ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1059.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1059/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně P. P. spol. s r. o., , zastoupené JUDr. M. G., advokátem proti žalovanému J. B., , zastoupenému JUDr. A. Š., advokátem, o zaplacení 256 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 Cm 84/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. září 2007, č.j. 2 Cmo 188/2007-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. A. Š., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. září 2007, č.j. 2 Cmo 188/2007-118, potvrdil ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. prosince 2006, č.j. 11 Cm 84/2004-94, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 256 400 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.
Podle zjištění soudu prvního stupně bylo nesporné, že 7. 4. 2003 vykonal žalovaný přepravu zboží ocelových plechů z místa nakládky N. H., a. s. O.- K. do místa vykládky O.-S., P. 803 (areál Z.), firma P. p., spol. s r.o. a že v důsledku přepravy nezaplachtovaným vozidlem za působení povětrnostních vlivů byly vyloženy plechy mokré, čímž následně došlo k jejich znehodnocení. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobkyně uzavřela se společností N. h.´, a.s. dne 7. 4. 2003 kupní smlouvy a ze dne 5. 2. 2003 a z dne 26.2. 2003, jejich předmětem byla dodávka plechu a dohoda o způsobu dopravy, kterou měl zajistit a uhradit prodávající – N. H., a. s. O. vozidlem smluvního dopravce. Tato společnost, jako příkazce, sjednala zajištění dopravy smluvně s NH R., s.r.o., která poté uzavřela smlouvu o zajištění dopravy s žalovaným. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že z této smlouvy nevyplývá, že by se žalovaný zavázal, jako dopravce, odesílateli, že přepraví zásilku z místa odeslání do místa určení, nebyl tedy v postavení dopravce ve smyslu §610 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ale jen dalším dopravcem podle §621 obch. zák., proto neodpovídá podle §622 odst. 1 obch. zák. za škodu na zásilce…
Odvolací soud z výše uvedených skutkových zjištění dovodil, že žalovaný není v tomto sporu pasivně legitimován. Vyšel přitom ze závěru, že škoda, jejíž náhradu žalobkyně požaduje, nevznikla ze vzájemného závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným. Odkazuje přitom na §373 obch. zák., podle něhož kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Konstatoval, že za přepravu zboží žalobkyni, jako kupující, odpovídá podle předmětných kupních smluv prodávající N. H., a. s. O., tedy třetí subjekt, nikoliv žalovaný. Správnost tohoto závěru potvrzuje podle odvolacího soudu i přepravní smlouva , která byla dne 7. 4. 2003 uzavřena mezi společností NH R., s.r.o. a žalovaným, nikoliv mezi účastníky sporu, přičemž žalobkyně v této smlouvě není označena ani jako odběratelka, či příjemce, která by měla zboží převzít. Název žalobkyně byl pouze uveden v kolonce datum, čas a místo vykládky, jako jeden z údajů, kde má být zboží vyloženo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že žalovaný měl v právním vztahu založeném přepravní smlouvou postavení jediného výlučného dopravce a toto postavení a odpovědnost, která z něho vyplývá, nemohla ovlivnit skutečnost, že přepravní smlouvu uzavřel s žalovaným třetí subjekt, jako zasílatel. Nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný byl v přepravním vztahu jen dalším dopravcem ve smyslu §621 obch. zák. Dovolatelka se neztotožnila ani s právním názorem odvolacího soudu, že žalovaný neodpovídá žalobkyni za škodu podle §373 obch. zák. pro absenci vzájemného závazkového vztahu, když podle dovolatelky nesprávně ignoroval zvláštní právní úpravu zakotvenou v §619 obch. zák. Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že by žalobkyně nebyla příjemcem zásilky ve smyslu ustanovení §619 obch. zák., na níž přecházejí za podmínek v tomto ustanovení uvedených nároky týkající se škody na zásilce. Namítá, že odvolací soud nesprávně vyšel při právním posouzení věci především z obsahu kupních, jejichž účastníkem ale žalovaný nebyl, a v nichž ujednání o zajištění dopravy bylo podle dovolatelky jen organizační povahy, zatímco objektivní odpovědnost za škodu na zásilce má základ v samostatně existujícím právním vztahu založeném přepravní smlouvou. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, věc nesprávně posoudily, jestliže žalobu zamítly, proto navrhla, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl správně. V případě však, že by dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaný vystupoval při přepravě zboží jako jediný dopravce, že žalobkyně byla oprávněný příjemce zásilky, má za to, že i za této situace je důvod pro odmítnutí dovolání, neboť žalobkyně v řízená neprokázala, že by případná škoda, jejíž výši ani neprokázala, byla způsobena porušením právní povinnosti žalovaného a rovněž neprokázala, že by u žalovaného vznik škody uplatnila včas.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
V dané věci dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, který podle dovolatelky odvolací soud založil na nepatřičném odkazu na §373 obch. zák. z důvodu absence vzájemného závazkového vztahu mezi účastníky, když zároveň nesprávně ignoroval zvláštní právní úpravu zakotvenou v §619 obch. zák. za situace, kdy byla příjemcem zásilky.
Je nutno konstatovat, že dovolatelka nesouhlas s právním posouzením ale zakládá na jiném skutkovém zjištění, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolatelka zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že nebyla příjemcem zásilky, a vytváří vlastní skutkové zjištění, že příjemcem zásilky byla. Z toho vlastního skutkového zjištění pak dovozuje, že byl důvod pro použití §619 obch. zák., podle něhož na příjemce zásilky přecházejí za podmínek v tomto ustanovení uvedených nároky týkající se škody na zásilce, a že tedy správně uplatnila náhradu škody vůči žalovanému a ten je v dané věci pasivně legitimován.
Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedené s tím, že ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se dovolací přezkum otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, v posuzovaném případě zjištěním, že žalobkyně nebyla příjemcem zásilky. Za tohoto skutkového stavu je pak nedůvodná námitka dovolatekky, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem nepoužil pro posouzení věci §619 obch. zák., neboť toto ustanovení upravuje podmínky uplatnění nároku na škody příjemce zásilky, a pokud tedy odvolací soud toto právní ustanovení nepoužil, je nutno konstatovat, že nerozhodl v rozporu s hmotným právem, když pravidlo pro uplatnění náhrady škody upravené v §619 obch. zák. na daný skutkový stav nedopadá.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaný není v dané věci pasivně legitimován, který dovodil z právního názoru, že žalobkyně a žalovaný nebyli v žádném vzájemném závazkovém vztahu, když za přepravu zboží žalobkyni podle kupních smluv odpovídal třetí subjekt a nikoliv žalovaný a kdy přepravní smlouva byla uzavřena mezi žalovaným a třetím subjektem, není v rozporu s hmotným právem. Správně odvolací soud při posouzení nároku na náhradu škody vyšel z ustanovení §373 obch. zák., podle něhož je povinen nahradit škodu způsobenou druhé straně ten, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu. Jestliže tedy účastníci nebyli v žádném vzájemném závazkovém vztahu, nemohl být žalovaný subjektem, vůči němuž by žalobkyně mohla uplatnit nárok na náhradu tvrzené škody.
Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, proto – aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. září 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu