ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1362.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1362/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně A. s.r.o., se sídlem v , zastoupené Mgr. F. H., advokátem, se sídlem v , proti žalované H. spol. s r. o., se sídlem v, zastoupené JUDr. V. P., advokátem, se sídlem v , o zaplacení 318.521,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 161/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č.j. 12 Cmo 218/2006-103, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou zaplacení celkové částky 318.521,14 Kč, kterou vyúčtovala žalované šesti fakturami za odběr pohonných hmot v síti čerpacích stanic.
Městský soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 4. října 2005, č.j. 37 Cm 161/2002-80 (stejně jako v pořadí prvním rozsudkem ze dne 11. prosince 2003, č.j. 37 Cm 161/2002-42, který Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. července 2005, č.j. 12 Cmo 128/2005-64, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) žalované uložil zaplatit žalobkyni 318.251,14 Kč a náklady řízení.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Podle odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně nesprávně, když zjistil neúplně skutkový stav věci v důsledku toho, že nezjišťoval rozhodnou skutečnost, a to poskytnuté smluvní plnění. Proto opakoval dokazování důkazy provedenými soudem prvního stupně a na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně uplatněný nárok neprokázala. Z důkazu provedeného Dohodou o dodávce produktů a služeb nabízených v síti čerpacích stanic A. ze dne 29. prosince 1998 uzavřenou mezi účastníky, kterou soudy obou stupňů právně kvalifikovaly jako platnou kupní smlouvu podle §409 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák“), odvolací soud zjistil, že žalobkyně označená jako koncesionář se zavázala předat žalované označené jako zákazník – klient platební karty na odběr pohonných hmot v síti čerpacích stanic žalobkyně. Z důkazu provedeného vystavenými fakturami zjistil, že faktury neobsahují kromě uváděných míst čerpání, množství a ceny žádné údaje o tom, kdy, v jakém množství a která vozidla žalované pohonné hmoty u čerpacích stanic žalobkyně čerpala. K fakturám není připojena žádná příloha, přičemž v řízení žalobkyně netvrdila a neprokázala, že takové údaje byly s fakturami žalované doručeny, a k prokázání uvedené skutečnosti ani neoznačila a nenavrhla žádné relevantní důkazy. Za takové důkazy nelze podle odvolacího soudu považovat jak upomínky prokazatelně odeslané žalobkyní žalované, tak ani interní doklad žalobkyně označený jako soupis odebraných pohonných hmot bez uvedené státní poznávací značky vozidel, která pohonné hmoty na jednotlivé karty čerpala. Odvolací soud v této souvislosti dále uvedl, že žalobkyně rovněž nedodržela povinnost předložit přehled množství tankovaných pohonných hmot pro každé vozidlo podle Všeobecných obchodních podmínek. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že množství pohonných hmot, jejichž úhrady se v řízení po žalované domáhá, dodala žalované. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, aniž pokládal za potřebné se zabývat jednak jeho opomenutím reagovat na námitku promlčení vznesenou žalovanou, a dále jeho závěrem ohledně převzetí karty č. žalovanou, který podle odvolacího soudu z provedeného dokazování nevyplývá. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil názoru žalobkyně, pokud z částečného zaplacení jedné z faktur, jíž byla účtována cena pohonných hmot na kartu č., dovozovala prokázání převzetí karty i odběr pohonných hmot.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a dále z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že žalobní nárok neprokázala. Zastává a obhajuje názor, že navrženými a předloženými důkazy jednoznačně doložila, že jí nárok na zaplacení ceny žalovanou čerpaných pohonných hmot vznikl. Poukazuje na to, že v řízení bylo prokázáno jak uzavření předmětné smlouvy mezi účastníky, tak i vydání šesti karet žalované. O převzetí šesté karty žalovanou svědčí podle dovolatelky částečná úhrada na fakturu č., kterou žalovaná nikdy nerozporovala a kterou byly vyúčtovány i pohonné hmoty načerpané na kartu č.
Dovolatelka rovněž oponuje názoru odvolacího soudu, podle něhož soud prvního stupně neprovedl ty navržené důkazy, které k prokázání žalobního nároku měla předložit žalobkyně, která měla důkazní břemeno, a nikoli žalovaná. Dovolatelka s tímto stanoviskem odvolacího soudu nesouhlasí a tvrdí, že šlo o důkazy, které nemá k dispozici a ani není v jejich možnostech je zajistit. Proto důkazy označila a navrhla, aby soud uložil předložit označené listinné důkazy tomu, kdo je má.
Podle přesvědčení dovolatelky je z předložených a provedených důkazů zcela jednoznačné, že žalovaná svůj závazek vůči žalobkyni uznala a to ať již tím, že částečně uhradila fakturu č., čímž uznala i zbylou část dluhu z této faktury, či tím, že ve sjednaných lhůtách nereklamovala doručené faktury. Pokud totiž podle dovolatelky klient nevyužije možnosti reklamovat faktury do 48 hodin dle §8 Všeobecných obchodních podmínek, jež jsou nedílnou součástí uzavřené smlouvy, respektive nebude fakturaci reklamovat do 14 dnů od vyúčtování ve smyslu §4 Všeobecných obchodních podmínek, má se za to, že s vyúčtováním souhlasí a tedy vyúčtované částky uznává. Žalovaná však nikdy předmětné faktury a ani upomínky, jimiž byla upomínána o zaplacení dlužných částek, nerozporovala a naopak společnosti zabývající se vymáháním pohledávek neustále slibovala, že dluh uhradí. Doručení předmětných faktur žalované podle dovolatelky jednoznačně prokazuje doručení upomínek, které předmětné faktury obsahovaly a proti nimž žalovaná žádnou reklamaci neuplatnila a tedy vyúčtované částky uznala. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval opodstatněností uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobkyní ohledně tvrzení, že množství pohonných hmot, jejichž cenu požaduje po žalované, bylo žalované dodáno, a dále správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelka tvrdí, že soudem provedené důkazy její žalobní nárok prokazují. S tímto jejím názorem se dovolací soud neztotožňuje.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Existence dovolacího důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř. se prověřuje na základě obsahu spisu. Skutečnosti, které v řízení před soudy nižších stupňů nebyly uplatněny ani jinak nevyšly v řízení najevo (a z obsahu spisu proto nejsou seznatelné), oporou pro závěr, že soudy zjistily skutkový stav věci nesprávně, být nemohou (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1268).
V posuzované věci nelze odvolacímu soudu vytknout, že by své rozhodnutí založil na skutečnosti, která z provedených důkazů nevyplývá, nebo že by takovou skutečnost pominul nebo že by pochybil v hodnocení důkazů.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena na odběr pohonných hmot v síti čerpacích stanic žalobkyně platná kupní smlouva podle §409 a násl. obch. zák.
Podle ustanovení §450 odst. 1, věty první, obch. zák. nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady umožňujícími kupujícímu nakládat se zbožím.
Ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení nevyplývá, že by se účastníci ve smlouvě od tohoto ustanovení odchýlili. Za tohoto stavu proto vyšel odvolací soud ze správné úvahy, že bylo na žalobkyni, aby prokázala, že umožnila žalované nakládat se zbožím, tedy že pohonné hmoty v rozsahu vymáhané částky žalované dodala. Žalobkyní navržené a soudy provedené důkazy (Dohoda o dodávce produktů a služeb nabízených v síti čerpacích stanic A. ze dne 29. prosince 1998 včetně Všeobecných obchodních podmínek, faktury, upomínky, soupis odebraných pohonných hmot zpracovaný žalobkyní) však tuto skutečnost neprokazují. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebyl uplatněn právem.
Dovolací soud se dále zabýval důvodností uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená v posuzované věci posoudit důvodnost uplatněné námitky, že žalovaná svůj dluh vůči žalobkyni uznala, a to ať již tím, že ve sjednaných lhůtách nereklamovala doručené faktury či tím, že částečně uhradila fakturu č., čímž uznala i zbylou část dluhu z této faktury.
Podle §323 odst. 1 obch. zák. platí, že uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Podle §323 odst. 2 obch. zák. se za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3.
Podle §407 odst. 3 obch. zák., jehož aplikace se domáhá dovolatelka, platí, že plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Názor dovolatelky, že žalovaná fakturované částky uznala tím, že je ve smyslu Všeobecných obchodních podmínek nereklamovala a tedy s vyúčtováním souhlasila, není správný již z toho důvodu, že právní úprava uznání závazku v ustanovení §323 obch. zák. je kogentní (srov. §263 odst. 1 obch. zák.) a strany si proto nemohou sjednat odchylnou úpravu. Dovolatelka se rovněž mýlí, staví-li další argumentaci na názoru, že žalovaná úhradou částky 100.000,- Kč na fakturu č. znějící na celkovou částku 154.249,45 Kč částečně plnila a tím nastaly účinky uznání zbytku dluhu. Dospěl-li odvolací soud v daném případě k závěru o neexistenci závazku žalované k zaplacení vymáhaných částek, uplatnilo by se vyvrácení právní domněnky o trvání závazku v době uznání i v případě zbytku dluhu při částečném plnění závazku dle §407 odst. 3 obch. zák.
Lze tak uzavřít, že ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] nebyl v posuzované věci naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady vznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu