ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1092.2008.1
sp. zn. 32 Cdo 1092/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeněk Des a JUDr. František Faldyna, CSc., ve věci žalobkyně A. , s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalované K. p., a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení 1, 043.701,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 199/2004 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2007 č. j. 9 Cmo 400/2007 – 137, takto
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257 Kč , a to k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2007 č. j. 35 Cm 199/2004 – 107 zamítl žalobu o zaplacení Kč 1,043.701,- s přísl. a uložil žalobkyni povinnost uhradit žalované náklady řízení ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela se společností D., spol. s r. o. (dále jen „úpadce“) pojistnou smlouvu na pojištění rizik stavby (společnost D., spol. s r. o. byla zhotovitelem rekonstrukce bytového objektu v ulici U. S. 13, jejím smluvním partnerem byla žalobkyně). V souvislosti s tím vystavila dne 1. 7. 1999 žalovaná ve prospěch žalobkyně písemné prohlášení označené jako záruční listina, v níž je žalobkyně označena jako věřitel, žalovaná jako ručitel a úpadce jako pojištěný. Prohlášení odkazuje na pojistnou smlouvu i na smlouvu o dílo a uvádí, že předmětem ručení je zádržné ve výši 5%, tj. 1.043,701,- Kč a že záruka platí do konce záruční doby, tj. do 31. 5.2004. Žalovaná zde uvádí, že jako ručitel přebírá vůči žalobkyni jako věřiteli neodvolatelnou záruku až do výše 1.043,701,- Kč a zavazuje se ji uspokojit bezodkladně a bez námitek. Žalobkyně podle smlouvy o dílo, v níž bylo sjednáno zádržné s tím, že může být úpadci vyplaceno za podmínky, že je zajistí bankovní zárukou pokrývající 5% ceny díla, na základě předmětné záruční listiny úpadci zádržné vyplatila. Následně dne 28. 5. 2004 uplatnila svoje právo ze záruční listiny proti žalované. Žalovaná však odmítla předmětnou částku vyplatit s tím, že žalobkyně neprokázala vady díla a že pojistný vztah s úpadcem skončil. Soud prvního stupně proto nejprve zkoumal samotný závazek žalované k plnění vůči žalobkyni. Závazek žalované vyhodnotil soud prvního stupně jako řádně specifikovaný pouze co do maximální výše a doby trvání. Podle soudu prvního stupně však nebyl dostatečně určitě specifikován budoucí závazek dlužníka, jenž byla povinna splnit žalovaná jako ručitel v případě, že tak neučiní úpadce. Podle zjištění soudu prvního stupně navíc závazku ručitele neodpovídala povinnost dlužníka (úpadce), který byl zavázán k odstranění vad díla, zatímco ručitel nabídl pouze finanční kompenzaci, aniž by určil, jak bude vyčíslena. Samotné označení závazku dlužníka jako zádržné je problematické s ohledem na skutečnost, že ve smlouvě o dílo, na kterou záruční listina odkazuje, je zádržné specifikováno velmi široce, nejen jako prostředek k donucení zhotovitele k odstranění vad zjištěných do konce záruční doby, ale rovněž jako suma prostředků, ze kterých mohou být uspokojovány nároky objednatele na zaplacení smluvní pokuty a sjednaných úroků z prodlení. Takto široké pojetí zádržného není v souladu s běžně užívaným obsahem tohoto pojmu v obchodněprávních vztazích, kde je zvykem takto označovat pouze část ceny díla s odloženou splatností za účelem donucení zhotovitele k odstranění vad díla. I s ohledem na to bylo podle soudu prvního stupně nezbytné závazek dlužníka, který je ručitel povinen uspokojit, v prohlášení řádně specifikovat. Pro nedostatek jednoho z pojmových znaků ručitelského prohlášení, který nelze s ohledem na kogentní charakter ust. §303 ObchZ pominout, se žalovaná podle závěru soudu prvního stupně platně k ručení za závazky úpadce z předmětné smlouvy o dílo nezavázala. Tvrzení účastníků ani zjištění z provedených důkazů nedovolovaly interpretovat projev vůle žalované jinak. Žalobkyně pouze obecně upozorňovala na výkladová pravidla, aniž by svá tvrzení doplnila způsobem, který by připouštěl jiný výklad projevu vůle žalované. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. listopadu 2007 č. j. 9 Cmo 400/2007 – 137 jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně a právní závěry z nich vyvozené jako správné. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně, pokud dovodil, že předmětná listina nesvědčí ve prospěch tvrzení žalobkyně o převzetí bankovní záruky žalovanou (srov. §313 a násl. ObchZ), ani svým obsahem nemůže být ručitelským prohlášením zakládajícím závazek ručení podle §303 a násl. ObchZ. Podle odvolacího soudu je nutno akcentovat okolnost, že záruční listina byla vystavena k rámcové pojistné smlouvě, kterou bylo mezi žalovanou a úpadcem sjednáno pojištění stavebně montážních rizik. Provedený právní úkon – záruční listina – byl činen v rámci pojistné smlouvy. Obsahově tudíž svědčí o souhlasu žalované s vinkulací pojistného plnění ve prospěch žalobkyně. V takovém případě, kdy potvrzení o vinkulaci (v projednávané věci označené jako záruční listina) zasílá pojišťovna (žalovaná) tomu, v jehož prospěch je pojistné plnění vinkulováno (žalobkyně), však nevzniká smluvní vztah mezi pojišťovnou a touto osobou, ani nový vztah mezi pojištěným a pojišťovnou ve prospěch třetího, ale tato listina svědčí o založení závazku pojištovny postupovat podle pokynů pojištěného a případné pojistné plnění poskytnout přímo oprávněnému (zde žalobkyni). Z uvedeného hlediska je tudíž rozhodnou skutečnost, zda pojištěnému (D., spol. s r. o.) vzniklo právo na pojistné plnění, neboť takové právo nesporně zakládá pojistná smlouva. Jak bylo zjištěno před soudem prvního stupně, a ostatně tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná, pojištění z pojistné smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností D., spol. s r. o. zaniklo pro neplacení pojistného dne 1. 11. 1999 ještě před vznikem „pojistné události“. Pokud společnosti D., spol. s r. o. nevzniklo právo na pojistné plnění, a tudíž zde nebyla korespondující povinnost žalované pojistné plnění poskytnout, nemá podle závěru odvolacího soudu nárok žalobkyně opodstatnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že je považuje za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu, protože rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a odvolací soud řešil právní otázky uvedené v tomto sporu v rozporu hmotným právem. Důvodnost dovolání opírá dovolatelka o ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vady řízení spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud své rozhodnutí založil na jiné právní úvaze než soud prvního stupně, aniž předem s touto právní úvahou účastníky řízení seznámil. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR se jedná o rozhodnutí nepředvídatelné. Dále uvádí, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že bylo rozhodnuto v rozporu s hmotným právem, když odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §266 obchodního zákoníku. Dovolatelka odkazuje na nález ÚS ČR sp. zn. I ÚS 546/03.
Dovolatelka ve své argumentaci k výše uvedeným tvrzením uvádí:
k vadě, jíž bylo řízení stiženo: odvolací soud podle stanoviska odvolatelky založil svoje rozhodnutí na závěru, že záruční listina není ručitelským prohlášením ani bankovní zárukou, ale jde o listinu zakládající právo na plnění - tzv. vinkulaci pojistného plnění. S tímto závěrem seznámil odvolací soud účastníky řízení až v rámci odůvodnění vyhlášeného rozsudku a neumožnil jim na něj reagovat. Odvolací soud tak podle názoru dovolatelky považuje záruční listinu za platný právní úkon, který odvolací soud posuzuje podle jiných ustanovení hmotného práva než soud prvního stupně. K potvrzení rozsudku soudu prvního stupně došlo tedy nikoli pro jeho správnost, ale proto, že žalobu bylo nutno zamítnout z jiných než soudem I. stupně uvažovaných důvodů. Postup považuje dovolatelka za nepředvídatelné rozhodnutí, které zasahuje do práva na spravedlivý proces,
dále k vadě, jíž bylo řízení stiženo, dovolatelka uvádí, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, jestliže se nezabýval jeho argumenty uvedenými v bodě II odvolání (závazek žalované uspokojit žalobkyni podle záruční listiny) a v bodě III (soud prvního stupně se nezabýval tím, zda v případě záruční listiny nebyla uzavřena nepojmenovaná smlouva),
rozpor s hmotným právem spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud nepostupoval podle ust. §266 ObchZ, když vyložil záruční listinu jako vinkulaci pojistného plnění, neboť vůle žalobkyně směřovala jednoznačně k tomu, aby za závazky společnosti D., s. r. o. byla poskytnuta bankovní záruka. Dále se dovolatelka neztotožňuje ani s právním závěrem o neplatnosti záruční listiny, protože podle jejího názoru směřoval závazek z této listiny jednoznačně k povinnosti žalované plnit na první písemnou výzvu, přičemž o tom, že jde o peněžité plnění v situaci, kdy dílo bude mít záruční vady, které zhotovitel neodstranil, nemůže být v dané situaci pochyb.
Dovolatelka navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání dovolatelky podala svoje vyjádření žalovaná. Uvádí v něm, že dovolání není podle jejího názoru přípustné. Přípustnost může být u potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu založena pouze ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Dovolání je přípustné pouze tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však ve svém dovolání nevymezuje žádnou zásadní právní otázku, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Dále je podle názoru žalované předmětné dovolání nedůvodné. Právní posouzení věci je podle názoru žalované správné – soud prvního stupně správně uzavřel, že listina vystavená žalovanou nemůže být bankovní zárukou ani ručitelským prohlášením, jeho závěr odvolací soud potvrdil a jen doplnil, že listina je právně vinkulací pojistného plnění, jehož důvod však zanikl se zánikem pojistného vztahu. Dále argumentuje žalovaná, že žalobkyně nebyla účastníkem pojistného vztahu, její vůle je proto v tomto vztahu nerozhodná. Pro posouzení povinnosti žalované plnit je zase nerozhodná smlouva o dílo, neboť žalovaná nebyla její smluvní stranou. Za neodůvodněné považuje žalovaná rovněž tvrzení dovolatelky o nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, které jen dále rozvedl a doplnil, přičemž zánik pojistného vztahu mezi žalovanou a společností D. byl mezi účastníky řízení nesporný a rovněž argument ohledně souvislosti listiny se sjednaným pojištěním byl žalovanou opakovaně uváděn a žalobkyně se k němu opakovaně vyjadřovala. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze pokládat za překvapivé ani nepředvídatelné a dovolatelka nemohla být zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolaní bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis – obchodní zákoník a respektovaly i jeho vazby na zákoník občanský a speciální předpisy. Dovolatelka spatřuje rozpor s hmotným právem v tom, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně aplikovaly ust. §266 ObchZ o výkladu jejího projevu vůle v čl. V smlouvy o dílo. Podle vyjádření v dovolání neměla dovolatelka zájem na jakékoli vinkulaci blíže neurčeného pojistného plnění, ale pouze na poskytnutí bankovní garance. Při výkladu záruční listiny nelze podle dovolatelky než dospět k závěru, že touto listinou mělo být poskytnuto ručení za tam uvedený závazek.
Z uvedeného vyjádření dovolatelky vyplývá, že otázku zásadního právního významu spatřuje v aplikaci ust. §266 ObchZ o výkladu projevu vůle jednající osoby, kde se podle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlil od výkladových pravidel stanovených zákonem a dále upřesněných nálezem Ústavního soudu I ÚS 546/03. Takto vymezenou otázku však nelze považovat za otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z vyjádření dovolatelky není zcela zřejmé, který právní úkon měl být podroben výkladu s použitím ust. §266 ObchZ. Pokud měl být vyložen čl. V smlouvy o dílo uzavřené mezi dovolatelkou a úpadcem, není tento výklad relevantní pro samotný předmět sporu, neboť spor je veden o majetkové plnění mezi žalovanou (K. p., a. s.) a dovolatelkou. Právní vztah úpadce (společnost D. spol. s r. o.) a žalobkyně představuje pouze věcný důvod, který vedl úpadce k uzavření pojistné smlouvy s žalovanou. Z uváděného čl. V smlouvy o dílo vyplývá jednoznačně, že dovolatelka požadovala bankovní záruku. Muselo jí být zřejmé, že záruční listina vystavená žalovanou bankovní zárukou není, protože podle ust. §313 ObchZ je definičním znakem bankovní záruky prohlášení banky v záruční listině. Žalovaná však není bankou, proto jí vystavená záruční listina povahu bankovní záruky mít nemohla. Jestliže se dovolatelka spokojila i s takovou záruční listinou, jde o její vlastní rozhodnutí, které však nikterak nesouvisí s výkladem předmětného článku smlouvy o dílo.
Pokud měla být předmětem zkoumání ve smyslu ust. §266 ObchZ vlastní záruční listina, nebyla dovolatelka smluvní stranou pojistné smlouvy, k níž byla tato záruční listina vystavena. Mohla být nanejvýš adresátem informace uvedené v listině, její vlastní vůle zde však byla irrelevantní. Soud prvního stupně se podle názoru Nejvyššího soudu snažil zcela správně zjistit, zda ve formě záruční listiny nebylo poskytnuto ručení ve smyslu §303 ObchZ. Z textace §303 však jednoznačně vyplývá, že ručitelské prohlášení musí obsahovat jednoznačné vymezení zajišťovaného závazku, závazek tedy musí být v prohlášení přesně identifikován, což se však v dané listině nestalo. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že listina nesplňuje požadavky kladené na záruční prohlášení ve smyslu §303 ObchZ.
Odvolací soud převzal tyto závěry a doplnil je o posouzení listiny z hlediska její souvislosti s pojistnou smlouvou. Jestliže tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že záruční listina vystavená žalovanou není zárukou ve smyslu ust. §303 ObchZ, doplnilo rozhodnutí odvolacího soudu tento závěr o posouzení listiny z hlediska celkového kontextu vzniklého pojistného vztahu. Je nesporné, že listina deklarovala, že je zhotovitel pojištěn (listina jej označuje jako „pojištěného“), zřejmá je však též skutečnost, že plnění na základě záruční listiny je závislé na trvání pojistného vztahu. Pokud by pojistný vztah mezi žalovanou a úpadcem zanikl, přestal by být úpadce pojištěným a žalovaná by neměla žádný právní titul k vyplacení pojistného plnění. Skutečnost, že pojistný vztah zanikl, strany nijak nezpochybnily.
Závěry odvolacího soudu nemohly být pro žalobkyni nikterak překvapivé, protože byly předmětem skutkového zjišťování již v řízení před soudem prvního stupně (vyjádření zástupce žalované při jednání dne 20. 7. 2006 – č. l. 32, vyjádření žalované k výzvě soudu ze dne 20. 7. 2006 – č. l. 37 – 40, které bylo předneseno zástupcem žalované při jednání dne 14. 11. 2006 – č. l. 47), žalobkyně však na tyto skutečnosti nijak nereagovala, a to ani k poučení soudu o tom, že musí prokázat skutečnosti rozhodné pro přiznání nároku, popř. doplnit svá skutková tvrzení a návrhy na dokazování tak, aby mohla požadovat předmětný nárok z jiného právního důvodu.
Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku výkladu projevu vůle v rozporu s hmotným právem a dovolání žalobkyně nesplňuje požadavek přípustnosti upravený v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Nezabýval se proto dalšími námitkami dovolatelky směřujícími k důvodnosti dovolání ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Výše uvedené závěry s sebou nesou posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písmo c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12. 257 Kč.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 1. srpna 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu