ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1558.2007.1
sp. zn. 32 Cdo 1558/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce M. Š.(dříve podnikatele), zastoupeného JUDr. M. P., advokátkou, proti žalovanému Z. V., zastoupenému JUDr. L. N., advokátem, o 190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 260/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2006, č.j. 3 Cmo 138/2006-70, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2006, č.j. 3 Cmo 138/2006-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaném zaplacení částky 190.000,- Kč z titulu smluvní provize sjednané mezi účastníky ve zprostředkovatelské smlouvě pro případ, že žalovaný svůj závazek nesplní.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. září 2003, č.j. 13 Cm 260/2003-32, uložil žalovanému zaplatit žalobci 190.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že dne 9. října 2002 byla mezi žalobcem jako zprostředkovatelem a žalovaným jako zájemcem uzavřena zprostředkovatelská smlouva za účelem zařízení obchodní záležitosti zájemce, která byla v článku II. smlouvy specifikována jako majetková garance poskytnutá formou ručení za úplatu nebo formou přímého odkupu. Výkladem obsahu vůle účastníků za použití interpretačních pravidel obsažených v §266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dovodil, že obsahem předmětu zprostředkovatelské smlouvy bylo zajištění majetkové záruky žalobcem pro žalovaného formou získání záruky. K tomu však nedošlo, neboť žalovaný v rozporu se svou povinností sjednanou v článku IV. odstavcích 5 a 6 smlouvy nedodal žalobci potřebné dokumenty (podnikatelský záměr, ekonomickou rozvahu, potvrzení finančního úřadu o bezdlužnosti a písemné vyjádření finanční skupiny či banky, zda navrhovaný způsob zajištění úvěru či půjčky přijímá či nepřijímá), k jejichž předložení se ve smlouvě zavázal. Za této situace byl žalobce podle názoru soudu prvního stupně oprávněn po žalovaném požadovat částku 200.000,- Kč, kterou si účastníci sjednali v článku VI. odstavci 2 smlouvy pro případy, kdy zájemce odstoupí od smlouvy před uplynutím smluvní doby, nedodrží smlouvu nebo ji nechá zaniknout. Byť tato částka byla ve smlouvě označena jako smluvní provize, soud prvního stupně vycházeje ze zásady, že obsah závazků je třeba vykládat podle jejich obsahu, za použití výkladových pravidel projevu vůle a v návaznosti na provedené důkazy posoudil toto ustanovení smlouvy jako tzv. smluvní pokutu. Pakliže žalovaný na ni zaplatil žalobci před zahájením řízení 10.000,- Kč, zbývá mu doplatit částku 190.000,- Kč. Proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 190.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (první odstavec výroku). Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (druhý odstavec výroku) a uložil žalobci zaplatit České republice soudní poplatek z odvolání (třetí odstavec výroku).
Odvolací soud zopakoval dokazování zprostředkovatelskou smlouvou uzavřenou mezi účastníky a na základě zjištění, která z tohoto rozhodujícího listinného důkazu učinil, se s právním závěrem soudu prvního stupně o vzniku nároku žalobce na úhradu žalované částky z titulu smluvní pokuty sjednané v článku VI. odstavci 2 smlouvy neztotožnil. Své posouzení založil na úvaze, že obsahuje-li smlouva dohodu účastníků o smluvní pokutě (ve výši 40.000,- Kč) v jiném ujednání, konkrétně v článku IV. odstavci 7, přičemž konkrétní dohoda účastníků o smluvní provizi je obsahem článku VII. smlouvy, pak pokud by jejich úmyslem byla dohoda o smluvní pokutě, potom by ji jasně vyjádřili přímo v textu smlouvy. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zastává názor, že článek VI. odstavec 2 smlouvy obsahující dohodu účastníků o smluvní provizi je v rozporu s článkem VII. odstavcem 1, kromě toho však jde o neplatné ujednání podle §37 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) z důvodu jeho neurčitosti, která spočívá v nejasnosti, na čem má být smluvní provize 200.000,- Kč závislá. Odvolací soud proto uzavřel, že zprostředkovatelská smlouva je v rozsahu článku VI. odstavce 2 neplatná, a proto pokud žalobce z tohoto článku dovozoval svůj nárok na zaplacení smluvní provize vůči žalovanému, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že mu nárok na úhradu žalované částky nevznikl. Podle jeho názoru z uzavřené zprostředkovatelské smlouvy vyplývá, že poruší-li žalovaný některá ujednání ze zprostředkovatelské smlouvy, pak se sjednává ve prospěch zprostředkovatele smluvní pokuta ve výši rovnající se sjednané provizi 200.000,- Kč. Pakliže žalovaný svému závazku nedostál (žalobci nedodal nezbytné doklady k zajištění majetkové záruky, k jejichž předložení se zavázal, a dále ze sjednaného základního finančního vkladu ve výši 50.000,- Kč uhradil pouze 10.000,- Kč), vešla v platnost sankční ujednání, na základě nichž se žalobního nároku domáhal. Dovolatel rovněž argumentuje tím, že žalovaný uznal své pochybení a dále i svůj závazek minimálně v otázce nesplnění složení zálohy, když poukazuje na písemnou dohodu, v níž se žalovaný zavázal uhradit zbývající dlužnou částku ve výši 40.000,- Kč, aniž ji však splnil.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, který spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožnil. Zastává a odůvodňuje názor, že předmětné ujednání článku VI. odstavce 2 smlouvy, o něž žalobce opíral svůj žalobní nárok, je neplatné pro neurčitost podle §37 obč. zák. a pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi účastníky dne 9. října 2002 uzavřena zprostředkovatelská smlouva. V jejím článku VI. odstavci 2 si smluvní strany dohodly, že odstoupí-li zájemce od této smlouvy před uplynutím smluvní doby, nedodrží ustanovení této smlouvy, nebo nechá tuto smlouvu zaniknout, má zprostředkovatel nárok na úhradu nejen smluvní provize ve výši 200.000,- Kč splatnou do 5 dnů od zániku smlouvy, ale i na úhradu nákladů spojených s plněním předmětu této smlouvy, které mu do doby odstoupení od této smlouvy ze strany zájemce vznikly.
Odvolací soud dále z článku VII. odstavce 1 uvedené smlouvy zjistil, že provize sjednaná mezi smluvními stranami činí 2 % ročně z výše půjčky po sjednanou dobu ručení, přičemž tato smluvní provize je splatná jednorázově, a to při poskytnutí úvěru či půjčky při podpisu kupní ceny, nebo v termínu, kdy bude mít zprostředkovatel nárok dle této smlouvy na výplatu smluvní provize ještě před poskytnutím úvěru či půjčky, pokud však nebude písemně předem dohodnuto jinak.
Odvolací soud založil rozhodnutí o zamítnutí žaloby na závěru, že ujednání obsažené v článku VI. odstavci 2 je pro neurčitost podle §37 obč. zák. neplatné. S tímto jeho právním názorem se dovolací soud neztotožňuje.
Úprava vzniku nároku zprostředkovatele na úplatu (provizi), která je obsažena v ustanoveních §§644 a 645 obch. zák., je ve smyslu §263 obch. zák. dispozitivní, a proto vznik nároku na provizi i její výši mohou účastníci vázat i na jiné skutečnosti než uvedené v citovaných ustanoveních. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy provize dle článku VII. odstavce 1 smlouvy byla sjednána pro případ poskytnutí úvěru či půjčky a provize dle článku VI. odstavce 2 smlouvy pro jiné, tam uvedené případy. S odvolacím soudem lze proto souhlasit potud, pokud ujednání obsažené v článku VI. odstavci 2 smlouvy posoudil jako dohodu o smluvní provizi, nikoli jako dohodu o smluvní pokutě. Nelze se však již v žádném případě ztotožnit s jeho závěrem o tom, že oba články (článek VI. odstavec 2 a článek VII. odstavec 1) jsou v ujednání o provizi v rozporu, neboť, jak dovolací soud již výše uvedl, nárok na provizi byl sjednán v obou článcích pro jiné případy. Kromě toho je třeba odvolacímu soudu vytknout, že rozpor uvedených článků pouze konstatoval, aniž však jakkoli vysvětlil, v čem konkrétně má rozpor mezi těmito smluvními ujednáními spočívat. S odvolacím soudem však nelze souhlasit ani v závěru, že textace ujednání „zájemce nedodrží ustanovení toto smlouvy, nechá smlouvu zaniknout“ je neurčitá. V samotném výrazu „nedodržení ustanovení této smlouvy“ nelze žádnou neurčitost projevu vůle spatřovat, a vyjádření „zájemce ... nechá tuto smlouvu zaniknout“ lze vyložit určitým způsobem tak, že jde o případy zániku smlouvy z důvodů na straně zájemce. Navíc ani v této části odůvodnění odvolací soud nevysvětlil, v čem neurčitost těchto výrazů spatřuje.
Dospěl-li proto za této situace odvolací soud k závěru, že zprostředkovatelská smlouva je v rozsahu článku VI. odstavce 2 neplatná pro neurčitost podle §37 obč. zák., lze uzavřít, že odvolací soud právně pochybil, a tudíž byl dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu