ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1161.2008.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Č. r. – M. p. m. r., proti žalované T a.s., o 1,390.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 330/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2002, č.j. 3 Cmo 543/2000-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.250,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně (původně O., příspěvková organizace, jejíž práva a povinnosti přešla po jejím zrušení na Č. c. c. r., příspěvkovou organizaci, která pak předmětnou pohledávku postoupila na žalobkyni) domáhala v řízení po žalované zaplacení částky ve výši 1,390.000,- Kč s příslušenstvím jako druhé zálohy za provedené dílo podle smlouvy o dílo, která byla uzavřena mezi žalovanou jako objednatelem a organizací O. jako zhotovitelem a jejímž předmětem byl projekt a dodávka systému hlasitého dorozumívání D. pro nově budované televizní provozní pracoviště objednatele. Žalovaná se bránila tvrzením, že kusová přejímka provedeného díla, tak jak bylo sjednáno ve smlouvě, nebyla provedena, a proto žalobkyni nárok na zaplacení požadované částky nevznikl.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2000, č.j. 40 Cm 330/96-43, žalobu o zaplacení 1,390.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění smlouvy o dílo, a proto jí nárok na jeho zaplacení nevznikl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 1,390.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení z dlužné částky od 5. ledna 1996 do zaplacení a potvrdil ho ve zbývající části zamítnutého úroku. Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s tím, že doplnil dokazování výpovědí svědka Ing. J. Z., který se za žalobkyni zúčastnil přejímky zhotoveného díla, a dále čtením pracovních smluv pracovníků Ing. V. B., J. Š. a Ing. M. L., kteří se zúčastnili kusové přejímky za žalovanou a zápis o přejímce díla za ni podepsali. Z pracovních smluv odvolací soud zjistil, že Ing. V. B. měl funkci vedoucího směny, který především zajišťuje provoz technických složek studiového komplexu žalované a jehož přímým nadřízeným je technický ředitel, dále že Ing. M. L. zastával funkci technika televizní techniky ve studiu, který zejména zajišťuje provoz studií v komplexu žalované a jehož přímým nadřízeným byl vedoucí směny, a konečně J. Š. vykonával funkci technika televizní techniky – vedoucího studia, který zejména zajišťuje provoz studia v komplexu žalované a jehož přímým nadřízeným byl vedoucí směny. Základem pro posouzení, zda byli uvedení pracovníci žalované oprávněni za ni jednat při kusové přejímce provedené v sídle zhotovitele, je podle odvolacího soudu především smlouva o dílo. Ta podle jeho zjištění člení dodávku díla do pěti etap a uvádí se v ní, že smluvní plnění bude uzavřeno oboustranným podepsáním protokolu o předání a převzetí díla. Dále v ní byla dohodnuta celková cena díla s tím, že bude zaplacena ve dvou zálohách a že doplatek bude uhrazen po předání a převzetí díla a zkušebním provozu. Druhá záloha ve výši 1,390.000,- Kč, která je předmětem žalobního nároku, měla být podle zjištění soudu zaplacena po kusové přejímce podle článku III. bodu 3 smlouvy, tedy po výrobě a dodávce ústředny a účastnických stanic. Přestože druhá záloha uvažuje o kusové přejímce, odvolací soud z kontextu smlouvy dovodil, že se kusová přejímka provádí u zhotovitele, který následně pokračuje v práci a teprve provádí umístění a oživení na místě samém u objednatele. Podle odvolacího soudu tedy při kusové přejímce nejde o předání a převzetí, při kterém by na objednatele přecházelo vlastnictví zařízení ani jeho držba, nýbrž jeho smyslem je ověření, že je zařízení vyrobeno a připraveno k oživení. Pak ovšem nejde o protokol o předání a převzetí díla ve smyslu článku II. smlouvy, ale o ověření předpokladů pro zaplacení zálohy kusovým prověřením jednotlivých součástí zařízení.
Za situace, kdy se podle zjištění odvolacího soudu za žalovanou přejímky zúčastnili pracovníci, kteří vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měli všechny předpoklady pro odborné posouzení připravenosti předmětu díla v dané etapě, odvolací soud dospěl k závěru, že tito pracovníci žalované byli oprávněni v této věci za ni jednat podle §15 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák“), což zhotovitel mohl oprávněně předpokládat a skutečně předpokládal. Pakliže žalovaná podle názoru odvolacího soudu neprokázala své tvrzení o tom, že přejímku vzápětí po jejím provedení odmítla se zdůvodněním, že její pracovníci překročili své oprávnění, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení druhé zálohy. Proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Úrok z prodlení přiznal žalobkyni jen v zákonné výši, jelikož požadovaná výše úroku z prodlení je podle jeho názoru - vzhledem k charakteru smlouvy a okolnostem průběhu provádění díla, které nebylo dokončeno a kdy nedošlo k řádnému ukončení vztahu a jeho vypořádání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovoláním, v němž dovolatelka brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že se kusové přejímky za žalovanou zúčastnili pracovníci, kteří za ni byli oprávněni v této věci jednat podle §15 obch. zák. Podle názoru dovolatelky nelze toto ustanovení v předmětné věci použít, neboť před jeho aplikací má v posuzované věci přednost výslovné ujednání smluvních stran, které určuje, kdo je oprávněn za smluvní strany jednat. Podle smlouvy o dílo jsou za žalobkyni oprávněni jednat Ing. J. Z. ve věcech smluvních a Ing. V. E. ve věcech technických, kteří se také podle zápisu kusové přejímky zúčastnili, přičemž za žalovanou je podle smlouvy oprávněn jednat ve věcech smluvních i technických Ing. P. M., který se však kusové přejímky nezúčastnil. Pakliže Ing. J. Z. a Ing. V. E. byli s obsahem smlouvy v plném rozsahu seznámeni, nemohli podle dovolatelky ani důvodně předpokládat, že pracovníci žalované, kteří se za ni přejímky zúčastnili, byli za ni oprávněni jednat a činit tak jakékoliv úkony související s plněním smlouvy o dílo. Dovolatelka rovněž setrvala na námitce, že Ing. P. M., který považoval zápis z kusové přejímky za neplatný, bezprostředně po jejím provedení úkony svých pracovníků telefonicky odmítl.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožnila. S názorem dovolatelky, která vylučuje možnost aplikace §15 obch. zák. smluvním ujednáním účastníků, nesouhlasí. Pakliže se jedná o kogentní ustanovení, nelze podle žalobkyně jeho aplikaci vyloučit ani omezit, ale lze ho souběžně použít vedle předmětného smluvního ujednání. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I. části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v této věci přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Existenci vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Námitky dovolatelky lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a dále pod dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., podle něhož lze podat dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená v posuzované věci podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že se kusové přejímky za žalovanou zúčastnily osoby, které za ni byly oprávněny jednat ve smyslu §15 obch. zák.
Podle §15 obch. zák. v rozhodném znění (tj. ke dni 21. prosince 1995, kdy byla kusová přejímka provedena), platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.
Toto ustanovení upravuje tzv. zákonné zastoupení podnikatele (bez ohledu na to, zda jde o fyzickou či právnickou osobu). K tomu, aby určitá osoba mohla podle cit. ustanovení jednat jako zákonný zástupce, musí být současně splněny dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli (nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popřípadě o osobu v jiném, obdobném vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona (tj. bez zvláštní plné moci) je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž byla pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, pod číslem 49).
Výše uvedené ustanovení je kogentní a jeho aplikaci nelze, ať již smluvně (jak se nesprávně domnívá dovolatelka) nebo jednostranným právním úkonem, vyloučit ani omezit. To znamená, že smlouvou založené konkrétní zmocnění osob oprávněných jednat za podnikatele v určitých smluvních vztazích nevylučuje možnost zastoupení podnikatele jinými osobami, a to ani v případě, jde-li o zastoupení na základě zákona, včetně jednání podnikatele podle §15 obch. zák. Poměřoval-li proto odvolací soud svůj skutkový závěr o tom, že za žalovanou se přejímky zúčastnili pracovníci, kteří vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měli všechny předpoklady pro odborné posouzení připravenosti předmětu díla v dané etapě, ustanovením §15 obch. zák. a uzavřel-li tak, že tito pracovníci žalované tak činili v rámci svého zákonného zmocnění, postupoval správně a žádné právní pochybení mu vytýkat nelze.
S ohledem na nedůvodnost námitky dovolatelky, že aplikace §15 obch. zák. je smluvním ujednáním účastníků obsahujícím určení osob, které jsou oprávněny za účastníky jednat, vyloučena, se již dovolací soud nezabýval tvrzením dovolatelky o tom, že v řízení prokázala, že její pracovník Ing. P. M. bezprostředně po kusové přejímce úkony svých pracovníků odmítl.
Lze tak uzavřít, že se dovolatelce správnost právního posouzení věci zpochybnit nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 26.175,- Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006. Vzhledem k tomu, že zastupování žalobkyně jejím zástupcem JUDr. M. P. bylo v průběhu dovolacího řízení (před vydáním rozhodnutí dovolacího soudu) ukončeno, provede žalovaná úhrada nákladů dovolacího řízení k rukám žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. června 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu