ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1365.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1365/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně S., a.s., zastoupené JUDr. J. L., advokátem, proti žalovaným 1) Č. a.s., a 2) Č. a. a.s., o 1,226.948,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 267/2003, o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2006, č.j. 12 Cmo 410/2005-73, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2006, č.j. 12 Cmo 410/2005-73, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně (do 1. dubna 2006 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Hradci Králové – oddíl B, číslo vložky 1031, pod obchodní firmou A. a.s.) domáhala v řízení po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatily částku 1,226.948,- Kč z titulu náhrady škody. Žalobní nárok odůvodnila tvrzením, že si u první žalované objednala přepravu zásilky, kterou měla druhá žalovaná doručit zahraničnímu odběrateli. Protože však zásilka doručena nebyla, žalobkyně zajistila a dodala svému odběrateli zásilku novou, přičemž původní zásilka, která byla posléze na základě reklamace nalezena a kterou příjemce nepřevzal, byla druhou žalovanou zlikvidována.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2005, č.j. 27 Cm 267/2003-50, uložil první žalované zaplatit žalobkyni 1,226.948,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (první bod výroku). Dále zamítl žalobu proti druhé žalované (druhý bod výroku), jíž nepřiznal náhradu nákladů řízení (třetí bod výroku). Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že mezi žalobkyní a první žalovanou byla uzavřena zasílatelská smlouva podle §601 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), kterou se první žalovaná jako zasílatel zavázala obstarat žalobkyni vlastním jménem a na její účet přepravu předmětného zboží; tento svůj závazek první žalovaná plnila uzavřením přepravní smlouvy se druhou žalovanou. Z výsledků provedeného dokazování vzal za prokázané, že během letecké přepravy prováděné z P. do P. došlo ke ztrátě zásilky, jakož i tu skutečnost, že předmětná zásilka byla posléze nalezena a zlikvidována. Dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně odeslala zahraničnímu příjemci náhradní zásilku a že první žalovaná oznámila druhé žalované nezájem žalobkyně o vrácení nalezené zásilky, aniž prokázala, že jí žalobkyně dala k takovému pokynu příkaz nebo alespoň předchozí souhlas. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednáním první žalované s následkem zničení zboží vznikla žalobkyni škoda ve výši 40.400,- EUR, neboť stejnou finanční hodnotu musela žalobkyně vynaložit k realizaci náhradní dodávky zboží, kterou také uskutečnila. Udělila-li první žalovaná druhé žalované neoprávněně, byť nepřímo, pokyn k likvidaci zboží, jednala podle názoru soudu prvního stupně v rozporu s hmotným právem, zejména s ustanovením §415 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a §578 obch. zák. Za stavu, kdy toto protiprávní jednání první žalované mělo za následek vznik škody na straně žalobkyně a kdy byla naplněna i příčinná souvislost mezi tímto protiprávním jednáním a vznikem škody, přičemž žalobkyně vznik a výši škody prokázala, soud žalobě vyhověl vůči první žalované, jejíž odpovědnost za škodu považuje za nespornou. V důsledku tohoto právního závěru pak žalobu zamítl proti druhé žalované, jejíž odpovědnost za vzniklou škodu neshledal.
K odvolání první žalované Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v prvním bodu výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že za škodu na přepravované zásilce odpovídá první žalovaná, byť nejde o odpovědnost za vzniklou škodu na přepravované zásilce ztrátou zásilky a likvidací následně nalezené zásilky podle §415 obč. zák. a §578 obch. zák., jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu z dopravního a nákladního příkazu žalobkyně vyplývá, že první žalovaná ve vztahu k žalobkyni přepravu zajišťovala a prováděla jako tzv. smluvní dopravce za tzv. přejímací sazbu (zahrnující přepravné, odměnu zasílatele i další poplatky související s přepravou) a že také sama zásilku k letecké dopravě v závodu žalobkyně převzala a vystavila letecký nákladní list. Sjednání přejímací sazby za služby poskytované zasílatelem má podle odvolacího soudu za následek, že vztah mezi příkazcem a zasílatelem je třeba posuzovat jako vztah z přepravní smlouvy, v důsledku čehož zasílatel přebírá smluvní odpovědnost za provedení přepravy, tedy odpovědnost za dopravce.
Při určení právního předpisu, který je třeba na daný vztah mezi účastníky aplikovat, vyšel odvolací soud ve vazbě na §756 obch. zák. z Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě (z tzv. Varšavské úmluvy), uveřejněné ve vyhlášce č. 15/1935 Sb., ve znění vyhlášky č. 15/1966 Sb. o Protokolu, kterým se mění Úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě (tzv. Haagského protokolu), a vyhlášky č. 27/1968 Sb. o Úmluvě o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě prováděné jinou osobou než smluvním dopravcem, doplňující Varšavskou úmluvu, neboť předmětem žalobního nároku je náhrada škody za ztrátu, resp. likvidaci přepravovaného zboží během letecké přepravy, když místo odletu a místo určení leží na území účastníků Varšavské úmluvy. Podle odvolacího soudu byla v řízení před soudem prvního stupně nesporně prokázána ztráta zásilky během letecké přepravy prováděné z P.do P.; nedodání zásilky příjemci žalobkyně u první žalované reklamovala a následně u ní i uplatnila nárok na náhradu škody za ztracenou zásilku během přepravy. Podle posouzení odvolacího soudu vznikla žalobkyni ztrátou předmětné zásilky při letecké přepravě škoda ve výši tržní hodnoty ztracené zásilky, která v době převzetí zboží k přepravě činila 40.400,- EUR, tj. 1,226.948,- Kč, přičemž za vznik této škody odpovídá podle článku 18 Varšavské úmluvy první žalovaná jako smluvní dopravce. Podle názoru odvolacího soudu jednala první žalovaná neuváženě, pokud v situaci, kdy jí bylo známo, že žalobkyně dodání zboží příjemci urguje, dala pokyn k likvidaci nalezeného zboží, aniž tento postup se žalobkyní projednala a měla ho od ní schválený. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu rozhodl správně, pokud žalobkyni nárok na náhradu škody v požadované výši přiznal. Odvolací námitky první žalované neshledal opodstatněnými. Postavení první žalované vůči druhé žalované nemá podle odvolacího soudu pro daný spor žádný význam, neboť pro posouzení žalobního nároku je podle něho rozhodující vztah mezi žalobkyní jako odesílatelem zásilky a první žalovanou jako smluvním dopravcem, který vyplývá z uzavřené přepravní smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla první žalovaná dovoláním. Dovolatelka v něm odvolacímu soudu vytýká, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud (stejně jako soud prvního stupně) bez jakéhokoliv odůvodnění neprovedl navržený důkaz znaleckým posudkem na určení výše vzniklé škody, jímž chtěla první žalovaná prokázat své tvrzení o bezcennosti zlikvidované zásilky. Další vady řízení se podle názoru dovolatelky měl dopustit odvolací soud tím, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ačkoli vztah mezi žalobkyní a první žalovanou právně kvalifikoval jinak než soud prvního stupně. Tvrdí, že jestliže odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, odňal tím první žalované možnost jednat před soudem.
Podle dovolatelky došlo v řízení rovněž k zjevnému porušení zásady rovnosti účastníků, jestliže na straně jedné vzal soud bez jakéhokoliv důkazu za prokázané tvrzení druhé žalované o tom, že zásilku zlikvidovala na základě dopisu první žalované, a na straně druhé nepřihlédl k tvrzení první žalované o znehodnocení zásilky v době jejího nalezení, včetně jí navrhovaného důkazu znaleckým posudkem.
Dovolatelka dále namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud aplikoval na vztah mezi žalobkyní a první žalovanou nesprávný právní předpis, který i nesprávně vyložil. Tuto námitku staví na argumentaci, že odvolacím soudem aplikovaná vyhl. č. 15/1935 Sb. upravuje pouze vztahy mezi leteckým dopravcem, odesílatelem a příkazcem, přičemž první žalovaná leteckým dopravcem není. Jediným dopravcem je v posuzované věci podle dovolatelky pouze druhá žalovaná, zatímco první žalovaná má postavení agenta vystavujícího jménem dopravce letecký nákladní list, což bylo podle jejího názoru v řízení i prokázáno. Pochybení při výkladu uvedené právní normy se podle dovolatelky dopustil odvolací soud tím, že neaplikoval její článek 22 o omezené odpovědnosti dopravce, přestože nebyly naplněny předpoklady pro vyloučení jeho použití.
Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, pokud vzal za prokázané, že žalobkyně dodání zboží příjemci urgovala, když z obsahu spisu je zcela zřejmý opak. Pochybení se měl podle dovolatelky dopustit odvolací soud v napadeném rozhodnutí i tím, když některá tvrzení, na něž dovolatelka konkrétně poukazuje, nepřesně konstatoval či interpretoval.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že otázka vzniku právního postavení dopravce v případě sjednání přejímací sazby v zasílatelské smlouvě nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Kromě toho má za to, že odvolací soud řešil otázku odpovědnosti zasílatele za škodu na zásilce zjevně v rozporu s hmotným právem, rozšířil-li odpovědnost zasílatele i na případy, kdy je zásilka v držení dopravce. Poukazuje na to, že český právní řád odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí používaný termín přejímací sazba nezná, přičemž z dispozitivního charakteru všech norem obchodního zákoníku o smlouvě zasílatelské dovozuje možnost stran dohodnout si vyúčtování přepravného a zasílatelské odměny jednou celkovou částkou. Pro rozlišení odpovědnosti zasílatele či dopravce nepokládá tak na rozdíl od odvolacího soudu za podstatné, zda je na faktuře pouze celková fakturovaná částka, jak tomu bylo v posuzované věci nebo zda je rozepsána podle jednotlivých položek. I když ustanovení §605 odst. 1 obch. zák. umožňuje zasílateli provést přepravu, kterou má obstarat, tato situace v souzené věci podle dovolatelky nenastala a ani nastat nemohla, neboť nikdy neměla k dispozici žádné letadlo.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce posouzení vztahu účastníků (žalobkyně a první žalované) jako vztahu z přepravní smlouvy a v otázce aplikace Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě (tzv. Varšavské úmluvy), uveřejněné ve vyhlášce č. 15/1935 Sb., ve znění pozdějších změn, které odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud vyšel při přezkoumání závěru soudu prvního stupně o odpovědnosti první žalované za škodu ve vztahu k žalobkyni z názoru, že vztah mezi příkazcem a zasílatelem je třeba posuzovat jako vztah z přepravní smlouvy. Tuto právní kvalifikaci právního vztahu mezi účastníky (žalobkyní a první žalovanou) dovodil jako důsledek sjednání přejímací sazby za služby poskytované zasílatelem.
Náš právní řád však pojem „přejímací sazba“ nezná a s jejím sjednáním takový důsledek nespojuje. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 272/2006 vysvětlil, že z žádného ustanovení obchodního zákoníku upravujícího zasílatelskou smlouvu nevyplývá, že by zasílatel v případě fakturace služeb spojených s obstaráním dopravy zboží tzv. přejímací sazbou vstupoval do postavení dopravce, přičemž od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v posuzované věci. Dovodil-li proto odvolací soud závěr opačný, je třeba souhlasit s dovolatelkou, že postupoval v rozporu s hmotným právem a lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), přičemž zjistil, že odvolací soud řízení vadou zatížil.
Z obsahu spisu se podává, že zatímco soud prvního stupně posuzoval škodu vzniklou žalobkyni zničením posléze nalezené zásilky z titulu obecné odpovědnosti první žalované za škodu, odvolací soud se zabýval odpovědností první žalované za ztrátu zásilky během letecké nákladní přepravy. Odvolací soud tedy rozhodoval o jiné škodě než soud prvního stupně. Je třeba zdůraznit, že soudy obou stupňů posuzované odpovědnostní roviny jsou zcela odlišné, neboť mají rozdílný skutkový základ; v žádném případě tedy nejde o různé právní posouzení téhož skutku.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Z pohledu tohoto ustanovení je rozhodující, kterou škodu (zda škodu vzniklou ztrátou zásilky nebo škodu vzniklou zničením nalezené zásilky) učinila žalobkyně předmětem žalobního nároku. Pokud pochybil soud prvního stupně a rozhodl o jiném než uplatněném žalobním nároku, dopustil se tím vady řízení a odvolací soud měl z tohoto důvodu jeho rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; pokud tak neučinil a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, postupoval nesprávně a tímto nesprávným postupem odňal účastníkovi možnost jednat před soudem (podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek). Pokud soud prvního stupně nepochybil a rozhodl o žalobou uplatněném nároku, pak rozhodoval o jiném nároku odvolací soud, čímž se dopustil sám vady řízení. V každém z obou popsaných případů však tedy zatížil odvolací soud vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ať již tím, že nevytkl soudu prvního stupně vadu řízení a jeho rozhodnutí pro tuto vadu nezrušil (v případě, že předmětem žalobního nároku byla škoda vzniklá ztrátou zásilky), nebo tím, že posuzoval jinou než žalobou uplatněnou škodu (v případě, že žalobkyně požadovala náhradu škody vzniklé zničením nalezené zásilky).
Lze tak uzavřít, že odvolací soud uvedeným nesprávným postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což má za následek naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a aniž se musel zabývat dalšími dovolacími námitkami, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). V něm bude mít dovolatelka možnost uplatnit ty další námitky, jimiž brojila proti závěru odvolacího soudu o odpovědnosti první žalované za škodu ve vztahu k žalobkyni a jejichž oprávněnost nemohl dovolací soud přezkoumat pro shora popsanou vadu, kterou odvolací soud řízení zatížil.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu