ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1391.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1391/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. J. O., , zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, , proti žalované A. P. s.r.o., , o 450.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 1/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2006, č.j. 7 Cmo 81/2006-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou v řízení po žalované doplacení rozdílu mezi obvyklou (skutečnou) cenou plnění ve výši 135.973,- Kč a sjednanou (fakturovanou) cenou plnění ve výši 81.474,- Kč a to spolu se sjednanými úroky ve výši 1,5 % z dlužné částky 135.973,- Kč za každý den prodlení pro případ odstoupení od smlouvy za dobu od 18. ledna 2001 do 6. srpna 2001 s tím, že z takto vypočtené částky ve výši 464.457,59 Kč učinil předmětem žalobního nároku pouze částku 450.000,- Kč.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. listopadu 2005, č.j. 18 Cm 1/2005-63, zamítl žalobu o zaplacení 450.000,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena inominátní smlouva podle §262 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), dle které žalobce provedl pro žalovanou sjednané revize a školení, za což jí následně vyúčtoval dohodnutou cenu ve výši 81.474,- Kč. Pakliže žalovaná tuto částku neuhradila ani v dodatečně přiměřené lhůtě, kterou jí žalobce stanovil, žalobce podle posouzení soudu od smlouvy odstoupil po právu dne 7. srpna 2001, kdy byl projev vůle o odstoupení doručen žalované, tímto dnem došlo k zániku smlouvy a ke vzniku povinnosti žalované vrátit poskytnuté plnění, t.j. částku 81.474,- Kč společně se sjednanými úroky. Vrátila-li žalovaná tuto částku žalobci 9. srpna 2001, dostala se do prodlení dvou dnů, žalobce však účtoval úrok za období od 18. ledna 2001 do 6. srpna 2001, na který mu podle posouzení soudu nárok podle §351 odst. 2 obch. zák. nevznikl. Proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé v rozsahu částky 409.247,- Kč (výrok I.) a ve zbývajícím rozsahu ho změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 40.753,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalobce nemá nárok na zaplacení sjednaného úroku pro případ odstoupení od smlouvy za dobu před odstoupením od smlouvy, neboť žalovaná v době před odstoupením od smlouvy (v období od 18. ledna 2001 do 6. srpna 2001, za něž žalobce úrok nárokoval) s vrácením poskytnutého plnění v prodlení nebyla. Nastávají-li totiž podle §349 odst. 1 obch. zák. účinky odstoupení až doručením úkonu odstoupení druhé straně, teprve tímto dnem smlouva zaniká a vzniká právo na vrácení poskytnutého plnění.
Odvolací soud však již nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná zaplacením částky 81.474,- Kč žalobci povinnost podle §351 odst. 2, věty první, obch. zák. zcela splnila. Při posouzení výše peněžité náhrady za plnění, které žalobce žalované poskytl na základě smlouvy, od níž následně odstoupil, vyšel odvolací soud ze zásady, že není-li při nabytí bezdůvodného obohacení dobře možné, jako v předmětné věci, navrácení v předešlý stav, musí být poskytnuta peněžitá náhrada jako ekonomická protihodnota toho, co již nemůže být vydáno, jejíž výše musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení (skutečnému majetkovému prospěchu). To podle odvolacího soudu, opírajícího se i o konstantní soudní judikaturu, znamená vyjít z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Odvolací soud proto vyšel z přílohy k faktuře č. 201206, která obsahuje výpočet ceny za žalobcem poskytnuté plnění podle Pravidel vydaných asociací odborných pracovníků pro zdvihací zařízení v roce 1995 a aktualizovaných na cenovou úroveň roku 2000 koeficientem 1,4; jejich používání bylo podle názoru soudu zřejmě v daném místě a čase obvyklé, neboť jejich aplikace byla mezi účastníky sjednána rovněž v objednávce pro rok 1998. Požadoval-li proto žalobce po žalované při odstoupení od smlouvy vrátit takto vypočtenou částku ve výši 122.500,- Kč a mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná dosud žalobci zaplatila 81.474,- Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že jí zbývá uhradit žalobci ještě doplatek ve výši 40.753,- Kč. Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé v tomto rozsahu změnil tak, že žalobě vyhověl a ve zbytku zamítavého výroku ho potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního výroku napadl žalobce z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) dovoláním. Podle mínění dovolatele postupoval odvolací soud v rozporu s hmotným právem, když pochybil jak při vyčíslení hodnoty bezdůvodného obohacení, tak i při posouzení otázky, od kdy přísluší žalobci úrok z prodlení při odstoupení od smlouvy.
Podle dovolatele odvolací soud postupoval nesprávně, vyšel-li při výpočtu částky, která měla být žalovanou žalobci z důvodu odstoupení od smlouvy vrácena, ze sjednané ceny plnění 122.500,- Kč a nikoli z ceny obvyklé, z níž je třeba při určení výše peněžité náhrady vycházet. Zastává proto názor, že základem výpočtu měla být nejméně částka 135.973,- Kč, která odpovídala tehdy platným pravidlům vydaných Asociací pracovníků pro zdvihací zařízení, tedy částka ve výši nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění.
Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při výkladu a aplikaci ustanovení §351 odst. 2 obch. zák., dovodil-li, že mu nárok na smluvně sjednaný úrok z prodlení vznikl až od ode dne odstoupení od smlouvy. Takový závěr podle mínění dovolatele neodpovídá smyslu uvedené právní normy ani smluvního ujednání, jehož účelem byla zajišťovací funkce řádného splnění závazku. Zdůraznil, že úrok z prodlení nebyl sjednán pro případ prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, nýbrž se vztahoval k prodlení s plněním smluvní povinnosti; proto měl být počítán z hodnoty plnění, a to za každý den prodlení od doby vzniku obohacení až po jeho vydání. V důsledku pochybení soudu tak podle dovolatele nastala neúnosná situace, kdy mu za dobu prodlení žalované s plněním nebyl přiznán ani běžný úrok z prodlení.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě v rozsahu prvního výroku napadeného rozsudku), je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o které lze obecně přípustnost dovolání opřít, skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (předmětem sporu je vrácení poskytnutého plnění a zaplacení úroku sjednaného ve smlouvě uzavřené mezi podnikateli podle §262 odst. 1 obch. zák.), když dovoláním dotčeným potvrzujícím prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ve výši 409.247,- Kč bylo rozhodnuto o dvou nárocích se samostatným skutkovým základem. Jednak o částce 13.746,- Kč, představující část ceny za výkony provedené žalobcem podle uzavřené smlouvy [žalobce podle odvolacího soudu uplatnil žalobou nedoplatek této ceny v částce 54.499,- Kč, z níž mu druhým dovoláním nedotčeným (měnícím) výrokem napadeného rozsudku přiznal částku 40.753,- Kč a ve zbytku nároku, tj. v částce 13.746,- Kč potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně] a dále o částce 395.501,- Kč představující smluvní úrok z prodlení pro případ odstoupení od smlouvy.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z obou těchto nároků přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě požadovaného nedoplatku za provedené výkony ve výši 13.746,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 50.000,- Kč, dovolací soud uzavřel, že v rozsahu částky 13.746,- Kč se jedná ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Zbývá tak posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu směřujícím proti zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o částce 395.501,- Kč představující smluvní úrok z prodlení.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.)
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že otázka výkladu smluvního ujednání o úroku z prodlení postrádá potřebný judikatorní přesah, mohl by zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích námitek spočívat pouze v tom, že by odvolací soud řešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl, neboť žádné pochybení odvolacího soudu při výkladu a aplikaci §351 odst. 2 obch. zák. na zjištěný skutkový stav neshledal. V dané věci je třeba rozlišovat jednak prodlení žalované se splněním povinnosti zaplatit žalobci smluvní cenu za provedené sjednané výkony, a dále prodlení se splněním povinnosti žalované vrátit plnění podle §351 odst. 2 obch. zák. v případě odstoupení od smlouvy. Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení si účastníci ve smlouvě sjednali úrok 0,015 % z dlužné částky za každý den prodlení pro případ odstoupení od smlouvy, tedy pro případ upravený v ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. Uzavřel-li proto odvolací soud, že právo na vrácení plnění dle tohoto ustanovení vzniká až odstoupením od smlouvy, a proto žalovaná nemohla být v prodlení s vrácením plnění v době před odstoupením od smlouvy, žádné právní pochybení, jak činí dovolatel, mu vytýkat nelze.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání není ani v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku ve věci samé v případě částky 395.501,- Kč, která představuje smluvní úrok z prodlení, podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalované však podle obsahu spisu v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu