu zastavil.
Ve vztahu k prvnímu žalovanému pak shledal žalobu na obnovu řízení podanou (dne 24. února 2006) po uplynutí tříleté objektivní lhůty dané ustanovením §233 odst. 2 o.s.ř., neboť rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2002, č.j. 11 C 17/2001-38, který byl žalobou na obnovu řízení napaden, nabyl vůči prvnímu žalovanému právní moci již 9. července 2002.
Usnesení Vrchního soudu v Praze bylo doručeno žalobci dne 19. února 2007
a téhož dne nabylo právní moci.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 6. března 2007 včasné dovolání, doplněné jeho podáním ze dne 3. srpna 2007. Výslovně přitom uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, tj. ve všech jeho výrocích
(I. až IV.). Dovolatel má zato, že je dána přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť má zato, že napadené usnesení má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam (odst. 3 téhož ustanovení), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel se domnívá, že jsou dány předpoklady obnovy řízení podle §228 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"), když předložil soudu především nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 94/05 ze dne 1.12.2005, který je podle jeho názoru závazný i pro projednávanou věc. Uvádí, že skutkový stav byl zjišťován neúplně, nesprávně, nekorektně, interpretačně vadně, v nesouladu s ústavním pořádkem, v rozporu s nálezy ÚS, a uplatňuje tím (byť ne výslovně) i dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel proto žádá, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla postoupena věcně příslušnému soudu.
K uvedenému dovolání se vyjádřil první žalovaný podáním ze dne 21.5.2007. Domnívá se, že dovolání žalobce není důvodné, když žaloba na obnovu řízení byla žalobcem podaná po uplynutí zákonem vymezené tříleté lhůty. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a přisoudil prvnímu žalovanému náhradu nákladů řízení, včetně 19 % sazby DPH.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, mající právnické vzdělání (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. a je v případě výroku I. přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., zatímco u výroku III. je přípustnost dovolání dána podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) téhož zákona (nejde tedy o případ dovolatelem zmiňované přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Protože však dovolatel (jak již bylo uvedeno) výslovně napadá
i výroky II. a IV. usnesení Vrchního soudu v Praze, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, bylo v tomto případě nutno vyjít z úpravy obsažené v ustanoveních
§236 až §239 o.s.ř., z níž je třeba dovodit, že proti nim není dovolání přípustné, když s přípustností dovolání proti rozhodnutím o náhradě nákladů řízení (která nejsou ani klasifikována jako rozhodnutí ve věci samé) tato ustanovení nepočítají. Z tohoto důvodu proto bylo dovolání žalobce směřující proti těmto dvěma výrokům dovolacím soudem odmítnuto (§243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolací soud poté přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu
ve výrocích I. a III. v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však
z obsahu spisu seznány nebyly.
Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové skutečnosti, které by správnost napadeného usnesení zpochybňovaly.
Podle ustanovení §228 odst. 1 o.s.ř. může účastník napadnout žalobou
na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé
- jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a 211a o.s.ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci,
- lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a
a 211a též před odvolacím soudem, pokud pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Podle §233 žaloba na obnovu řízení musí být podána ve lhůtě tří měsíců
od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo
od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí (odst. 1). Po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny (odst. 2).
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud při svém rozhodování vycházel především ze skutečnosti, že ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 o.s.ř. byla žaloba na obnovu řízení podaná proti prvnímu žalovanému po uplynutí tříleté objektivní lhůty. Tento závěr pak dovolání nikterak nezpochybňuje. Z hlediska obsahu dovolání, jímž je dovolací soud vázán, je proto třeba napadené rozhodnutí ve výroku I. pokládat za správné. Totéž pak platí pro dovoláním výslovně napadený výrok III., neboť ani v tomto případě dovolání neobsahuje relevantní výtky, které by byly způsobilé zpochybnit jeho správnost.
Za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, proto nezbylo, než dovolání žalobce směřující proti výrokům I. a III.zamítnout (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1,
§151 a §142 odst. 1 (resp. též §146 odst. 3 o.s.ř.), když v dovolacím řízení prvnímu žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb.,
o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby odměn stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky nebo z ceny jiného penězi ocenitelného plnění, které jsou předmětem řízení, anebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §10 odst. 1 vyhlášky činí sazba odměny v této věci 7.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce prvního žalovaného snížit o 50 %, t.j. na částku 3.500,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky
č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení prvního žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení po úpravě o 19 %
daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce prvního žalovaného, činí částku 4.522,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1,
§151 a §142 odst. 1 (resp. též §146 odst. 3) o.s.ř. za situace, kdy takto označenému žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Dovolací soud ve věci rozhodoval, ani nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu