ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.427.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 427/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P. R., zastoupeného matkou I. R. jako opatrovnicí, zastoupenou advokátem, proti žalovaným 1) D. d. a m. A., zastoupenému advokátem, a 2) S. s. K., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 102/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2006, č.j. 1 Co 13/2005-136, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žalované 2) se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. června 2003, č.j. 23 C 102/2002-56, ve znění opravného usnesení ze dne 2. července 2003, č.j. 23 C 102/2002-67,
a opravného usnesení ze dne 11. listopadu 2004, č.j. 23 C 102/2002-101, rozhodl tak, že každému z žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1,250.000,- Kč (výroky I. a II.), státu na soudním poplatku 50.000,- Kč (výroky IV. a V.) a oběma dohromady nahradit žalobci náklady řízení v částce 13.200,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vyhověl žalobě na zaplacení nemajetkové újmy v penězích ve výši 1,250.000,- Kč každým z žalovaných poté, co dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s nedostatečným vykonáváním pedagogického dozoru na straně pracovníků žalovaného 1) a neuspokojujícím plněním povinností zajistit bezpečný provoz veřejného koupaliště prostřednictvím plavčíků na straně žalované 2), došlo v důsledku tonutí žalobce k závažným a trvalým poruchám funkcí jeho mozku, pro které je na mentální úrovni malého dítěte. Soud prvního stupně dovodil, že došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, zejména do práva na ochranu jeho zdraví ve značné míře a finanční zadostiučinění požadované žalobcem je přiměřené. Námitku promlčení, vznesenou oběma žalovanými, soud považoval za nedůvodnou s tím, že byť se jedná o právo, které se svou satisfakční funkcí peněz přibližuje reparační funkci práva na náhradu škody, je nárok na přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích především jinou zákonem výslovně zmíněnou formou satisfakce, která se upíná k právu na ochranu osobnosti fyzické osoby.
K odvolání obou žalovaných Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že návrh, aby žalované 2) bylo uloženo zaplatit částku 1,250.000,- Kč, se zamítá (výrok I.). Dále rozhodl, že žalované 2) se povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě soudní poplatek ve výši 50.000,- Kč neukládá (výrok II.) a že žalované 2) se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Ve vztahu k žalovanému 1) usnesením ze dne 30. září 2004, č.j. 1 Co 115/2003-95, odvolací řízení zastavil z důvodu zpětvzetí odvolání. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti vznesené námitky žalovanou 2) o promlčení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Vycházel z ustanovení §100 odst. 2 obč. zák., podle kterého se promlčují všechna práva majetková, s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105 obč. zák. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka. Dále dovodil, že podle občanského zákoníku se zásadně promlčují všechna majetková práva, z čehož vyplývá, že promlčení nepodléhají práva ryze osobní a osobnostní, k nimž lze řadit jak práva vázaná na osobnost každého občana, tak kupříkladu práva spjatá s osobností občana jako autora, výkonného umělce, vynálezce, zlepšovatele či původce průmyslových vzorů. Nepromlčuje se též právo na výživné jako právo s určitými osobními a zároveň i majetkovými prvky (§98 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. v platném znění – dále jen „zák. o rod.“), avšak práva na jednotlivá opětující se plnění výživného se promlčují (§98 odst. 2 zák. o rod.). Oproti tomu právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčení podléhá. Podstatným pro řešení této problematiky je proto závěr, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým či nikoliv.
Právní praxe soudů ani právní teorie na zmíněnou problematiku nedávají jednotnou odpověď. Z úřední činnosti odvolacího soudu je známo, že zejména soudy Severní Moravy se přiklání k názoru promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Toto stanovisko zastává i Vrchní soud v Olomouci, nová judikatura Nejvyššího soudu přejatá v dané věci i Krajským soudem v Brně je opačného názoru. V teoretické oblasti jsou zastánci promlčitelnosti zmíněného práva výrazné osobnosti právní teorie prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., prof. JUDr. Karel Knap, DrSc. (srovnej publikace Ochrana osobnosti, nakladatelství Linde Praha a.s., Praha 1996, str. 162-163, Občanský zákoník, komentář, 5. vydání 1999 C.H.BECK, str. 216), oproti tomu se objevil opačný názor v článku „Několik poznámek k novelizaci §13 občanského zákoníku“, autor Milan Kamlach (Právo a zákonnost, č. 3/1991, str. 166 a násl.).
Z hlediska historického vývoje práva na ochranu osobnosti lze vycházet z ustanovení §1490 všeobecného zákoníku občanského (vyhlašovací patent z 1. června 1811, č. 946 sb. z.s.), podle něhož žaloby pro urážky na cti, které záležejí toliko v pohaněních slovy, písemnostmi nebo posunky, nemohou býti po uplynutí roku již vzneseny. Záleží-li však urážka v násilnostech, trvá žalobní právo na zadostiučinění po tři léta.
Občanský zákoník ze dne 25.10.1950, č. 141/1950 Sb., vyjma ochrany jména v ustanovení §22, další ochranu osobnostních práv neupravoval, občanský zákoník ze dne 26.2.1964, č. 40/1964 Sb. upravoval v ustanovení §11-17 ochranu osobnosti
bez výslovného práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích a teprve již zmíněnou novelou od 1. 1. 1992 zákon zakotvil také právo na relutární náhradu.
Z hlediska rozboru jednotlivých prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby se odvolací soud přiklání k třídění na prostředky obecné a zvláštní, jak je to běžné při kterémkoliv neoprávněném zásahu do zákonem chráněných subjektivních občanských práv (k obecným prostředkům lze přiřadit ochranu svépomocí - §6 obč. zák., ochranu poskytovanou třetí osobou - §416 obč. zák., ochranu orgánů veřejné správy - §5 obč. zák., ochranu soudní zabezpečovanou civilními soudy v režimu občanského soudního řádu, ať již před zahájením řízení, prostřednictvím předběžných opatření nebo určovacími žalobami, a konečně ochranu prostřednictvím žalob
na náhradu škody na podkladě ustanovení §16 a §420 a násl. obč. zák.). Zvláštní soudní ochranu stanoví ustanovení §13 obč. zák. a náleží sem právo domáhat se upuštění od neoprávněných zásahů, odstranění následků neoprávněných zásahů, právo na přiměřené zadostiučinění a právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Z uvedeného vyplývá, že jednotné právo na ochranu osobnosti fyzické osoby je zabezpečováno řadou dílčích instrumentů, na které lze pohlížet relativně zcela samostatně. Vždyť měl-li by zákonodárce na mysli upravit jednotně prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, jen stěží by umožnil, aby práva na použití jednotlivých prostředků upravených v ustanovení §13 odst. 1, 2 obč. zák. se bylo lze domáhat
v soudním řízení kumulovaně, nýbrž z logiky věci by bylo nasnadě volit jeden ze zde uvedených prostředků v návaznosti na intenzitu protiprávního zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby. Z tohoto pohledu je také třeba přistupovat k řešení otázky, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je prostředkem ochrany osobnosti fyzické osoby relativně samostatným a zda jde o majetkové právo či nikoliv.
Odvolací soud zastává názor, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva a na ochranu osobnosti fyzické osoby, vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy.
Z těchto důvodů odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením §100 odst. 2 obč. zák. právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. promlčení podléhá.
Podle ustanovení §101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
K tonutí žalobce došlo 26.8.1997 a tehdy tedy mohlo být právo vykonáno poprvé, ostatně jak žalobce sám uvádí v žalobě, jeho léčení, včetně rehabilitace, bylo ukončeno 27.6.1998. Žaloba však byla podána až 11.9.2002. Za této situace je tedy nutno uzavřít, že i kdyby byl nárok žalobce ve vztahu k druhé žalované co do základu dán, byl by promlčen.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), jež shledává v hodnocení otázky promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Žalobce vychází z právního závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2005, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, ze kterého mimo jiné cituje, že právo na ochranu osobnosti fyzické osoby (všeobecné osobnostní právo) občanský zákoník upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v rámci občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. V tomto uceleném a jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot, resp. stránek fyzické osoby jako neoddělitelných součástí její celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Občanskoprávní sankce za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti jsou jako jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby uvedeny v ustanovení §13 obč. zák., a to pouze příkladným výčtem. Podle zmíněného ustanovení patří k takovýmto prostředkům povinnost upuštění od neoprávněných zásahů, povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu, povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Přiměřené zadostiučinění podle ustanovení §13 obč. zák. může spočívat buď v morálním plnění (§13 odst. 1 cit. zákona) anebo v peněžitém plnění (§13 odst. 2 a 3 obč. zák.). Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak však jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení §11 násl. obč. zák., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků.
Lze mít proto zato, že úvahy zmiňující údajnou podobnost zmiňovaného nároku
s reparační funkcí majetkových nároků se závěrem, že nárok na přiznání satisfakce v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, nemá v tomto případě zákonný podklad. Ostatně odlišnost tohoto institutu se naznačuje např. i v rámci kontrastu k úpravě, na níž odkazuje ustanovení §16 obč. zák.
Žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to morální nebo případně i relutární).
Podle ustanovení §100 odst. 2 věta první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
K otázce, zda se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích promlčuje
či nikoliv, se zcela aktuálně vyjádřil Nejvyšší soud České republiky rozsudkem jeho velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. listopadu 2008, č. j. 31 Cdo 3161/2008-156, v němž konstatoval, že právo na náhradu nemajetné újmy
v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy (obdobně viz rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2008). Proto právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. promlčení podléhá.
V citovaném rozsudku poukázal na to, že problematikou právní úpravy možnosti náhrady imateriální újmy se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.), kde dovodil, že legislativní pojetí škody jako materiální újmy nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady
za nemateriální újmu, spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle §11 a §13 občanského zákoníku. Jedná se o jiný nárok, než je náhrada škody, jejíž způsob a rozsah náhrady odškodnění pozůstalých za ztrátu blízké osoby upravil §444 odst. 3 obč. zák. v důsledku jeho novely provedené zák. č. 47/2004 Sb. s účinností od 1. 5. 2004.
Ani odlišnost takového nároku (v daném případě předmětu tohoto řízení)
od náhrady škody, s níž zákon nepochybně její nevymahatelnost pro případ námitky promlčení spojuje, však předmětný nárok nečiní nemajetkovým a tudíž jej nemůže zakládat nepromlčitelným. Institut náhrady nemajetkové újmy jako subjektivního práva specifického obsahu je s promlčitelností spojován i v §1 odst. 3 a §33 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.
Je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky. Přípustnost námitky promlčení proti takovému nároku umožňuje přihlédnout k omezeným možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti němu. Velký senát NS ČR v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného.
V posuzovaném případě se napadený rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z jeho odůvodnění – shoduje z hlediska řešené právní otázky promlčení uplatněného nároku s citovaným rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu a je plně v souladu
i se shodným názorem k této otázce, vyjádřeným v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 63/2003, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2008, str. 47. Dovolací soud se proto ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem vycházejícím z uvedené judikatury, dle které právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je právem majetkové povahy, které se promlčuje v obecné promlčecí lhůtě.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních
§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §150 o. s. ř., když dovolací soud v daném případě shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby úspěšné žalované 2) nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, jež spočívají jednak v okolnostech daného případu a dále i v majetkových a finančních poměrech žalobce, který nemá žádný vlastní příjem. Uložení povinnosti žalobci platit žalované 2) náklady řízení by se jevilo jako nepřiměřená tvrdost.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu