ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.5368.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 5368/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce J. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované O. M., rozené I., zastoupené advokátkou, o určení neexistence manželství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 261/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2007, č. j. 64 Co 73/2007 - 118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. 11. 2006, č. j. 16 C 261/2004 - 94, zamítl „žalobu s určením, že manželství žalobce J. M. a žalované O. M., roz. I., uzavřené dne 8. 9. 1996 v U. v N. a zapsané ve Zvláštní matrice odboru vnitřních věcí Magistrátu města Brna dne 27. 9. 1999, neexistuje“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce je občanem České republiky, žalovaná občankou N., pocházející z vesnice U. ve státě B. z kmene T. Dne 8. 9. 1996 uzavřeli účastníci manželství v obci U. za účasti shromáždění lidí z vesnice, kde byl žalobce představen a došlo k projednání otázky věna a daru rodičům žalované, že dne 9. 9. 1996 se žalobce dostavil na úřad ve správním středisku obce U., kde prohlásil, že se oženil se žalovanou, o tomto prohlášení byl vyhotoven úřední doklad legalizovaný následně nigerijským ministerstvem zahraničních věcí a superlegalizovaný velvyslanectvím České republiky v N. a na jeho základě byl Magistrátem města Brna vystaven oddací list. Dále bylo prokázáno, že v N. je možno uzavřít manželství podle zákona o manželství z roku 1914, popř. podle kmenového práva, a že zvykové právo kmene T. stanovuje pro uzavření manželství mimo jiné podmínku, že dojde k namlouvání tak, aby se celá rodina seznámila s budoucím manželem, že uzavření manželství je legalizováno při splnění svatebních rituálů a zaplacení věna rodině nevěsty s tím, že následně zvykový soud skládající se z vesnické rady starších manželství ratifikuje, což může mít písemnou nebo verbální formu, a manželství bude zapsáno do rejstříku zvykového soudu. Při právním posouzení vycházel soud prvního stupně z §2 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), neboť mezi Českou republikou a N. nebyla uzavřena smlouva upravující oblast rodinného práva, a dovodil, že otázku vzniku manželství účastníků je třeba posuzovat podle práva nigerijského. Dospěl k závěru, že manželství účastníků bylo uzavřeno v souladu se zvykovým právem kmene T. a že způsob uzavření manželství není v rozporu s veřejným pořádkem České republiky ve smyslu §36 ZMPS.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2007, č. j. 64 Co 73/2007 - 118, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil, ve výroku o nákladech státu jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle jeho názoru má po právní stránce zásadní význam, jež spatřuje v tom, „že sňatků českých občanů s cizinci přibývá a výklad není jednotný“. Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem soudů obou stupňů, že manželství mezi účastníky bylo uzavřeno platně, a znovu - stejně jako v žalobě i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně - podrobně líčí nejen okolnosti, za nichž bylo v N. uzavíráno podle zvykového práva, ale opakuje i důvody, proč Evropané nemohou podle kmenového práva uzavřít účinné manželství. Za nesprávný rovněž považuje názor soudů obou stupňů, že na danou věc má být použito nigerijské právo; je sice státním občanem České republiky a občanskou N., avšak mezi oběma státy nebyla uzavřena smlouva upravující rodinné právní vztahy a N. není signatářem Newyorské úmluvy ze dne 10. 12. 1932. Má za to, že v takových případech se postupuje podle §2 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“). Dále namítá, že podle §20 ZMPS se forma uzavření manželství řídí právem místa, kde se manželství uzavírá, avšak v daném případě měl soud použít §36 ZMPS, „kde je zpětný odkaz na české právo, který pokrývá ty případy, kdy by se použití cizího práva příčilo našemu společenskému a státnímu zřízení, na kterých je třeba trvat“. Pokud jde o zvykové právo kmene T., kam patří vesnice U., ze které žalovaná pochází, popsané v přípisu Nejvyššího soudu N., nebral soud v úvahu, že zde není ani zmínka o tom, že je k uzavření manželství zapotřebí souhlasného prohlášení muže i ženy, že spolu vstupují do manželství. Takové prohlášení se totiž, jak je žalobci známo, nevyžaduje a nepatří do svatebních rituálů, důležitá je dohoda o zaplacení věna uzavřená s rodiči a staršími kmene, kterou s nimi uzavírá muž, přičemž žena je z hlediska zvykového práva N. brána jako předmět obchodu a není rovnoprávná s mužem. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a „vrátil zpět příslušnému soudu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
V prvé řadě se dovolací soud zabýval tím, zda je dána pravomoc soudů České republiky pro řízení o podaném návrhu žalobce.
Podle §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním,
ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 264/1992 Sb. (dále jen „ZMPS“), se ustanovení ZMPS použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Českou republiku neváže ve vztahu k N., jíž je žalovaná občankou, žádná dvoustranná ani vícestranná mezinárodní smlouva, která by upravovala pravomoc soudu ve věcech manželských. Vzhledem k tomu je třeba v daném případě postupovat podle ustanovení §38 ZMPS, který stanoví, že ve věcech manželských (řízení o zrušení manželství rozvodem, o neplatnost manželství a o určení, zda tu manželství je, či není) je pravomoc českých soudů dána, je-li alespoň jeden z manželů českým občanem. Jelikož žalobce je občanem České republiky, je k řízení dána pravomoc českých soudů.
Podle §22 ZMPS zrušení manželství rozvodem se řídí právním řádem státu, jehož občany jsou manželé v době zahájení řízení. Jsou-li manželé příslušníky různých států, řídí se zrušení manželství rozvodem právním řádem českým. Jestliže by bylo třeba podle odstavce 1 použít cizího právního řádu, který by zrušení manželství rozvodem nedovoloval nebo jen za okolností mimořádně tíživých, avšak manželé nebo alespoň jeden z nich žije v České republice delší dobu, použije se práva České republiky (odstavec 2 tohoto ustanovení). Těchto ustanovení se použije i při prohlášení manželství za neplatné nebo při zjištění, zda tu manželství je či není (odstavec 3 tohoto ustanovení).
Podle ust. §48 ZMPS postupují české soudy (je-li dána jejich pravomoc) v řízení podle českých procesních předpisů, přičemž všichni účastníci mají rovné postavení
při uplatňování svých práv. Procesním předpisem, který ve smyslu citovaného ustanovení §48 ZPMS přichází v úvahu, je občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
V dané věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto tak, že byla zamítnuta žaloba o určení neexistence manželství mezi účastníky.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podle §237
o. s. ř. v posuzovaném případě není dána, a to již proto, že žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Pokud dále dovolatel napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu, není přípustnost dovolání proti těmto výrokům, jež mají povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a o. s. ř., protože jimi nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v těchto ustanoveních, a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v §239 o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti takovému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce, aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání v dané věci nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu, který uvedl, že „Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud na základě dovolání, podaného ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím soudu I. stupně k Nejvyššímu soudu ČR, dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.“ (Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod číslem 140/2002, jakož i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. ledna 2008
JUDr. Olga Puškinová ,v.r.
předsedkyně senátu