ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.4019.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 4019/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalované H. T., o zaplacení 55.072,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 35 C 369/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2007, č. j. 14 Co 1/2007 - 60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 2. 2007, č. j. 14 Co 1/2007 - 60, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 7. 2006, č. j. 35 C 369/2005 - 36, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 55.072,- Kč spolu s 1,5 % úrokem z prodlení od 3. 12. 2005 do zaplacení, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 5. 1999, č. j.
27 C 93/99 - 20, který nabyl právní moci dne 25. 6. 1999, a to podle §24a odst. 1 zákona o rodině, přičemž soudu byla předložena mj. dohoda o vypořádání společného jmění manželů a práv a povinností společného bydlení s úředně ověřenými podpisy
ze dne 31. 3. 1999. V této dohodě účastníci ujednali, že právo jejich společného nájmu k bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím v domě ve Ž. ulici v P. zaniká dnem podpisu této dohody a výlučným nájemcem se stane žalobce s tím, že žalovaná je oprávněna společně s dětmi předmětný byt užívat do doby, než jí bude přidělen přiměřený náhradní byt, a že po dobu společného užívání se účastníci budou podílet stejným dílem na úhradě nákladů spojených s užíváním bytu. Dále bylo zjištěno, že žalobce se na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 25. 9. 2000 stal výlučným vlastníkem předmětného bytu (právní účinky vkladu vznikly ke dni 6. 10. 2000), že za období od 1. 1. 2004 do 3. 11. 2005 zaplatil na nákladech za užívání bytu 38.936,50 Kč, že za toto období uhradila žalovaná žalobci za užívání bytu celkovou částku 31.165,- Kč a že žalované nebyl zajištěn náhradní byt. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba o zaplacení „poloviny tržního nájemného v daném místě a čase“ po odečtení částek, které žalovaná žalobci zaplatila, není důvodná, neboť právní vztah mezi účastníky nelze posoudit jako vztah nájemní ani z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, a vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil a ani neprokazoval, že by mu užíváním bytu žalovanou vznikla škoda, nejde ani o vztah z odpovědnosti za škodu. Žalovaná předmětný byt užívá na základě dohody účastníků o užívání bytu a o způsobu hrazení nákladů s užíváním bytu spojených, kterou soudu předložili spolu s návrhem na rozvod manželství podle §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině, své povinnosti z této dohody za uvedené období splnila, resp. zaplatila žalobci více než polovinu nákladů, a žádné další platby mezi účastníky nebyly dohodnuty, přičemž žalovaná má právo v bytě bydlet až do přidělení náhradního bytu, k čemuž zatím nedošlo. Vzhledem k uzavřené dohodě nelze zohlednit ani tu skutečnost, že žalobce se stal vlastníkem předmětného bytu, a jakékoliv jiné požadavky z jeho strany na úhradu dalších částek by byly v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.). Pokud žalobce v průběhu odvolacího řízení „zmiňoval“ povinnost žalované hradit náklady, které mu vznikají v souvislosti s vlastnictvím bytové jednotky, zejména příspěvek do fondu oprav, poukázal krajský soud na to, že takovýto požadavek před soudem prvního stupně neuplatnil a neučinil jej předmětem řízení, takže se jedná o zcela nový nárok, k němuž nelze přihlédnout (§205a odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (včetně výroku o nákladech řízení) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž za zásadní
po právní stránce považuje otázku „změny poměrů mezi účastníky, kdy právní důvod bydlení žalované v předmětném bytě byl založen na základě dohody o vypořádání práv společného bydlení podle §24a zákona o rodině za situace, kdy se jednalo o byt nájemní a následně došlo ke změně vlastnického práva k bytu, kdy se vlastníkem stal žalobce“. Další důvod dovolání „lze shledat“ i v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud vyhotovil napadený rozsudek v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř., když
se s obranou žalovaného (správně zřejmě žalobce) a jeho námitkami vůbec nevypořádal. Dovolatel nesouhlasí s právními závěry soudů obou stupňů a namítá, že podle §126 odst. 1 obč. zák. má vlastník věci (v daném případě bytu) právo na „ochranu“ proti zásahu do jeho vlastnického práva. Poukazuje na to, že v době, kdy mezi účastníky byla uzavřena dohoda o vypořádání práva společného bydlení podle §24a zákona o rodině, se jednalo o byt nájemní, následně se však stal vlastníkem bytu, avšak žalobkyně (správně zřejmě žalovaná) „za užívání bytu ničeho nehradí, oproti předešlému stavu, kdy hradila nájemné, a žalobce nezískává žádné finanční prostředky za to, že část bytu přenechává do užívání jiné osobě“. Žalobce má tudíž za to, že jsou „zkracována jeho práva a žalovaná je oproti předešlému stavu zvýhodňována“, a z tohoto důvodu
se domáhá zaplacení předmětné částky, která představuje ekvivalent poloviny nájemného v místě a čase obvyklého“. Podle jeho názoru je nerozhodné, zda
se na straně žalované jedná o bezdůvodné obohacení, o škodu, kterou mu žalovaná způsobuje, či zda se domáhá ochrany vlastnického práva. Dále uvedl, že „na rozdíl
od soudů obou stupňů spatřuje v daném případě použití §3 odst. 1 obč. zák. nikoliv v tom, že by žalovaná byla nucena platit částky převyšující její spotřebu, ale v tom,
že naopak nehradí to, na co má žalovaný (správně zřejmě žalobce) nárok“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že s rozsudkem odvolacího soudu souhlasí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle
§242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.)] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející
ze skutkového tvrzení, že žalovaná užívá po rozvodu manželství účastníků předmětný byt na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů a práv a povinností společného bydlení, avšak žalobci, který se na základě kupní smlouvy ze dne 25. 9. 2000 stal výlučným vlastníkem tohoto bytu, „nezaplatila polovinu tržního nájemného obvyklého v daném místě a čase, které by činilo za období od 1. 1. 2004 do 30. 11. 2005 celkem 133.538,- Kč, z čehož jedna polovina činí 66.769,- Kč“, takže s ohledem na to, že polovina nákladů spojených s užíváním bytu činila 19.468,- Kč a vzhledem k žalovanou zaplacené částce ve výši 31.165,- Kč zbývá, aby doplatila 55.072,- Kč.
Jestliže odvolací soud v daném případě (za stavu, kdy v řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla pro dobu po rozvodu manželství uzavřena mimo jiné dohoda
o úpravě práva a povinnosti společného bydlení s úředně ověřenými podpisy ze dne
31. 3. 1999, podle které se žalobce stal výlučným nájemcem bytu s tím, že žalovaná
je oprávněna společně s dětmi předmětný byt užívat do doby, než jí bude přidělen přiměřený náhradní byt, že po dobu společného užívání se účastníci budou podílet stejným dílem na úhradě nákladů spojených s užíváním bytu a že žalovaná své platební povinnosti z této dohody v období od 1. 1. 2004 do 30. 11. 2005 splnila) dovodil,
že užíváním předmětného bytu ve vlastnictví žalobce nevznikl mezi účastníky nájemní vztah ani vztah z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Obvyklé (tržní) nájemné (§671 odst. 1 obč. zák.) není žalobce po žalované oprávněn požadovat, neboť mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva o nájmu bytu (§685 až 716 obč. zák.), a ke vzniku bezdůvodného obohacení
(§451 obč. zák.) na straně žalované na úkor žalobce nedošlo, neboť byt užívá na základě dohody účastníků o úpravě práva a povinnosti společného bydlení, uzavřené ve smyslu §24a odst. 1 písm. a) zákona o rodině, tedy dohody o vypořádání právního titulu bydlení, (která na rozdíl od nájemního vztahu není vztahem úplatným), v níž se účastníci dohodli o způsobu užívání bytu, o úhradě nákladů spojených s užíváním bytu i o bytové náhradě, podle níž žalovaná více než polovinu plateb za rozhodné období zaplatila.
K námitkám v dovolání je třeba uvést, že měla-li žalovaná v předmětném bytě právo bydlet i v období od 1. 1. 2004 do 30. 11. 2005, a to do té doby, než jí bude zajištěna bytová náhrada, neporušila tím, že byt ve vlastnictví žalobce užívala, žádnou právní povinnost, a jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. nebyl tudíž splněn (a ostatně ani žalobcem tvrzen). Rovněž o zásah do výkonu vlastnických práv žalobce k bytu (§126 obč. zák.) se v daném případě nejedná, neboť žalovaná v bytě bydlí a užívá jej na základě dohody účastníků, kterou uzavřeli pro dobu po rozvodu manželství, a náhradní byt jí podle zjištění soudů obou stupňů zatím přidělen nebyl. Okolnost, že žalobce se stal na základě smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 25. 9. 2000 výlučným vlastníkem předmětného bytu na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalobce podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která podle dovolatele mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243bodst. 4, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. září 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu