ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1195.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1195/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce P. C., zast. advokátem, proti žalovanému O. D., zast. advokátem, o zaplacení částky 121.871,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 10 C 1254/95, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. srpna 2006, č.j. 35 Co 919/2005-194, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 24. srpna 2006, č.j. 35 Co 919/2005-194, v části výroku I., v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobu co do 19 % úroku z prodlení, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 16. dubna 2004, č.j. 10 C 1254/95-146, ve znění opravného usnesení ze dne 6. září 2005, č.j. 10 C 1254/95-184, ve výroku II., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 16. dubna 2004, č.j. 10 C 1254/95-146, ve znění opravného usnesení ze dne 6. září 2005, č.j. 10 C 1254/95-184, ve výroku I. uznal žalovaného povinným k zaplacení částky 122.871,- Kč. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně příslušenství žalované pohledávky ve výši 19 % úroku z prodlení od 13. 11. 1992 do zaplacení. Ve výroku III. rozhodl soud o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci mezi sebou uzavřeli kupní smlouvu podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen: „obch. zák.“), když žalobce dodal žalovanému zboží, a ten se zavázal za ně zaplatit kupní cenu 154.615,- Kč, přičemž žalovaný uhradil pouze 31.744,20 Kč. Žalovaný vznesl vůči žalobci kompenzační námitku a tvrdil, že jejich vzájemné pohledávky zanikly započtením podle §580 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). Soud prvního stupně z provedených důkazů dovodil to, že účastníci spolupracovali jako podnikatelé v rámci předmětu své činnosti při úpravě vody, pitné vody, sanaci znečištěné zeminy a úpravě podzemních vod, nicméně uzavřel, že žalovanému se jeho tvrzení o započtení prokázat nepodařilo, proto jeho kompenzační námitku posuzoval jako nedůvodnou a žalobě vyhověl. Žalobu ohledně 19% úroku z prodlení soud prvního stupně zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný sice neunesl důkazní břemeno pro započtení své pohledávky, nicméně „z průběhu řízení soud nabyl přesvědčení, že mezi účastníky probíhala širší spolupráce, než která vyplývala ze smlouvy“, a že z hlediska poctivosti a zákazu zneužití práva nebylo možno v této části žalobě vyhovět.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Odvolací soud zjistil, že oba účastníci v rámci svých podnikatelských aktivit spolupracovali v oblasti úprav vody a vzduchu. Dne 30.10.1992 byla mezi nimi uzavřena kupní smlouva a jelikož ve smlouvě nebyla přímo dohodnuta splatnost, nastala na výzvu žalobce jeho fakturou č. 05092 ze dne 30.10.1992, která byla žalovanému doručena nejpozději dne 16.11. 1992, neboť tohoto dne reaguje dopisem, jímž vůči žalobci naopak uplatňuje své pohledávky. Odvolací soud vyšel ze závěru, že pokud by se žalovanému podařilo prokázat, že uplatněné pohledávky vůči žalobci skutečně má, došlo by k zániku závazku žalovaného. I odvolací soud na základě provedených důkazů uzavřel, že se žalovanému existenci tvrzených závazků prokázat nepodařilo, proto rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Ohledně žalobou uplatněného 19 % úroku z prodlení odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně shledal, že jsou zde důvody, aby byl žalobci tento nárok odepřen. Odvolací soud poukázal na ustanovení §265 obch. zák., podle kterého výkon práva nepožívá právní ochrany, pokud je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i ve výroku II. o úrocích z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal včasné dovolání žalovaný (dovoláním ze dne 14. listopadu 2006) i žalobce (dovoláním ze dne 26. listopadu 2006).
Žalovaný své dovolání proti výroku I. opírá co do přípustnosti o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a zároveň namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Žalovaný v dovolání zpochybňuje závěry soudů obou stupňů, že se nepodařilo prokázat, zda a v jakém rozsahu došlo jeho plněním k bezdůvodnému obohacení žalobce, když soudu byly předloženy písemné výpovědi svědků a doklady jako faktury prokazující opak. Žalovaný se domnívá, že soudu doložil vše, co doložitelné bylo v dostatečném rozsahu pro prokázání svých tvrzení, přičemž navrhoval vyslechnout další svědky, kteří však nebyli předvoláni.
Žalovaný proto navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce své dovolání podal proti té části výroku I. odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobu co do 19 % úroků z prodlení jako příslušenství žalované pohledávky, přičemž dovolání opírá co do přípustnosti o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zároveň namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Žalobce namítá, že nelze na jedné straně přiznat žalovanou jistinu a na druhé straně zamítnout návrh na přiznání příslušenství žalované částky. Žalobce se domnívá, že soudy obou stupňů mu měly přisoudit úrok z prodlení, byť ne třeba ve výši 19 %, nikoliv však nárok zamítnout úplně, zvláště když žalobci přiznaly nárok na zaplacení jistiny pohledávky vůči žalovanému.
Žalobce navrhuje v rozsahu 19 % příslušenství žalované pohledávky zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, účastníky řízení, řádně zastoupenými ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného a otázkou přípustnosti dovolání žalobce.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé co do jistiny rozsudkem potvrzujícím; dovolání žalovaného proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu v této věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání žalovaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Námitky, kterými žalovaný zpochybňuje hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), tyto námitky však za situace, kdy je zvažována přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., úspěšně uplatnit nelze.
Výhradami, jimiž žalovaný odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká neprovedení důkazů výslechem dalších svědků (z obsahu dovolání nevyplývá, o které svědky se mělo jednat), tvrdí existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která je ovšem pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bez právního významu.
Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu žalovaným uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, dovolání žalovaného, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobce je přípustné a je i důvodné.
Dovolací soud shledal otázku nepřiznání žalobou uplatněného úroku z prodlení jako zásadně právně významnou, neboť dospěl k závěru, že tuto právní otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s plněním nedoplatku kupní ceny, měl by povinnost podle ustanovení §369 odst. 1 obch. zák. zaplatit úrok z prodlení. Odvolací soud však (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že jsou zde důvody, aby takový nárok byl odepřen, což odůvodnil tím, že uplatnění nároku na příslušenství je ve smyslu §265 obch. zák. výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a tudíž nepožívá právní ochrany. Odvolací soud dále konstatoval, že je třeba vzít v úvahu charakter vzájemných obchodních vztahů mezi účastníky, kdy s ohledem na volný charakter těchto vztahů a jejich ústnost, nemohl žalovaný přinést důkazy a unést v soudním řízení důkazní břemeno, a podle odvolacího soudu je třeba vzít ohled i na vážné zdravotní a sociální důvody na straně žalovaného.
Dovolací soud však dospěl k závěru, že pokud by byl úrok z prodlení sjednán v nepřiměřené výši, mohlo by to způsobit neplatnost právního úkonu (smlouvy resp. jejího příslušného ustanovení) podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Nejde proto o výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Z obsahu spisu nevyplývá, že by se odvolací soud otázkou přiměřenosti či nepřiměřenosti výše uplatněného úroku z prodlení vůbec zabýval. Právní názor na rozpor práva na úrok z prodlení s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku), formuloval a odůvodnil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 5/2002. V tomto rozsudku Nejvyšší soud vyslovil závěr, že uplatnění práva na úrok z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud současně zdůraznil, že institut úroků z prodlení představuje odůvodněnou ochranu věřitele a slouží k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a současně přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení.
V další fázi řízení se bude nutno zabývat důvodností a výší uplatněného nároku na úrok z prodlení se zřetelem k výše uvedenému a konkrétním okolnostem daného případu.
Vzhledem ke shora uvedenému dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I., v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zamítající žalobu co do 19 % úroku z prodlení, zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Ve vztahu k žalovanému bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení se zřetelem k §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když jeho dovolání bylo odmítnuto a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. května 2008
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu