ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.68.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 68/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. P., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitostí a o vzájemném návrhu žalovaného „na vyklizení nemovitostí žalovaným oproti zaplacení částky 606.945,- Kč odpůrci navrhovatelem“, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 227/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. července 2006, č. j. 60 Co 115/2006 - 247, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. července 2006, č. j. 60 Co 115/2006 - 247, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne
13. 1. 2006, č. j. 4 C 227/99 - 211, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 30. 11. 1999 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit nemovitosti v k. ú. K. u B., a to dům a pozemky p. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982 a 2000, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu odůvodnil tím, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 1. 1999, č. j. 5 C 255/96 - 78, který nabyl právní moci dne 18. 4. 1999, bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí, neboť kupní smlouva, kterou se žalovaným o převodu těchto nemovitostí uzavřel, je absolutně neplatná podle §38 odst. 2 a §37 odst. 1 obč. zák. Žalobce vyzval žalovaného, aby nemovitosti vyklidil, ten to však odmítl s tím, že požaduje zaplatit „jakési“ finanční částky, s čímž žalobce nesouhlasí. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce se souhlasem soudu rozšířil žalobu tak, že se domáhá též vyklizení pozemku par. č. 25 v k. ú. K. u B.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě, které soudy obou stupňů posoudily podle jeho obsahu jako vzájemnou žalobu, navrhl, aby „žalovanému byla stanovena povinnost vyklidit dům parc. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982 a 2000, vše v kat. úz. K. u B., zapsaných na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v U. H., proti zaplacení částky 606.945,- Kč odpůrci navrhovatelem“. Uvedl, že jím požadovaná finanční částka představuje žalobci zaplacenou kupní cenu za nemovitosti ve výši 480.000,- Kč, která dosud nebyla mezi účastníky vypořádána, a úhrnnou částku „za hodnotu prací a investic do nemovitosti v částce 126.945,- Kč“.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 13. 1. 2006, č. j.
4 C 227/99 - 211, rozhodl, že „žalovaný je povinen vyklidit rodinný dům
a pozemek č. 25, vše v k. ú. K. u B. zapsané na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v U. H. oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 477.000,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku,“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.
Okresní soud ve věci rozhodoval opakovaně po té, co jeho předchozí rozsudek ze dne 3. 11. 2000, č. j. 4 C 227/99 - 43, jímž rozhodl, že „žalovaný je povinen vyklidit rodinný dům č. 11 a pozemky parc. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982, 2000 a 25, vše v k. ú. Krhov u Bojkovic, zapsané na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v Uherském Hradišti oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 477.000,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku,“ jímž dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 126.945,- Kč
a v další částce 3.000,- Kč žalobu žalovaného zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2002, č. j. 20 Co 86/2001 - 60, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, a poté rovněž i rozsudek ze dne 20. 10. 2004,
č. j. 4 C 227/99 - 165, jímž rozhodl, že „žalovaný je povinen vyklidit rodinný dům a pozemek parc. č. 25, vše v k. ú. K. u B., zapsané na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v U. H., oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 477.000,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku,“ jímž žalobu žalovaného o stanovení povinnosti žalobci zaplatit žalovanému 3.000,- Kč a 96.876,40 Kč zamítl, řízení o části žaloby, kterou se žalobce po žalovaném domáhal vyklizení pozemků parc. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982 a 2000, vše v kat. úz. K. u B., zapsaných na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v U. H., a o části žaloby žalovaného, jíž se domáhal proti žalobci zaplacení částky 30.068,60 Kč, zastavil
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, byl k odvolání obou účastníků rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne
23. 6. 2005, č. j. 60 Co 290/2004 - 191, ve výroku o zamítnutí vzájemné žaloby žalovaného, jíž se po žalobci domáhal zaplacení částky 96.876,40 Kč, potvrzen
a v dalších výrocích, vyjma výroků o zastavení řízení, zrušen a věc v tomto rozsahu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce kupní smlouvou ze dne 5. 9. 1996 prodal žalovanému nemovitosti zapsané na LV č. 220
u Katastrálního úřadu v U. H. v k. ú. K. u B., a to dům a pozemky p. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982, 2000 a 25, že podle bodu II. a III. smlouvy byla dohodnutá kupní cena ve výši 480.000,- Kč zaplacena před podpisem smlouvy a že prodávající svým podpisem stvrdil příjem této částky, přičemž podpisy obou účastníků smlouvy byly ověřeny Městským úřadem v B. dne 6. 9. 1996. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 25. 1. 1999, č. j. 5 C 255/96 - 78, který nabyl právní moci dne 8. 4. 1999, bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem sporných nemovitostí z důvodu, že uzavřená kupní smlouva účastníků je neplatná podle §38 odst. 2 a §37 odst. 1 obč. zák., neboť žalobce se v době podpisu kupní smlouvy nacházel ve stavu středně těžké opilosti, čímž byla podstatně ovlivněna jeho ovládací schopnost, a nacházel se tedy přechodně ve stavu duševní poruchy, která jej činila neschopným k uzavření kupní smlouvy o převodu nemovitostí; ohledně zemědělských pozemků je neplatná proto, že žádný z účastníků smlouvy neměl vůli vlastnictví k nim převést. Obranou proti vzájemnému návrhu žalovaného na zaplacení kupní ceny ve výši 477.000,- Kč požadoval žalobce při jednání před soudem prvního stupně dne 15. 10. 2004 započtení částky 200.000,- Kč, představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného tím, že „již několik let“, resp. po dobu minimálně 24 měsíců, užívá rodinný dům žalobce a pozemek parc. č. 25 zcela bez právního důvodu a žalobci za užívání nemovitosti nic neplatí, ačkoliv výše nájemného by v daném místě a čase činila 10.000,- Kč měsíčně. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z §451, §457 a §458 obč. zák. a dovodil, že požadoval-li žalobce po žalovaném vyklizení předmětných nemovitostí, je třeba povinnost žalovaného vůči žalobci „spojit“ s povinností žalobce vrátit přijatou částku kupní ceny žalovanému, jejíž výše podle výsledků dokazování činila 477.000,- Kč. Ohledně žalobcem vznesené námitky započtení částky 200.000,- Kč na částku přijatou žalobcem na kupní cenu, uplatněnou žalovaným vzájemným návrhem, vyslovil okresní soud názor, že nárok účastníka smlouvy na vrácení např. kupní ceny z neplatné smlouvy je nárokem podmíněným ze zákona povinností vrátit druhému účastníku „to, co se získalo za kupní cenu, jejíhož vrácení se kupující domáhá; ve vztahu mezi prodávajícím a kupujícím se tedy jedná o vzájemný závazek obou účastníků neplatné smlouvy k vrácení plnění z obou stran“. Protože minimálně do okamžiku, než Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl rozsudkem ze dne 25. 1. 1999 tak, že určil, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, užíval žalovaný sporné nemovitosti v dobré víře jako vlastník, vznikla teprve právní mocí tohoto rozsudku dne 8. 4. 1999 oběma účastníkům kupní smlouvy povinnost vrátit si vzájemné plnění. Je-li tedy povinnost žalovaného nemovitosti vyklidit vázána na povinnost žalobce vrátit kupní cenu, avšak žádný z nich tuto svoji vzájemnou povinnost doposud nesplnil, vzniká oběma za této situace „jakýsi užitek“ tím, že užívají majetek toho druhého, tj. žalovaný užívá rodinný dům žalobce, aniž by za toto užívání platil jakoukoliv částku, a na druhou stranu „žalobce užívá finanční částku patřící žalovanému a také on za užívání této částky nic žalovanému neplatí“. Z hlediska §458 odst. 2 obč. zák. by tedy bylo možno vycházet z toho, že oba účastníci „momentálně“ nejsou v dobré víře, užívají-li majetek druhého z účastníků a oba jsou tedy povinni vedle toho, co získali neplatnou kupní smlouvou, vrátit i užitky z bezdůvodného obohacení. „Povinnost vrátit tyto užitky je rovněž vzájemná“ a jestliže se žalobce domáhá po žalovaném finanční náhrady za užívání nemovitosti, je tento nárok nedůvodný za situace, kdy žalobce vůči žalovanému nesplnil svoji povinnost k úhradě užitku, který má z toho, že užívá finanční prostředky žalovaného. Dále okresní soud dovodil, že přiznání nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za to,
že žalovaný užívá jeho nemovitosti, by v daném případě odporovalo dobrým mravům
(§3 odst. 1 obč. zák.), neboť „teprve až získá zpět kupní cenu, kterou žalobci uhradil, bude schopen si pro sebe a rodinu zajistit náhradní bydlení, které mu umožní splnit povinnost vystěhovat se z domku žalobce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 18. 7. 2006, č. j. 60 Co 115/2006 - 247, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudem prvního stupně potvrdil, ve výroku o nákladech státu jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a shodně s ním odmítl námitky žalobce, že na kupní ceně obdržel od žalovaného jen částku 280.000,- Kč; poukázal na to, že nepřímé důkazy (výpověď svědků, žalobce a listinné důkazy) tvoří uzavřený řetězec, který směřuje k závěru, že žalobce převzal od žalovaného kupní cenu ve výši 477.000,- Kč. Stejně tak není důvodná ani námitka žalobce na započtení částky 200.000,- Kč na kupní cenu, neboť poměr výše nároků za bezdůvodné užívání nemovitostí a držení kupní ceny nemá vliv na synallagmatickou povahu závazku (§457 obč. zák.), a je rovněž nesprávný názor žalobce, že jeho plnění by mělo předcházet plnění žalovaného, protože plnění jsou vzájemná (§457 obč. zák.). Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně,
že zmíněný právní úkon žalobce je v rozporu s dobrými mravy (a jeho účinky
tak nenastaly), který spočívá v tom, že „žalobce, jenž zavinil neplatnost kupní smlouvy, požaduje zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí za situace,
kdy žalovaný, který má pět nezletilých dětí a jeho rodina je sociálně potřebnou, investoval finanční prostředky do pořízení předmětných nemovitostí a zjevně nemá další finanční prostředky na pořízení náhradního bydlení a žalobce mu dosud nevrátil kupní cenu a ani neprezentoval připravenost ji vrátit, aby si žalovaný takové náhradní bydlení mohl pořídit“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že žalovaný setrváním v nemovitosti získal
na základě neplatné kupní smlouvy užitky z bezdůvodného obohacení, což však neznamená, že užitky mají stejnou hodnotu. Poukazuje na to, že od počátku řízení tvrdil, že mu žalovaný na kupní cenu uhradil pouze zálohu ve výši 200.000,- Kč,
a nadále má za to, že žalovaný neprokázal, že by mu zaplatil vyšší částku. Pokud pak odvolací soud s ohledem na jím uváděné skutečnosti dovodil, že by bylo v rozporu s dobrými mravy zavázat žalovaného k úhradě užitků z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí bez právního důvodu, zdůrazňuje, že jeho sociální
a finanční situace není o mnoho lepší, čímž se však krajský soud nezabýval. Připomíná, že žalovaný od právní moci rozsudku soudu, jímž bylo určeno, že žalobce je jejich vlastníkem, neužívá nemovitosti v dobré víře, že je neudržuje a jejich hodnota tak klesá, takže v případě prodeje by nedosáhly ani částky, kterou má žalovanému uhradit z titulu vrácení kupní ceny. Není rovněž pravdou, že neprezentoval připravenost vrátit kupní cenu, naopak žalovanému navrhl smírné vyřešení sporu tak, že by mu vrátil uhrazenou zálohu na kupní cenu ve výši 200.000,- Kč, což však žalovaný odmítl. Má tedy za to,
že započtení částky ve výši 200.000,- Kč za užitky, které nabyl žalovaný na základě bezdůvodného obohacení z neoprávněného užívání nemovitostí, nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Pokud měl žalovaný za to, že i žalobce získal užitky z kupní ceny, mohl nárok na jejich zaplacení uplatnit v soudním řízení, což však neučinil, a tato okolnost nemůže být žalobci soudem přičítána k tíži. Uplatnil-li tudíž žalobce řádně námitku započtení částky 200.000,- Kč, která není v rozporu s dobrými mravy, je právní posouzení věci soudem nesprávné, jelikož k tomuto úkonu měl brát zřetel.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal náležitě s jeho tvrzeními
a námitkami v odvolání, v němž poukazoval na to, že žádná ze svědeckých výpovědí neprokázala, že žalovaný předal žalobci obálku, v níž se měla nacházet částka 280.000,- Kč, a soud tak při svém rozhodnutí vycházel jen z tvrzení žalovaného. Navrhl,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především
s hodnocením důkazů v řízení provedených a s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a zpochybňuje skutkový závěr soudu, že mu žalovaný zaplatil na úhradu kupní ceny částku 477.000,- Kč, a dovozuje opačný skutkový závěr, že ve skutečnosti mělo jít pouze o zálohu ve výši 200.000,- Kč, neboť „žádná ze svědeckých výpovědí neprokázala, že žalovaný předal žalobci obálku, v níž
se měla nacházet částka 280.000,- Kč“. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno
na závěru, že námitka žalobce na započtení částky 200.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého bezplatným užíváním nemovitostí žalovaným bez právního důvodu není opodstatněná, neboť tento nárok je nárokem podmíněným ze zákona závazkem žalobce vydat žalovanému užitky z částky přijaté žalobcem na úhradu kupní ceny, tedy že jde o případ vzájemného (vzájemně podmíněného) plnění
(tzv. synallagmatický závazek), a že přiznání tohoto nároku žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť dosud nevrátil žalovanému kupní cenu, za niž by si žalovaný mohl pořídit náhradní bydlení. S těmito závěry se dovolací soud neztotožňuje, neboť jsou v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů. V řešení těchto otázek má proto rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam
ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání
je v tomto směru v daném případě přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání
[§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dále uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní obdržel.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo
ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení s předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.
Z citovaného ustanovení §458 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že ten, kdo požaduje vydání užitků, může být úspěšný jen tehdy, jestliže se mu podaří prokázat (případně jestliže soud zjistí), že obohacený v době vzniku užitků nebyl v dobré víře. Povinnost vydat užitky se týká jen užitků skutečně získaných. Užitky je zásadně třeba, stejně jako samotné neoprávněně získané hodnoty, vydat in natura, a jen jestliže to není dobře možné, přichází v úvahu peněžitá náhrada. I na vydání užitků se totiž vztahuje §458 odst. 1 obč. zák. Užitkem ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět i opotřebení věci běžným užíváním. Z toho vyplývá, že vrací-li kupující prodávajícímu věc, protože kupní smlouva byla účinně zrušena nebo je neplatná, nemá prodávající právo na náhradu za snížení hodnoty věci, která je důsledkem jejího běžného (obvyklého) užívání a s tím souvisejícího opotřebení, do okamžiku zrušení smlouvy, případně do právní moci rozsudku soudu, jímž určí, že vlastníkem věci je prodávající z důvodu neplatnosti kupní smlouvy, jestliže kupující do té doby věc užíval v dobré víře, že kupní smlouva je platná a zůstala nedotčena. S tím souvisí závěr vyjádřený ve Stanovisku Nejvyššího soudu ČSR - Zhodnocení rozhodování soudů ve věcech týkajících se nároků z prodeje v obchodě a z obstaravatelských služeb projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR dne 30.12.1982, č. Cpj 40/82, uveřejněném
pod Rc 22/1983, „že obchodní organizace, které kupující, jenž platně použil právo zrušit kupní smlouvu, vrací věc již opotřebovanou, nemá právo na náhradu za znehodnocení věci vzniklé jejím užíváním nebo opotřebením do okamžiku zrušení smlouvy. Kupující je totiž zásadně do zrušení smlouvy v dobré víře, neboť do té doby užívá věc jako její vlastník. Za tuto dobu není zásadně povinen poskytnout organizaci náhradu za užívání věci a není proto povinen nahradit jí to, oč se hodnota věci jejím užíváním snížila, pokud nejsou dány podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody. Také obchodní organizace, která věc prodala a přijala kupní cenu, je zásadně povinna zaplatit kupujícímu úroky z částky přijaté na úhradu kupní ceny jen jako případné úroky z prodlení s vrácením peněžité částky [(§85 odst. 2 obč. zák.) - nyní srov. §517
obč. zák.)]. Obchodní organizaci však náleží náhrada za znehodnocení věci jejím užíváním od zrušení kupní smlouvy, když se obnovilo vlastnické právo k věci a kupující se stal jejím neoprávněným uživatelem“.
V posuzované věci žalobce učinil projev započtení částky 200.000,- Kč z titulu vydání plnění z bezdůvodného obohacení získaného žalovaným tím, že bez právního důvodu bezplatně po dobu 24 měsíců nemovitosti žalobce užíval, tedy spočívajícího v náhradě za užívání nemovitostí žalovaným, a nikoliv jako náhrady za znehodnocení nemovitostí vzniklé jejich užíváním nebo opotřebením žalovaným (a jeho rodinou).
Je tedy zřejmé, že žalobce nepožaduje vydání užitků z bezdůvodného obohacení podle
§458 odst. 2 obč. zák., nýbrž že uplatnil nárok podle §451 odst. 2 a §456 obč. zák., který ze zákona není podmíněn žádným protiplněním ze strany žalovaného (jako
je tomu v případě, kdy je smlouva neplatná nebo byla-li zrušena - viz §457 obč. zák.). Názor odvolacího soudu, který přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že nárok žalobce na úhradu částek odpovídajících výši nájemného za užívání nemovitostí žalovaným
za dobu 24 měsíců zpětně do jeho uplatnění, je nárokem podmíněným ze zákona závazkem žalobce vydat žalovanému užitky z částky přijaté žalobcem na úhradu kupní ceny, tedy že jde o případ vzájemného (vzájemně podmíněného) plnění, kdy jedna strana nemůže požadovat plnění bez současného poskytnutí protiplnění
(tzv. synallagmatický závazek podle §560 obč. zák.), je tudíž nesprávný. V daném případě je sice původem sporu neplatná kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí, lze však s ohledem na uvedené uzavřít, že požadavek žalobce, nepodléhající režimu ustanovení §457 obč. zák., je nárokem zcela samostatným.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud dále otázku, zda s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, lze žalobci odepřít právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného bezplatným užíváním jeho nemovitosti bez právního důvodu (bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc), kdy prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž
by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat.
Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud postupem podle §136 o. s. ř. opírajícím se o jeho volnou úvahu, přičemž tato úvaha musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu,
kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce
za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000). Jestliže je v daných poměrech výše obvyklé úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i na právní formě, jíž
se obdobný způsob užívaní za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by
za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit.
Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od subjektu, který je získal některou ze skutkových podstat uvedených
v ustanovení §451 a §454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci (nemovitostí) bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který
je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§451 odst. 1, §456 věta první
a §458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze
ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo
o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
Pro daný případ z toho vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily, pokud odůvodnily odepření žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalovaným bezplatným užíváním nemovitostí žalobce bez právního důvodu poukazem na dobré mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Aplikace §3 odst. 1 obč. zák. je postupem výjimečným, neboť soud v takovém případě nepřiznává právo, které je jinak dáno právním předpisem, a tím podstatným způsobem zasahuje do principu právní jistoty. Proto musí být pro takovéto právní posouzení věci dány zcela mimořádné důvody. Těmi ovšem nemůže být skutečnost, že žalobce dosud žalovanému nevrátil částku odpovídající kupní ceně za nemovitosti, a ani fakt, že žalovaný má pět nezletilých dětí
a jeho rodina je sociálně potřebnou, neznamená, že by nemusel na úhradu částek odpovídajících výši nájemného za užívání nemovitostí ničeho zaplatit do doby,
než si zajistí náhradní bydlení; pokud by totiž žalovaný s rodinou nebydlel ve vlastním domě či bytě, byl by povinen platit za užívání bytu či domu jeho vlastníkovi jako pronajímateli nájemné. Dovolací soud je proto naopak toho názoru, že by bylo nemravné odepřít žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání jeho nemovitostí žalovaným získaného bez právního důvodu, a tak jej vlastně nutit,
aby do doby, než mu vrátí kupní cenu, trpěl jejich bezplatné užívání, a to i ohledem
na to, jde o nárok, který podléhá promlčení (srov. §107 odst. 1, 2 obč. zák.).
Podle §97 odst. 1 o. s. ř. žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem. Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (odstavec 2 tohoto ustanovení).
Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět (odst. 3 tohoto ustanovení).
Rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však
je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu (§152 odst. 2 o. s. ř.).
Na řízení o žalobou uplatněném nároku a o vzájemné žalobě žalovaného je nutno pohlížet jako na řízení relativně samostatná; skutečnost, že obě žaloby soud projednal současně (v rámci téhož řízení), přičemž vzájemný návrh nevyloučil k samostatnému řízení (§97 odst. 2 o. s. ř.), na tomto závěru není způsobilá ničeho změnit.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobou doručenou soudu prvního stupně dne
30. 11. 1999 se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit nemovitosti v k. ú. K. u B., a to dům a pozemky p. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982 a 2000, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V průběhu řízení před soudem prvního stupně pak se souhlasem soudu rozšířil žalobu tak, že se domáhá též vyklizení pozemku par. č. 25 v k. ú. K. u B. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě, které soudy obou stupňů posoudily podle jeho obsahu jako vzájemný návrh (§97 o. s. ř.), uplatnil nárok, aby „žalovanému byla stanovena povinnost vyklidit dům parc. č. 83/1, 83/2, 675, 677, 1982 a 2000, vše v kat. úz. K. u B., zapsaných na LV č. 220
u Katastrálního úřadu v U. H., proti zaplacení částky 606.945,- Kč odpůrci navrhovatelem“ s odůvodněním, že jím požadovaná finanční částka představuje žalobci zaplacenou kupní cenu za nemovitosti ve výši 480.000,-Kč, která dosud nebyla mezi účastníky vypořádána, a úhrnnou částku „za hodnotu prací a investic do nemovitosti v částce 126.945,- Kč“, přičemž o tomto vzájemném návrhu (§97 o. s. ř.) soud prvního stupně rozhodl jednak rozsudkem ze dne 13. 1. 2006, č. j. 4 C 227/99 - 211, tak, že „žalovaný je povinen vyklidit rodinný dům a pozemek č. 25, vše v k. ú. K. u B. zapsané na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v U. H. oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 477.000,- Kč, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku,“ a dále rozsudkem ze dne 20. 10. 2004, č. j. 4 C 227/99 - 165, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 60 Co 290/2004 - 191. Je tedy zřejmé, že soud prvního stupně nerozhodl o žalobou uplatněném nároku žalobce, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit označené nemovitosti, tedy nerozhodl
o celém předmětu řízení, jak byl žalobou doručenou soudu prvního stupně dne
30. 11. 1999 a se souhlasem soudu rozšířenou (a částečně vzatou zpět s tím, že v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno), vymezen, nýbrž, že rozhodl pouze o vzájemnou žalobou uplatněném nároku žalovaného, přičemž ani v tomto případě nevyčerpal celý předmět řízení, neboť nerozhodl o požadavku žalovaného na vyklizení zemědělských pozemků,
a ohledně vyklizení pozemku parc. č. 25 v k. ú. K. u B. rozhodl,
aniž to žalovaný vzájemným návrhem požadoval. Ani odvolací soud uvedené pochybení nenapravil a řízení je tak postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když soud nerozhodl o celém předmětu řízení, a dále zmatečnostní vadou podle §229 odst. 1 písm. d) o. s. ř., spočívající v tom, že žalovaným nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv ho bylo třeba.
Další vada řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak spočívá v tom,
že výrok rozsudku soudu prvního stupně, ve znění rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalovaného tak, že „žalovaný je povinen vyklidit označené nemovitosti oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 477.000,- Kč“,
je nevykonatelný, neboť na jeho základě by žalovaný jako oprávněný nemohl vést výkon rozhodnutí (srov. §262 o. s. ř.), a stejně tak ani žalobce, neboť o jeho nároku uplatněném žalobou nebylo soudem dosud rozhodnuto. Zakotvení vzájemné povinnosti žalovaného ve výroku rozhodnutí má totiž z hlediska výkonu rozhodnutí ten účinek,
že výkon rozhodnutí nařízený na návrh žalobce jako vymáhajícího věřitele (oprávněného) bude proveden jen tehdy, prokáže-li, že splnil nebo alespoň zajistil
pro dlužníka (dříve žalovaného, nyní povinného) vzájemné plnění; stejné platí
i obráceně, tedy v případě, že soud rozhoduje o vzájemném návrhu žalovaného.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, a protože řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a dále vadou podle §229 odst. 1 písm. d)
o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti, i když nebyly v dovolání namítány (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud jej - včetně akcesorických výroků
o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu - podle §243b odst. 2 části věty za středníkem zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud
i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu